Tak jestli jsem si někdy dřív myslela, že zažíváme období vzdoru, tak jsem neměla ponětí, co nás ještě všechno čeká. Oproti současnému stavu to byl čajíček. A navíc, už poučená, počítám s tím, že se to ještě zhorší.
Pořád se snažím přijít na "návod k přežití", ale tápu a nic mi pořádně nefunguje. Někdo (ahoj mami) má možná pocit, že máme prostě rozmazleného fracka, kterému všechno dovolíme a z toho pramení všechny potíže. Já mám naopak pocit, že mu zakazujeme pořád něco, snažím se to omezit, ale zas do potůčku v Lužánkách by fakt skákat nemusel.
A když už jsem u těch Lužánek, tak příklad ze života. Dneska odpoledne jsme byli v parku. Nejprve na hřišti kousek od domu, kluk si hrál, byl roztomilý a v pohodě. Jenže pak začal obcházet kolem nějakých lidí a somrovat u nich chipsy, což jsem nechtěla, navíc už jsme se tam s P. trochu nudili, tak jsme se rozhodli pro přesun. Lapla jsem Jáju do náruče a to byla chyba.
Přelezl si k tátovi (samozřejmě), nechal se poponést a ve chvíli, kdy ho chtěl táta "vysadit" v nedalekém "bludišti", kde ho to obvykle moc baví, začal řev. Mrně prostě chtělo být u tatínka a nosit se. Chodit po vlastních nohách? Ani nápad.
Řev to byl neskutečný, trval několik minut a zdálo se, že prostě nepřestane. Navíc se nechtěl pohnout z místa, odstrkoval nás, vzápětí se na nás zase věšel, no sranda. Pak jsem se potřebovala napít, což ho zaujalo a vyžádal si vodu. Spokojeně pil z flašky a vypadalo to, že krize je zažehnána.
Jenže ouha. Mladý pán se polil, což ho naštvalo a celý řev vypukl nanovo a ještě intenzivněji. Vztekal se, nechtěl nikam jít a nic nepomohlo. Pak se najednou nechal chytit za ruce a v klidu si s námi vykračoval a dokonce se mírně usmíval! Chápete to? Já když zuřím, tak mi chvilku trvá, než se uklidním, ale on ne, stačí okamžik a je pohoda. Kluk se usmívá a zplavení, vyšťavení rodiče jen nevěřícně kroutí hlavou.
Podobnou, i když kratší situaci jsme pak absolvovali ještě dvakrát. Poprvé když se rozhodl, že prostě půjdeme na opačnou stranu a nechtěl jít domů. A pak už v domě, když jsme ho přemlouvali, aby šel k výtahu. Tam si dokonce pak lehl na zem, což ještě nikdy dřív neudělal (myslím mimo byt, doma si lehá na zem celkem často), a když ten výtah přijel, tak se do něj pokusil vplazit.
Jsem s rozumem v koncích, dostala jsem se do stádia, kdy chci prostě tohle období jenom přežít a nějaké výchovné ambice jdou stranou. Někdo má možná pocit, že bychom ho měli seřezat, ale to nechci a navíc by to určitě nefungovalo (nefunguje na něj plácnutí přes zadek). Někdo by měl možná tu dobrou radu, že mu má člověk nabídnout empatii a porozumění, ale když se vzteká, tak na nějakou empatii očividně zvysoka kašle. Někdo už mi taky radil, že hlavní je neustupovat a nedat mu, co chce. Můžu vás ujistit, že to neděláme, navíc kolikrát ani pořádně nevíme, proč se vzteká, takže ustoupit ani není kam. Takže zbývá co? Těšit se z těch chvilek, kdy je roztomilý, uklidňovat se, že se mu takhle vytváří osobnost, a potají si odškrtávat, kolik ještě zbývá, než mu bude osmnáct a vypadne z domu.
(A aby zas neměl někdo pocit, že toho chudáčka vůbec nechápu, tak to na konci je samozřejmě nadsázka a sarkasmus. A Jája má naštěstí pořád spoustu chvilek, kdy je k sežrání, ale o těch prostě dneska nepíšu, to neznamená, že nejsou.)
