Health month - osmý měsíc

Rychlá rekapitulace srpna. Hodně jsem četla, trochu psala, osvěžila si fráninu, takže jsem se sebou spokojená.

V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)

Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.

Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.

Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.

Perný den

Dneska to měl Jára těžké. Nejen, že mu zase (pořád) lezou zuby, ale ještě k tomu jeden karambol za druhým. Tak to chodí, když se člověk učí chodit.

Takže už dopoledne si stihl vyrobit bouli, pak padl na znak tak, až to zadunělo, no a večer to všechno zakončil rozseknutým obočím (ale jen trošičku). A já si zase připadám jako ten nejneschopnější a nejnezodpovědnější rodič.

Papírová svatba

Měli jsme druhé výročí svatby. Prý papírové.

1. výročí bavlněné, manželé si vyměňují kapesníčky. 2. výročí papírové - manželé si vyměňují rozvodové papíry? :) Omlouvám se za nejapný vtip, ale muselo to ven. U nás naštěstí žádné rozvodové papíry nekolují.

Loni jsme to nějak zazdili, zavaleni starostmi o čerstvě narozené mimino. Ale letos už jsme to jen tak odbýt nechtěli.

Domluvili jsme si hlídání, já jsem si oblékla svou nejkratší sukni, abych byla pro svého manžela dostatečně sexy (pak mi byla zima, ale maminka mě učila heslo "Parádo trp") a vyrazili jsme na večeři. Přesně do té restaurace, kde jsme před dvěma lety měli svatební hostinu. Ať je to stylové.

Sice jsem dostala studený a tuhý steak, ale co na tom, hlavně, že jsme si po dlouhé době mohli takhle spolu vyrazit, najíst se bez toho, abychom každou chvíli odbíhali od stolu nebo se dělili o jídlo s prckem, prostě si trochu oddychnout.

A víte co? Povídali jsme si o všem možném, ale nakonec jsme stejně skončili u tématu Jára. Nechat ho večer doma je jedna věc, ale z hlavy už ho asi nevymažeme.

Minimalistický šatník

Pro mnohé je to asi nepředstavitelné. Zejména ženy (omlouvám se za tuhle příšernou genderovou nekorektnost). Pro mě je to ale ideál. Mít v šatníku jen pár kousků.

Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.

Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)

Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.

Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.

Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.

Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.

Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?

Health month - sedmý měsíc

Jenom v rychlosti zrekapituluju červenec. Jak jsem psala, potřebovala jsem si odpočinout od všech úkolů, cvičení a tak. Konec konců, jsou prázdiny. Takže v červenci jsem měla číst a pak taky sem tam udělat něco užitečného.

Čtení se mi daří, přečetla jsem za červenec šest knih, což je víc, než za první půlrok. A mám z toho opravdu radost. (Mimochodem, pokud někoho zajímá, co čtu, tak připomínám, že vpravo jsou dva widgety z Goodreads. Stačí kliknout.)

Kromě toho jsem občas psala, ale většinou teď spíš vařím a peču. Co ale může být důležitějšího než pečení chleba? Tak se to snad jako smyslupná, užitečná činnost dá počítat.

Na srpen si přidávám jednu věc. Potřebuju oprášit francouzštinu, všechno to v té hlavě hrozně rychle koroduje, kazí se, mizí a já už pomalu neumím ani žbleptnout. Takže jsem se zavázala alespoň čtyřikrát týdně studovat fráninu. Čtení zůstává a občas bych tedy mohla udělat i něco dalšího jako psát nebo uklízet pracovnu. (Pořád mi to připadá jako nadlidský úkol, ale chtěla bych to tam mít do konce měsíce v použitelném stavu.)

Držte mi palce.

Na hřišti

A je to tady. Toho jsem se bála, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Začali jsme chodit na hřiště.

Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo. Připadalo mi, že je na to Jára ještě moc malý. Ale když byl na hřišti s bratrancem a sestřenicí (5 a 3), ukázalo se, že ho nesmírně baví klouzačka a i kolotoč byl fajn. A tak jsem si řekla, vlastně proč ne, aspoň nebudu muset vymýšlet, co s ním přes den.

Kousek od našeho domu je hřišťátko (opravdu malé) jako stvořené pro tak malé děti. Je tam jenom pískoviště, skluzavka, která má asi metr, a dvě houpačky. Navíc tam bývá (aspoň v těch několika případech, kdy jsme tam šli) docela málo lidí. Prostě ideální místo pro našeho Járu.

Poprvé jsme tam byli ještě s kamarádkou Z. a jejím Honzíkem. Kluci si to užívali. Pak jsme se ještě přesunuli na jiné hřiště, jehož velkou výhodou je hospoda se zahrádkou hned vedle. A tak jsme se Z. využily toho, že se k nám přidali tatínkové, a prchly na kafe. (Jako bolestné jsem P. objednala pivo a na to hřiště mu ho přinesla. To jen abyste si nemysleli, že jsem úplná potvora.)

