Blogy jsou teď plné prázdninových historek. Asi dělám něco špatně, jen tak vědět co.
Byli jsme na čtyři dny u tchyně na Vysočině. Nádherné prostředí, domek se zahrádkou, kolem pole, louky, lesy, prostě idyla. Umím si představit, že bych tam sama strávila klidně dva týdny. Snídala bych na zahradě, procházela se se psem po lesích, přečetla ty hory knih, co tam tchyně má. Jenže jsem tam sama nebyla.
Středa
Odjíždíme odpoledne. Jára má teplotu. Mírnou, jen něco málo přes 37. Asi zuby, usoudila jsem. Nakonec padlo rozhodnutí. Pojedeme.
Čtvrtek
Mimino se ráno vzbudilo o hodinu později než obvykle. Jinak ale žádná sláva. Od rána fňuká. Muž chce pracovat, jak bylo naplánováno. Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat, věděla jsem to předem. Moc toho stejně neudělá, protože než se pořádně rozkouká, je čas vyklidit ložnici na Járovu dopolední chrupku.
Chrupka kratší o hodinu (oproti obvyklé době). Odpoledne má mimino stále teplotu. Už je to přes 37,5. Řve a je utahaný. Nechce jíst. Pochopitelně. Muž chce pracovat. Taky pochopitelně. Rozhodnu se vyrazit s prckem na procházku do nedalekého městečka. Třeba usne. Nemůžu najít klobouk (pro něj), ale je pod mrakem, tak to nakonec vzdám a vyrážíme bez klobouku. Do deseti minut se obloha vyjasní a já si po zbytek cesty nadávám a doufám, že nechytne úpal nebo něco. Samozřejmě nespal.
Když dorazíme zpátky, muž kope díru. Jsem naštvaná, že nepracuje (na tom, co potřebuje udělat do práce). Je mi jasné, že to bude muset dodělat později, takže nebude s námi. Ano, jsem žárlivá majetnická mrcha.
Pátek
Opět jsme si o hodinu přispali. Prckovi je líp. Už nemá teplotu. Dopoledne dokonce normálně spí. Odpoledne vyrážíme na houby. Je nádherné počasí. Prodíráme se cestou necestou a košík se nám docela plní. Večer jsme úplně hotoví. Přinesla jsem si z lesa klíště velké skoro jako mravenec (ne tak nacucané, prostě tak velké).
Sobota
Jára si vynahrazuje ty dva dny, kdy zaspal, a probouzí se už před šestou. Je vedro a pořád ho zlobí zuby, takže nechce jíst. Muž chce pracovat. Jsem naštvaná, protože je sobota a chci, aby byl s námi. On je naštvaný, že nechápu, že to prostě někdy udělat musí.
Odpoledne vytáhneme vaničku, napustíme vodu, ať se kluk trochu počvachtá. Rodiče se zatím vyvalují na dece. Dlouho to ale netrvá, protože se pomalu kazí počasí. Ale aspoň něco.
Večer přijde ohromná bouřka, takže z plánovaného grilování nic není. Ale co, ryby opečené na pánvi jsou taky dobré.
Neděle
Odjíždíme. Mimino jako by to vycítilo, nebo už se prostě tolik těší domů, celé dopoledne řve. Spí jen půl hodinky, pak se vzbudí a popadne ho hysterák. Naprosto netuším, co se stalo.
Říkám si, že třeba aspoň bude tím líp spát po cestě domů. Ale chyba lávky. Vyrážíme po obědě (a po zmrzlině). Prcek, přestože obvykle to v autě zalomí, tentokrát kouká z okna, usne jen na chvilku a po zbytek cesty fňuká a frflá. Jsem nesmírně šťastná, když dorazíme domů, a přemýšlím, proč jsem vlastně kdy chtěla někam odjet.
Asi je to ve mně. Teda ne asi, určitě. Neumím se radovat z těch pozitivních věcí a soustředím se na negativní. Jsem malicherná. Jsem sobecká. Jenže někdy bych opravdu zase chtěla dělat co chci, kdy chci. Tak snad v důchodu. Prý ještě 39 let.
