Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.
Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).
Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.
Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.
Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.
A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.
Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.
