Tak se nám zase změnil denní režim. (Ano, nám, množné číslo je zde na místě, protože můj denní režim na tom prckově samozřejmě závisí.) Aneb ozval se ten kousek prevíta, který se v mém andílkovi ukrývá.
Jeden den mám chlapečka, který
- chodí spát v 10:30 naprosto bez problémů. Položím ho do postýlky, pohladím, odejdu. On pak spí 2 - 3 hodiny.
- jde večer do postele ve 20:00, bez pláče, bez protestů. Uložit, 2 písničky, pusinka od maminky a od tatínka a je to. Spí jako dudek celou noc.
Takhle to fungovalo řekněme v 99 procentech (nikdo není dokonalý). Dělali jsme to a děláme to pořád stejně. Nic se nezměnilo. A hle, druhý den je tu kluk, co
- nechce dopoledne vůbec spát. Horko těžko se mi podaří ho uložit aspoň po obědě. Ovšem s křikem.
- nechce usínat ani večer, usedavě pláče, jako by to byla ta největší křivda, co na něm kdy byla spáchána. V noci se budí a je strašně těžké ho zase uspat.
Tak fakt nevím, co se zvrtlo. Prý děti potřebují rituály, aby se cítily bezpečně. A co já? Co moje rituály? Člověk tak nějak čeká, že když bude něco dělat pořád stejně, tak to bude pořád stejně fungovat. A zas nic. Co moje jistota a bezpečí?
