To se mi zase jednou něco doneslo.
Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."
Zaráží mě na tom dvě věci.
Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.
Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."
Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.
Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)
Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.