Teď už chodíme na hřiště sami a není to až taková idyla. Teda je, ale asi tak půl hodinky maximálně, pak už to Járu nebaví a jdeme domů. Aspoň něco.

Teď se dostávám k tomu hlavnímu (oklikou jako vždy), a to je interakce s cizími dětmi. Interakce s matkami asi teprve přijdou, to je vyšší level. Tedy abych to blíže vysvětlila, na hřišti jsou převážně děti kolem tří let (můj odhad, zatím v tom nejsem moc dobrá, ale prostě už normálně běhají a docela obstojně mluví). Jejich maminky sedí na lavičkách, zpovzdálí své děti sledují a jen občas, když je to potřeba, zasáhnou. Já jsem ovšem v jiné situaci. Moje mimino zatím nechodí a navíc se ode mě nechce hnout na krok. Takže jsem přímo v nepřátelském táboře, chci říct mezi dětmi.

Zatím to zvládám. První, kdo se mnou komunikoval, byl chlapeček, který říkal jen "ho" a ukazoval mi kamínky. Tak jsem mu je pochválila, což ho zřejmě potěšilo. Jedna nula pro mě. Pak jsem se musela domluvit s holčičkou na klouzačce, aby se střídala s mým prckem. To jsem taky zvládla, i když pak přispěchala maminka (její, ne moje) a vysvětlila jí, že po té klouzačce prostě lozit nebude. Já osobně bych v tom problém neviděla, když se domluví s ostatními, ale moje dítě to nebylo, tak jsem nezasahovala.

Dneska na mě čekal úkol komplexnější, opravdový rozhovor s asi tak šestiletým (no, možná pěti) klukem. Jeho maminka seděla někde na druhé straně parku, tak si vyhlídnul mě. Přišel za mnou, abych mu pomohla natáhnout kalhoty. Při tom mě zpovídal, kolik že je Járovi. Řekla jsem mu to a on mi na oplátku prozradil, že jemu je dvacet osm čtyřicet. Pak jsem šla s miminem na houpačku, kluk si sednul naproti. Byla jsem mu samozřejmě vděčná, protože houpání je tak mnohem jednodušší. Rozhovor pokračoval, ptal se, kdy se Jára narodil, sdělil mi, že mají taky miminko, které se narodilo prvního října. A že on se narodil taky v říjnu. Pak, když už jsme byli na odchodu, tak se mě přišel zeptat, jestli si může vzít ten sáček (měl ho v ruce) na vodu. Tak jsem mu to dovolila, jen jsem chtěla, aby ho pak vyhodil do koše, což mi slíbil.

Doufám, že jsem to zvládla dobře a že mě jeho matka neproklíná (snad se nezlil od hlavy až k patě). A jsem zvědavá, co mě čeká příště.

Bloglovin

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/2592417/?claim=hsps365f85a">Follow my blog with Bloglovin</a>

Tak jsem se definitivně naštvala na Google Reader a přešla na Bloglovin. Ručně jsem do něj naklikala všechny sledované blogy (a jestli mi teď někdo prozradí, že se to dalo nějak jednoduše naimportovat, tak se asi... posměju). Na první pohled se mi líbí moc, snad s ním budu spokojená.

Tenhle příspěvek píšu jenom proto, abych si tam mohla ke svému profilu přiřadit svůj blog. Příště už tu bude něco s obsahem, slibuju. Zatím vám aspoň přeju hezký den.

Odpočinek o dovolené (?)

Blogy jsou teď plné prázdninových historek. Asi dělám něco špatně, jen tak vědět co.

Byli jsme na čtyři dny u tchyně na Vysočině. Nádherné prostředí, domek se zahrádkou, kolem pole, louky, lesy, prostě idyla. Umím si představit, že bych tam sama strávila klidně dva týdny. Snídala bych na zahradě, procházela se se psem po lesích, přečetla ty hory knih, co tam tchyně má. Jenže jsem tam sama nebyla.

Středa
Odjíždíme odpoledne. Jára má teplotu. Mírnou, jen něco málo přes 37. Asi zuby, usoudila jsem. Nakonec padlo rozhodnutí. Pojedeme.

Čtvrtek
Mimino se ráno vzbudilo o hodinu později než obvykle. Jinak ale žádná sláva. Od rána fňuká. Muž chce pracovat, jak bylo naplánováno. Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat, věděla jsem to předem. Moc toho stejně neudělá, protože než se pořádně rozkouká, je čas vyklidit ložnici na Járovu dopolední chrupku.

