... třídím odpad a starám se o dítě.
Byla jsem nedávno na preventivní prohlídce u doktora. Kromě zjištění, že jsem tak trochu hluchá, a ponížení, když se mě pořád všichni (zdravotní bratr a pak doktor) ptali, jestli sportuju, jsem taky s panem doktorem zapředla rozhovor na téma děti.
Můj doktor je totiž stejně starý jako můj muž a má dítě jen o pár týdnů starší než to naše. Klábosili jsme (teda spíš on, já jsem stydlivá a většinou odpovídám jednoslovně až jednovětně) a on mimo jiné povídá něco jako: "Ale je to teda fuška, být na mateřské, že? Já bych to asi dělat nemohl, celý den doma s dítětem."
Tak jsem odpověděla naučeným: "No jo, je to občas náročné, hlavně psychicky."
Teprve později jsem o tom začala přemýšlet. Je pro mě opravdu starost o Jáju tak náročná? Je i není. Jsou samozřejmě situace, kdy vůbec nevím, co dělat, kdy mám všeho plné zuby, kdy se mi nic nechce a musím, kdy fňukám a stěžuju si (tenhle blog je toho důkazem). Tohle všechno se mi ovšem dělo i v práci a předtím na výšce (a konec konců i na gymplu). Je tu ale jeden velký rozdíl.
Poprvé v životě mám pocit, že to, co dělám, má opravdu smysl. Nikdy mě ještě nenapadlo, že se na to můžu vykašlat a nic se nezmění. V práci a na škole se mi tohle stávalo každou chvíli. Teď klidně vydržím půl hodiny zpívat jednu písničku pořád dokola nebo házet a koulet s míčem. Není to sice moc intelektuálně stimulující, ale vím, že je to třeba a že to časem ponese ovoce v podobě Jájova vývoje.
Určitě to takhle nebude věčně. Předpokládám, že můj život se bude ještě dál vyvíjet (tak stará přeci jen ještě nejsem). Ale teď mi připadá, že jsem konečně našla smysl života.
Důvodem tohoto blaženého pocitu samozřejmě může být i měknutí mozku z věčného zpívání melodie z Pata a Mata a házení míčem.
