Jája je nejen drzý jako opice, ale vypůjčil si asi od opic i touhu to šplhání. Anebo se možná inspiroval u koček, ty jak známo taky nejradši pozorují svět z výšky.
Když sedím na židli, chytí se mě za ruce a zkouší si po mě lozit nahoru a dolů (jako že mi chodí po nohách). Strašná sranda, jen kdyby neměl ty tvrdé botky. Ale co bych pro něj nevydržela.
Když nemůže lozit po mámě, leze po stole, po židlích (to je asi celkem běžné), po IKEA regálu (který není zrovna dvakrát stabilní, tak se trochu bojím), po knihovně, no prostě po čemkoli, po čem se alespoň trochu dá šplhat.
A vrcholem všeho je pár dní stará historka (mami, ty to radši nečti).
Byla tu na návštěvě Day, sedíme si tak v kuchyni, zatímco dítě si hraje v pokoji. Bydlíme ve starém bytě, okna jsou skoro metr nad zemí, tak tam má stoličku, aby alespoň něco viděl.
"Sněží", hlásí nám a já mu odpovídám, že nesněží, že se spletl. Tohle totiž hlásí pokaždé, když se kouká z okna, bez ohledu na počasí.
"Pes," volá nadšeně a já se zarazím. Psa nemůže vidět ani náhodou, leda by seděl na střeše protějšího domu. A tak se tam jdu raději podívat - a dítě stojí na okně, odkud má daleko lepší výhled.
Byla jsem samozřejmě v šoku. Ale když pominul, tak musím říct, že jsem na něj docela pyšná. Přeci jen vylézt na to okno není taková sranda a doposud mě nenapadlo, že by to dokázal.
Akorát nevím, jak mu vysvětlit, že jednou stačilo. Včera tam byl zas a to jsem si jen na chvíli odskočila. Ach jo, další starost navíc. (Ale stejně jsem na něj hrdá:))
Nevíte, od kolika let berou do nějakých horolezeckých kroužků? :)