Chrupka kratší o hodinu (oproti obvyklé době). Odpoledne má mimino stále teplotu. Už je to přes 37,5. Řve a je utahaný. Nechce jíst. Pochopitelně. Muž chce pracovat. Taky pochopitelně. Rozhodnu se vyrazit s prckem na procházku do nedalekého městečka. Třeba usne. Nemůžu najít klobouk (pro něj), ale je pod mrakem, tak to nakonec vzdám a vyrážíme bez klobouku. Do deseti minut se obloha vyjasní a já si po zbytek cesty nadávám a doufám, že nechytne úpal nebo něco. Samozřejmě nespal.

Když dorazíme zpátky, muž kope díru. Jsem naštvaná, že nepracuje (na tom, co potřebuje udělat do práce). Je mi jasné, že to bude muset dodělat později, takže nebude s námi. Ano, jsem žárlivá majetnická mrcha.

Pátek
Opět jsme si o hodinu přispali. Prckovi je líp. Už nemá teplotu. Dopoledne dokonce normálně spí. Odpoledne vyrážíme na houby. Je nádherné počasí. Prodíráme se cestou necestou a košík se nám docela plní. Večer jsme úplně hotoví. Přinesla jsem si z lesa klíště velké skoro jako mravenec (ne tak nacucané, prostě tak velké).

Sobota
Jára si vynahrazuje ty dva dny, kdy zaspal, a probouzí se už před šestou. Je vedro a pořád ho zlobí zuby, takže nechce jíst. Muž chce pracovat. Jsem naštvaná, protože je sobota a chci, aby byl s námi. On je naštvaný, že nechápu, že to prostě někdy udělat musí.

Odpoledne vytáhneme vaničku, napustíme vodu, ať se kluk trochu počvachtá. Rodiče se zatím vyvalují na dece. Dlouho to ale netrvá, protože se pomalu kazí počasí. Ale aspoň něco.

Večer přijde ohromná bouřka, takže z plánovaného grilování nic není. Ale co, ryby opečené na pánvi jsou taky dobré.

Neděle
Odjíždíme. Mimino jako by to vycítilo, nebo už se prostě tolik těší domů, celé dopoledne řve. Spí jen půl hodinky, pak se vzbudí a popadne ho hysterák. Naprosto netuším, co se stalo.

Říkám si, že třeba aspoň bude tím líp spát po cestě domů. Ale  chyba lávky. Vyrážíme po obědě (a po zmrzlině). Prcek, přestože obvykle to v autě zalomí, tentokrát kouká z okna, usne jen na chvilku a po zbytek cesty fňuká a frflá. Jsem nesmírně šťastná, když dorazíme domů, a přemýšlím, proč jsem vlastně kdy chtěla někam odjet.


Asi je to ve mně. Teda ne asi, určitě. Neumím se radovat z těch pozitivních věcí a soustředím se na negativní. Jsem malicherná. Jsem sobecká. Jenže někdy bych opravdu zase chtěla dělat co chci, kdy chci. Tak snad v důchodu. Prý ještě 39 let.

Vleže

Řeknu vám, ta mateřská (rodičovská), to je doslova leháro. Cítím se jako správný líný rodič.

Mládě dost těžce nese, když jsem výš než on. Když něco dělám, třeba vařím nebo dávám věci do pračky, tak to akceptuje. Ale běda, když se posadím ke stolu s knihou nebo počítačem. To hned protestuje a šplhá za mnou.

Proto teď trávím většinu času vleže. Ono se to totiž rádo tulí, přelízá přes moje nohy či břicho (někdy i hlavu), no a třeba i zkoušení nových věcí je bezpečnější, když je máma co nejblíž. Někdy stačí, když si jenom sednu, to je zase lepší poloha na koulení s míčem nebo bubnování. Ale většinou to stejně skončí tím, že mi Jája vleze do náruče a povalí mě na zem. A pokud možno mě potom ještě odvalí někam ke stěně. (Ony se děti, jak známo, rychle učí nové věci, čím větší blbost, tím lepší, a já jsem tak hloupá, že mu některé z těch blbostí ještě sama ukážu.)

Asi si teď říkáte, jak se mám fajn. Ale jako vždy je tu háček. Ležet na zemi a koukat do stropu člověka omrzí. Ráda bych si vzala třeba knihu, ale to by se k ní Jája hned hrnul a chtěl ji prozkoumat, ideálně po částech.

Možná bych měla ten čas využít k učení se a zdokonalování meditace. Dýchat zhluboka a na nic nemyslet, když se vám po břiše válí mimino a každou chvíli vám vrazí loket pod žebra nebo do slabin, to by byl myslím výkon hodný jogínského mistra.

Po svém

Jára objevuje vlastní cesty.

Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.

Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?

Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.

I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.

Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.