Minimalistický šatník

Pro mnohé je to asi nepředstavitelné. Zejména ženy (omlouvám se za tuhle příšernou genderovou nekorektnost). Pro mě je to ale ideál. Mít v šatníku jen pár kousků.

Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.

Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)

Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.

Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.

Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.

Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.

Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?

Health month - sedmý měsíc

Jenom v rychlosti zrekapituluju červenec. Jak jsem psala, potřebovala jsem si odpočinout od všech úkolů, cvičení a tak. Konec konců, jsou prázdiny. Takže v červenci jsem měla číst a pak taky sem tam udělat něco užitečného.

Čtení se mi daří, přečetla jsem za červenec šest knih, což je víc, než za první půlrok. A mám z toho opravdu radost. (Mimochodem, pokud někoho zajímá, co čtu, tak připomínám, že vpravo jsou dva widgety z Goodreads. Stačí kliknout.)

Kromě toho jsem občas psala, ale většinou teď spíš vařím a peču. Co ale může být důležitějšího než pečení chleba? Tak se to snad jako smyslupná, užitečná činnost dá počítat.

Na srpen si přidávám jednu věc. Potřebuju oprášit francouzštinu, všechno to v té hlavě hrozně rychle koroduje, kazí se, mizí a já už pomalu neumím ani žbleptnout. Takže jsem se zavázala alespoň čtyřikrát týdně studovat fráninu. Čtení zůstává a občas bych tedy mohla udělat i něco dalšího jako psát nebo uklízet pracovnu. (Pořád mi to připadá jako nadlidský úkol, ale chtěla bych to tam mít do konce měsíce v použitelném stavu.)

Držte mi palce.

Na hřišti

A je to tady. Toho jsem se bála, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Začali jsme chodit na hřiště.

Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo. Připadalo mi, že je na to Jára ještě moc malý. Ale když byl na hřišti s bratrancem a sestřenicí (5 a 3), ukázalo se, že ho nesmírně baví klouzačka a i kolotoč byl fajn. A tak jsem si řekla, vlastně proč ne, aspoň nebudu muset vymýšlet, co s ním přes den.

Kousek od našeho domu je hřišťátko (opravdu malé) jako stvořené pro tak malé děti. Je tam jenom pískoviště, skluzavka, která má asi metr, a dvě houpačky. Navíc tam bývá (aspoň v těch několika případech, kdy jsme tam šli) docela málo lidí. Prostě ideální místo pro našeho Járu.

Poprvé jsme tam byli ještě s kamarádkou Z. a jejím Honzíkem. Kluci si to užívali. Pak jsme se ještě přesunuli na jiné hřiště, jehož velkou výhodou je hospoda se zahrádkou hned vedle. A tak jsme se Z. využily toho, že se k nám přidali tatínkové, a prchly na kafe. (Jako bolestné jsem P. objednala pivo a na to hřiště mu ho přinesla. To jen abyste si nemysleli, že jsem úplná potvora.)

Teď už chodíme na hřiště sami a není to až taková idyla. Teda je, ale asi tak půl hodinky maximálně, pak už to Járu nebaví a jdeme domů. Aspoň něco.

Teď se dostávám k tomu hlavnímu (oklikou jako vždy), a to je interakce s cizími dětmi. Interakce s matkami asi teprve přijdou, to je vyšší level. Tedy abych to blíže vysvětlila, na hřišti jsou převážně děti kolem tří let (můj odhad, zatím v tom nejsem moc dobrá, ale prostě už normálně běhají a docela obstojně mluví). Jejich maminky sedí na lavičkách, zpovzdálí své děti sledují a jen občas, když je to potřeba, zasáhnou. Já jsem ovšem v jiné situaci. Moje mimino zatím nechodí a navíc se ode mě nechce hnout na krok. Takže jsem přímo v nepřátelském táboře, chci říct mezi dětmi.

