Tenkrát poprvé

Prázdniny jsou doba úžasných zážitků a ani Jára nezůstává ochuzen. Za poslední dobu zažil spoustu nových věcí:

- první cesta vlakem (kde před zraky všech spolucestujících vytřel kupé kalhotama)
- první zmrzlina (a teď nám ji rve z ruky, to máme za to, že jsme měkcí)
- první řízek (zdravíme nejlepší tetu)
- první bramborová kaše (jako s mlíkem a tak, brambory už samozřejmě měl)
- poprvé na houpačce
- poprvé na klouzačce (a teď už se těm dětským hřištím nevyhnu)

Teď ještě čekáme na ten první krok. Do konce prázdnin se snad zadaří.

Mám prý zlobivé dítě

To se mi zase jednou něco doneslo.

Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."

Zaráží mě na tom dvě věci.

Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.

Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."

Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.

Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)

Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.

Health month - šestý měsíc

Tak tedy. Jak dopadl červen, na jehož začátku jsem se cítila plná motivace a energie? Nic moc.

První půlku se mi dařilo všechno plnit, až na tu věc s běháním. To proto, že začátek měsíce byl poměrně deštivý a mně se opravdu nechtělo běhat v dešti. A pak v půlce měsíce se ve mě něco zaseklo a už to prostě nešlo dál. Měla jsem všeho dost, plné zuby vyplňování tabulek o tom, jak se mi daří, plné zuby cvičení a meditování a uklízení a vůbec všeho. Je tedy pravda, že k tomu přispěla i jedna osobní věc, o které se rozepisovat nebudu, ale byla nepříjemná. Jenže zřejmě by se to stalo i bez ní, ta ztráta chuti do životních změn.

Na moudrou radu jedné týmové spoluhráčky z Health Month jsem si tedy dala pauzu, přestala se obviňovat a zamyslela se, proč se mi to vlastně děje. A došla jsem k následujícímu závěru.

Všechno, co jsem se zatím snažila změnit, byly věci, o kterých jsem si myslela, že bych je dělat MĚLA. Že by pro mě byly dobré. Ale zdaleka to nebyly věci, které dělat CHCI, které bych dělala s radostí. Doufala jsem, že se z nich časem stanou návyky, ale místo toho se změnily v nepříjemné povinnosti. S veškerou starostí o prcka a o domácnost mi už zbývá sakra málo času na sebe. A já si ještě nakládám další nepříjemné úkoly. 

Takže na další měsíc jsem všechno zrušila a nastavila si jen tato dvě pravidla:

-  Číst 5x týdně alespoň 30 minut. Už jsem si tu poplakala, jak nestíhám číst. Morgyš mi tehdy v komentářích psala, že přeci aspoň chvilku si přes den na to najít musím. Tehdy to tak nebylo, právě proto, že jsem si naložila jiné věci. Jenže čtení mě baví hodně, víc než cokoli jiného. Takže je potřeba si správně nastavit priority.

- 5x týdně dělat nějakou další aktivitu, která má smysl a která mě baví. Může to být psaní na blog (hele, pro dnešek splněno :)), oprašování frániny nebo třeba pokusy o šití. Cokoli, co není bezcílné surfování po netu ve snaze nějak zabít den.

Pevně věřím, že se mi tyhle věci budou dařit a že snad mi pomůžou k tomu, abych byla méně podrážděná, že nemám na nic čas. Čas se najde, ale je potřeba ho trávit příjemnými věcmi.

Jára trpí, já též

Zuby, pohroma huby.
                    Jára Cimrman


Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.

Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.

Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.

V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc. 
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.


Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.

Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.

Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.

Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.

Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."


(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)

Peklo jménem nákupy

Kolikátý kruh pekla je nakupování s miminem?

Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.

Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.

Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.

Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.

Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.

Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.

Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!

A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.

Minimalistická kuchyně 2

Jste (ještě) zvědaví, jak to všechno dopadlo? 

Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Mohla bych si vymyslet pár výmluv, ale pravdou je, že už jsem prostě taková. Sliby ale plním, i když mi to někdy trvá déle. Takže tady je výsledek mého kuchyňského experimentu.

Připomínám, že tady se můžete podívat na fotku, jak to v naší kuchyni vypadalo předtím. Pak jsme všechno sbalili a čekali, co se bude dít.

Během toho týdne, kdy jsme zjišťovali, co vlastně v kuchyni opravdu potřebujeme, byl P. nemocný a nechodil do práce. Byla to tedy opravdu kuchyňská zatěžkávací zkouška, protože jsem denně vařila (na rozdíl od běžného provozu, kdy si udělám k obědu třeba chleba se sýrem).

První den jsme vybalili pár talířů a hrníčků, jednu misku, kafe, olej, sůl a pepř a to bylo tak v zásadě všechno. Jo, ještě flašku pro mimino. Všechno se vešlo na jednu fotku. 

Po pár dalších dnech přibylo ještě pár věcí, něco už jsme uložili i do šuplíků a do regálu, ale můžete vidět, že pořád je linka více méně prázdná.

