Jára objevuje vlastní cesty.
Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.
Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?
Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.
I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.
Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.