Zatím to zvládám. První, kdo se mnou komunikoval, byl chlapeček, který říkal jen "ho" a ukazoval mi kamínky. Tak jsem mu je pochválila, což ho zřejmě potěšilo. Jedna nula pro mě. Pak jsem se musela domluvit s holčičkou na klouzačce, aby se střídala s mým prckem. To jsem taky zvládla, i když pak přispěchala maminka (její, ne moje) a vysvětlila jí, že po té klouzačce prostě lozit nebude. Já osobně bych v tom problém neviděla, když se domluví s ostatními, ale moje dítě to nebylo, tak jsem nezasahovala.

Dneska na mě čekal úkol komplexnější, opravdový rozhovor s asi tak šestiletým (no, možná pěti) klukem. Jeho maminka seděla někde na druhé straně parku, tak si vyhlídnul mě. Přišel za mnou, abych mu pomohla natáhnout kalhoty. Při tom mě zpovídal, kolik že je Járovi. Řekla jsem mu to a on mi na oplátku prozradil, že jemu je dvacet osm čtyřicet. Pak jsem šla s miminem na houpačku, kluk si sednul naproti. Byla jsem mu samozřejmě vděčná, protože houpání je tak mnohem jednodušší. Rozhovor pokračoval, ptal se, kdy se Jára narodil, sdělil mi, že mají taky miminko, které se narodilo prvního října. A že on se narodil taky v říjnu. Pak, když už jsme byli na odchodu, tak se mě přišel zeptat, jestli si může vzít ten sáček (měl ho v ruce) na vodu. Tak jsem mu to dovolila, jen jsem chtěla, aby ho pak vyhodil do koše, což mi slíbil.

Doufám, že jsem to zvládla dobře a že mě jeho matka neproklíná (snad se nezlil od hlavy až k patě). A jsem zvědavá, co mě čeká příště.

Bloglovin

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/2592417/?claim=hsps365f85a">Follow my blog with Bloglovin</a>

Tak jsem se definitivně naštvala na Google Reader a přešla na Bloglovin. Ručně jsem do něj naklikala všechny sledované blogy (a jestli mi teď někdo prozradí, že se to dalo nějak jednoduše naimportovat, tak se asi... posměju). Na první pohled se mi líbí moc, snad s ním budu spokojená.

Tenhle příspěvek píšu jenom proto, abych si tam mohla ke svému profilu přiřadit svůj blog. Příště už tu bude něco s obsahem, slibuju. Zatím vám aspoň přeju hezký den.

Odpočinek o dovolené (?)

Blogy jsou teď plné prázdninových historek. Asi dělám něco špatně, jen tak vědět co.

Byli jsme na čtyři dny u tchyně na Vysočině. Nádherné prostředí, domek se zahrádkou, kolem pole, louky, lesy, prostě idyla. Umím si představit, že bych tam sama strávila klidně dva týdny. Snídala bych na zahradě, procházela se se psem po lesích, přečetla ty hory knih, co tam tchyně má. Jenže jsem tam sama nebyla.

Středa
Odjíždíme odpoledne. Jára má teplotu. Mírnou, jen něco málo přes 37. Asi zuby, usoudila jsem. Nakonec padlo rozhodnutí. Pojedeme.

Čtvrtek
Mimino se ráno vzbudilo o hodinu později než obvykle. Jinak ale žádná sláva. Od rána fňuká. Muž chce pracovat, jak bylo naplánováno. Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat, věděla jsem to předem. Moc toho stejně neudělá, protože než se pořádně rozkouká, je čas vyklidit ložnici na Járovu dopolední chrupku.

Chrupka kratší o hodinu (oproti obvyklé době). Odpoledne má mimino stále teplotu. Už je to přes 37,5. Řve a je utahaný. Nechce jíst. Pochopitelně. Muž chce pracovat. Taky pochopitelně. Rozhodnu se vyrazit s prckem na procházku do nedalekého městečka. Třeba usne. Nemůžu najít klobouk (pro něj), ale je pod mrakem, tak to nakonec vzdám a vyrážíme bez klobouku. Do deseti minut se obloha vyjasní a já si po zbytek cesty nadávám a doufám, že nechytne úpal nebo něco. Samozřejmě nespal.