Na konci týdne jsme měli vybaleno v podstatě všechno potřebné. Pak nastalo takové hluché období. Ze zbytku věcí jsme prakticky nic nepotřebovali, takže nás nic nenutilo pustit se do nějakého velkého třízení a úklidu. Krabice a tašky ležely nějakou dobu v rohu, prcek si měl aspoň s čím hrát a my si na ně za krátko zvykli. To sem nepíšu proto, abyste se dozvěděli, jaký jsem bordelář, ale jako důkaz toho, že většina těch věcí jsou opravdu nepotřebné krámy. Kdybych byla dostatečně drsná, mohla jsem je všechny vyhodit bez nějakého probírání se jimi.

Jenže taková nejsem (a navíc by se P. asi hodně zlobil a přece nechci narušit rodinnou pohodu), a tak jsem se nakonec vyhecovala a do toho úklidu se dala. Jednu část linky zabralo jídlo, protože to bych vyhodit nemohla, nejsem plýtvač. Je tam ale pár věcí (experimenty, jako například pohanka), které se budu snažit rychle spotřebovat a pak už je znovu nekoupím. Nádobí jsme probrali a snažili se dohodnout na tom, co opravdu používáme a co je zbytečnost (jako mít pět pánví).

Výsledek nakonec vypadá hezky, i když si umím představit, že by to šlo ještě zredukovat.

Všimněte si hlavně, že už neleží žádné krámy na myčce ani nahoře na lince. A taky mám místo na pracovní ploše na lince (vedle sporáku). Takže tam konečně můžu dát třeba vál, když něco peču, aniž bych před tím musela přerovnávat a přesouvat věci.

Pokud by vás zajímalo, co dělám s tím zbytkem, tak něco jsem vyhodila, něco darovala různým lidem, něco brzy poputuje zpátky k původním majitelům. (Taky máte doma spoustu plastových krabiček, ve kterých vám rodiče přivezli nějaké jídlo na přilepšenou, ale ty krabičky už si nikdy neodvezli?)

Samozřejmě to nemám pořád takhle hezky uklizeno. Důležité ale je, že všechny věci mají své místo UVNITŘ linky. Když si vzpomenu, jak jsem byla z nedostatku místa zoufalá a zvažovala, že si budeme muset pořídit ještě nějakou skříňku nebo aspoň závěsný systém na různé kuchyňské nástroje... Myslím, že je to jednoznačný úspěch.

Banánový

Jára zbožňuje banány.

Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.

Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.

Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou.  Zábavná scéna pro všechny okolo.

Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.

Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.

Jak (ne)péct koláč...

... aneb kurz pečení pod vedením Neschopné matky.

1) Najděte si superjednoduchý recept, na který potřebujete jen 3 suroviny a asi 30 minut času
2) Zjistěte, že máte málo suroviny A. Vymyslete kreativní řešení problému I.
3) Během provádění řešení I. vymyslete kreativní řešení II. Všechno zmačkejte a začněte znova.
4) Připravte si surovinu B.
5) Zjistěte, že jste si připravili málo suroviny B. Přichystejte si ještě jednu várku.
6) Zjistěte, že máte stále málo suroviny B (a jste na dně se zásobami). Kreativní řešení II. zde selhává a vy se musíte vrátit k řešení I. Takže začněte znovu.
7) Nemáte surovinu C. Použijte náhražku a doufejte, že to bude OK.
8) Po dvou hodinách dospějte k výrobku vzdáleně připomínajícímu koláč. Šoupněte ho do trouby a jděte o tom všem napsat na blog. A hlavně nezapomeňte koláč včas z trouby vyndat.

Health month - pátý měsíc

Květen byl výborný, hned se musím pochlubit.

Májová předsevzetí byla tři:
- cvičit
- meditovat
- pracovat na věcech ze seznamu úkolů

První dva týdny jsem všechno dodržovala skvěle, ve cvičení jsem měla dokonce 17denní šňůru bez přerušení. A i když jsem potom občas vynechala, celkově jsem všechno plnila na jedničku.

Pár poznatků:
- o cvičení - Je to už skoro tři měsíce, co jsem začala pravidelně cvičit. Tedy snažit se o to, a poslední dobou se mi to i daří (za tou čárkou si stojím). Přesto je to občas hodně těžké a bolí to. Je to pro mě překvapující, čekala bych, že si tělo po čase zvykne. Asi si musím konečně přestat lhát do kapsy a přiznat si, jak na tom s fyzičkou jsem. Konec konců, když jsem to zanedbávala nějakých 28 let (ne tak docela, občas jsem se nějakému pohybu věnovala, ale nic extra), nemůžu čekat, že se to za pár měsíců spraví.

