Mám dojem, že už jsem tu o tom někde psala, ale dneska to na mě nějak dolehlo, tak to prostě napíšu znova.
Co je pro mě osobně nejtěžší na rodičovství? Nejde o to, že přijdete o volný čas a velký kus osobní svobody. Ale ztratíte taky právo být obyčejný chybující člověk.
Než se prcek narodil, dělala jsem prostě občas (často) chyby. Protože nikdo holt není dokonalý, že jo. Jenže teď už to nejde. Teď jsem Rodič. A měla bych dělat všechno správně, reagovat přiměřeně, chovat se předpisově.
A nejde jen o nějaký abstraktní morální imperativ. Čím víc toho člověk "podělá", tím víc se mu to vrátí. Děcko se od něj všechno to špatné naučí a pak to použije proti němu. A co se neprojeví okamžitě, u toho se můžete těšit na pozdější traumata a psychické poruchy.
Dobrá, to je trochu nadsázka, ale snad chápete, co tím myslím. Zdá se mi, že ve výchově toho může člověk daleko víc pokazit než vylepšit. A vlastní příklad je prostě pořád nejsilnější vliv, můžete dítěti stokrát opakovat, že něco nemá dělat, ale když to vidí doma dnes a denně, nezmůžete nic.
Dalo by se to samozřejmě brát jako výzva, možnost k práci na sobě, k sebezdokonalování. Jenže někdy zkrátka člověk nemá sílu. A jen vidí, jak to není fér. Že prostě není dokonalý a nikdy nebude, má k tomu na míle daleko. Jenže kdyby si děti pořizovali jen ti dokonalí, tak bychom asi brzy vymřeli.