Když dorazíme zpátky, muž kope díru. Jsem naštvaná, že nepracuje (na tom, co potřebuje udělat do práce). Je mi jasné, že to bude muset dodělat později, takže nebude s námi. Ano, jsem žárlivá majetnická mrcha.

Pátek
Opět jsme si o hodinu přispali. Prckovi je líp. Už nemá teplotu. Dopoledne dokonce normálně spí. Odpoledne vyrážíme na houby. Je nádherné počasí. Prodíráme se cestou necestou a košík se nám docela plní. Večer jsme úplně hotoví. Přinesla jsem si z lesa klíště velké skoro jako mravenec (ne tak nacucané, prostě tak velké).

Sobota
Jára si vynahrazuje ty dva dny, kdy zaspal, a probouzí se už před šestou. Je vedro a pořád ho zlobí zuby, takže nechce jíst. Muž chce pracovat. Jsem naštvaná, protože je sobota a chci, aby byl s námi. On je naštvaný, že nechápu, že to prostě někdy udělat musí.

Odpoledne vytáhneme vaničku, napustíme vodu, ať se kluk trochu počvachtá. Rodiče se zatím vyvalují na dece. Dlouho to ale netrvá, protože se pomalu kazí počasí. Ale aspoň něco.

Večer přijde ohromná bouřka, takže z plánovaného grilování nic není. Ale co, ryby opečené na pánvi jsou taky dobré.

Neděle
Odjíždíme. Mimino jako by to vycítilo, nebo už se prostě tolik těší domů, celé dopoledne řve. Spí jen půl hodinky, pak se vzbudí a popadne ho hysterák. Naprosto netuším, co se stalo.

Říkám si, že třeba aspoň bude tím líp spát po cestě domů. Ale  chyba lávky. Vyrážíme po obědě (a po zmrzlině). Prcek, přestože obvykle to v autě zalomí, tentokrát kouká z okna, usne jen na chvilku a po zbytek cesty fňuká a frflá. Jsem nesmírně šťastná, když dorazíme domů, a přemýšlím, proč jsem vlastně kdy chtěla někam odjet.


Asi je to ve mně. Teda ne asi, určitě. Neumím se radovat z těch pozitivních věcí a soustředím se na negativní. Jsem malicherná. Jsem sobecká. Jenže někdy bych opravdu zase chtěla dělat co chci, kdy chci. Tak snad v důchodu. Prý ještě 39 let.

Vleže

Řeknu vám, ta mateřská (rodičovská), to je doslova leháro. Cítím se jako správný líný rodič.

Mládě dost těžce nese, když jsem výš než on. Když něco dělám, třeba vařím nebo dávám věci do pračky, tak to akceptuje. Ale běda, když se posadím ke stolu s knihou nebo počítačem. To hned protestuje a šplhá za mnou.

Proto teď trávím většinu času vleže. Ono se to totiž rádo tulí, přelízá přes moje nohy či břicho (někdy i hlavu), no a třeba i zkoušení nových věcí je bezpečnější, když je máma co nejblíž. Někdy stačí, když si jenom sednu, to je zase lepší poloha na koulení s míčem nebo bubnování. Ale většinou to stejně skončí tím, že mi Jája vleze do náruče a povalí mě na zem. A pokud možno mě potom ještě odvalí někam ke stěně. (Ony se děti, jak známo, rychle učí nové věci, čím větší blbost, tím lepší, a já jsem tak hloupá, že mu některé z těch blbostí ještě sama ukážu.)

Asi si teď říkáte, jak se mám fajn. Ale jako vždy je tu háček. Ležet na zemi a koukat do stropu člověka omrzí. Ráda bych si vzala třeba knihu, ale to by se k ní Jája hned hrnul a chtěl ji prozkoumat, ideálně po částech.