- o meditování - Před měsícem jsem se snažila vysvětlit, o co mi jde. Zjistit, jestli jsem vůbec schopná aspoň na chvilku vypnout mozek a soustředit se jen na jednu věc. Po měsíci musím říct, že je to těžší, než jsem čekala. Pomáhá mi počítání nádechů a výdechů, ale ani to není úplně spolehlivé. Jen na chvilku vypnu, už mi do hlavy skočí nějaká myšlenka, třeba co musím potom udělat nebo jak o tomhle napíšu na blog nebo alespoň nějaké to "Hele, já na nic nemyslím... sakra."
Napadlo mě jedno přirovnání, je to jako kdybyste chtěli mít v místnosti úplnou tmu. Zatemnili byste tedy všechna okna a dveře. Pak stojíte venku a chcete vědět, jestli tam náhodou neprosvítá trocha světla. Tak otevřete dveře - a v tu ránu tam to světlo zase máte.

- o seznamu úkolů - zatím jen zkouším různé možnosti, ale pomalu bude potřeba trošku zapracovat na nějakém systému, jak ty úkoly zvládat.

Teď ještě předsevzetí na červen. První tři zůstávají, potřebuju si to ještě "procvičit", další dvě jsou nová. (Jo, riskla jsem to a mám jich pět, doufám, že nepohořím jako v březnu.)

- cvičit 20 minut denně alespoň 6 dní v týdnu
- meditovat 2 minuty alespoň 6 dní v týdnu
- alespoň 4krát týdně pracovat na úkolech ze seznamu
- uběhnout minimálně 3 km týdně - detaily v minulém článku, vím, že 3 km jsou nic, ale chci si napřed vyzkoušet, jestli u toho vůbec vydržím.
- alespoň 4krát týdně věnovat 10 minut úklidu pracovny - naše pracovna je teď spíš skladiště a je potřeba se do toho nějak systematicky vrhnout a něco s tím udělat, než se změní ve vše pohlcující a nic nevracející černou díru.

Tak to by bylo, držte mi palce, na konci června dám zase vědět, jak jsem dopadla.

Running woman

Tak jsem se zase dala do běhání.

Říkám zase, protože to není zdaleka poprvé. Vždycky jsem podlehla té představě, jak po ránu, s prvními paprsky slunce, vybíhám do polí a užívám si radost z pohybu. Kdoví, kde jsem k tomu přišla, asi jsem zmanipulovaná médii jako všichni. Problém ale je, že jsem se nikdy nedostala přes první pokus.

Nikdy jsem nebyla nějak fyzicky zdatná, ale zase to neznamená, že se nerada hýbu a nemám ráda sport. Jako dítě mě to dokonce bavilo hodně, ale pak člověk přijde do školy, kde se mu děti (a někdy i učitelé, i když nepřímo) vysmějou, že je tlustý a neumí udělat výmyk na hrazdě a radost z pohybu je pryč.

Běhání mě vždycky lákalo, protože to vypadá tak snadno. Nemusíte se učit žádná pravidla, nemusíte mít speciální prostory ani vybavení, prostě jenom běžíte. Ve stejném duchu se nese i většina článků o běhání, tedy alespoň ty, co jsem kdy četla já. Je to úžasný sport, procvičí úplně celé tělo a není k němu potřeba vůbec nic. V druhém odstavci článku se ovšem dozvíte, že do začátku potřebujete kvalitní boty* (podle rychlého průzkumu na netu minimálně 2000 spíš víc, hehe) a nejlepší samozřejmě je koupit si i měřič tepu a funkční prádlo. Tedy chápu, že všechny tyhle věci běhání určitě usnadní, ale kam se podělo to "vůbec nic" z prvního, náborového odstavce.

Pak se taky v těchhle článcích dočtete, jak vám běhání, jako ostatně jakýkoli sport, vyplaví do těla spoustu endorfinů a budete se potom cítit báječně. No nevím. Po čase jistě. Ale možná by měli začátečníky jako jsem já spíše varovat před tím pocitem, že chcete vyplivnout plíce, který se dostaví už po pár metrech. A jestli se dostaví nějaký pocit štěstí, tak je to na konci, kdy si uvědomím, že je to za mnou a neumřela jsem.

Přesto se do toho zase pouštím. Sama nevím proč. Asi že bydlíme u těch Lužánek, kde denně potkávám spoustu běžců, kteří vypadají spokojeně a fit. Kdo by takový nechtěl být. Je to vlastně taková reklama v reálu.

Aspoň jsem konečně realisticky zavrhla možnost běhat po ránu, protože jakkoli romantické se to zdá, v pět ráno jsem prostě nepoužitelná. Takže večer. Poté, co uložíme mimino ke spánku. Zatím si kladu malé cíle, dvakrát až třikrát týdně oběhnout park, což dělá asi 1,5 kilometru. Sama jsem zvědavá, jestli to vydržím dýl než měsíc.

Jo a ty běžecké boty nemám. Jen úplně obyčejné tenisky. Nehodlám vyhodit prachy za něco, co třeba nakonec využiju jen párkrát (a ne, nefunguje to jako motivace, to už mám vyzkoušené).

*Aby v tom byl ještě větší chaos, narazí člověk časem na články o tom, že nejlepší je běhat bos.