Možná bych měla ten čas využít k učení se a zdokonalování meditace. Dýchat zhluboka a na nic nemyslet, když se vám po břiše válí mimino a každou chvíli vám vrazí loket pod žebra nebo do slabin, to by byl myslím výkon hodný jogínského mistra.

Po svém

Jára objevuje vlastní cesty.

Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.

Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?

Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.

I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.

Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.

Tenkrát poprvé

Prázdniny jsou doba úžasných zážitků a ani Jára nezůstává ochuzen. Za poslední dobu zažil spoustu nových věcí:

- první cesta vlakem (kde před zraky všech spolucestujících vytřel kupé kalhotama)
- první zmrzlina (a teď nám ji rve z ruky, to máme za to, že jsme měkcí)
- první řízek (zdravíme nejlepší tetu)
- první bramborová kaše (jako s mlíkem a tak, brambory už samozřejmě měl)
- poprvé na houpačce
- poprvé na klouzačce (a teď už se těm dětským hřištím nevyhnu)

Teď ještě čekáme na ten první krok. Do konce prázdnin se snad zadaří.

Mám prý zlobivé dítě

To se mi zase jednou něco doneslo.

Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."

Zaráží mě na tom dvě věci.

Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.

Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."

Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.

Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)

Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.

Health month - šestý měsíc

Tak tedy. Jak dopadl červen, na jehož začátku jsem se cítila plná motivace a energie? Nic moc.

První půlku se mi dařilo všechno plnit, až na tu věc s běháním. To proto, že začátek měsíce byl poměrně deštivý a mně se opravdu nechtělo běhat v dešti. A pak v půlce měsíce se ve mě něco zaseklo a už to prostě nešlo dál. Měla jsem všeho dost, plné zuby vyplňování tabulek o tom, jak se mi daří, plné zuby cvičení a meditování a uklízení a vůbec všeho. Je tedy pravda, že k tomu přispěla i jedna osobní věc, o které se rozepisovat nebudu, ale byla nepříjemná. Jenže zřejmě by se to stalo i bez ní, ta ztráta chuti do životních změn.

Na moudrou radu jedné týmové spoluhráčky z Health Month jsem si tedy dala pauzu, přestala se obviňovat a zamyslela se, proč se mi to vlastně děje. A došla jsem k následujícímu závěru.

Všechno, co jsem se zatím snažila změnit, byly věci, o kterých jsem si myslela, že bych je dělat MĚLA. Že by pro mě byly dobré. Ale zdaleka to nebyly věci, které dělat CHCI, které bych dělala s radostí. Doufala jsem, že se z nich časem stanou návyky, ale místo toho se změnily v nepříjemné povinnosti. S veškerou starostí o prcka a o domácnost mi už zbývá sakra málo času na sebe. A já si ještě nakládám další nepříjemné úkoly. 

Takže na další měsíc jsem všechno zrušila a nastavila si jen tato dvě pravidla:

-  Číst 5x týdně alespoň 30 minut. Už jsem si tu poplakala, jak nestíhám číst. Morgyš mi tehdy v komentářích psala, že přeci aspoň chvilku si přes den na to najít musím. Tehdy to tak nebylo, právě proto, že jsem si naložila jiné věci. Jenže čtení mě baví hodně, víc než cokoli jiného. Takže je potřeba si správně nastavit priority.

- 5x týdně dělat nějakou další aktivitu, která má smysl a která mě baví. Může to být psaní na blog (hele, pro dnešek splněno :)), oprašování frániny nebo třeba pokusy o šití. Cokoli, co není bezcílné surfování po netu ve snaze nějak zabít den.

Pevně věřím, že se mi tyhle věci budou dařit a že snad mi pomůžou k tomu, abych byla méně podrážděná, že nemám na nic čas. Čas se najde, ale je potřeba ho trávit příjemnými věcmi.