Tátův kluk

Když mu byl necelý rok, mohla jsem se ještě uklidňovat, že z toho nemá rozum. Ale teď už je jasno, táta je prostě jednoznačně oblíbenější.

Když přijde domů z práce, prcek si ho odtáhne do pokoje a nechce ho pustit na krok. A nejen to. Já do toho pokoje nesmím ani vstoupit, to je prostě Jájova chvilka s tátou a máma tam nemá co překážet.

Když se Jájovi něco stane a pláče, tak chce k tátovi.

Někdy se i během společné procházky rozhodne, že mě tam vlastně nechce, začne mě posílat pryč a když se nenechám odehnat, tak se vzteká.

A včera u doktora? Dorazili jsme tam s Jájou dřív a on pomalu rozehrával divadlo, které jsem tu už popisovala. A pak přišel táta a všechno bylo jinak. Jája si mu sedl na klín, roztomile se usmíval a ukazoval, kde má táta zip, kde vlasy a podobně. Prostě andílek.

Tak bych se měla asi pomalu smířit s tím, že jsem tu hlavně v roli zásobovače. Však on přileze, až bude mít hlad :)

Kadeřnice ze mě nebude

Bylo potřeba prckovi zkrátit vlasy. Dlouho jsem se tomu bránila, protože ty jeho lokýnky byly fakt roztomilé. A odolávala jsem, i když si ho lidi dost často pletli s holčičkou (ach, ty stereotypní představy). Konec konců, my jsme taková hippie domácnost, takže dlouhovlasý Jája krásně zapadal.

Jenže mu to pořád lezlo do očí, neustále si je mnul a vůbec bylo vidět, že mu vlasy v obličeji vadí. Zkoušela jsem to řešit sponkou, ale mladý pán si ji vždycky z vlasů vyndal, prostě to nosit nebude a hotovo. Tak jsem se rozhodla.

Jako vždy jsem do toho šla trošku impulzivně. Nejprve jsem sice zvažovala návštěvu kadeřnictví, ale jednak žádné ověřené v okolí nemám a pak jsem si nějak nedovedla představit, jak to naše živé stříbro sedí na židli a nechává si stříhat vlasy. A hlavně jsem to chtěla řešit hned, teď a okamžitě, jaképak čekání.

No jo, zastřihnout sobě nebo manželovi vlasy do rovna, to je jedna věc. Ale ostříhat dítě tak, aby to nějak vypadalo? ... To nějak půjde, říkala jsem si. Nešlo. Teda Jája to zvládl v klidu, ale jeho nový účes je trochu... řekněme excentrický (i když já říkám spíš blbý).

Fotku sem nedám, vy byste se mi řehtali. Uklidňuju se tím, že až to trošku odroste, nebude to tolik vidět. A navíc, asymetrické účesy jsou strašně moderní, ne?

Jak nenaučit dítě mluvit

Snažíme se mrně naučit, aby si hezky řekl, když něco potřebuje. A samozřejmě to všechno zatím dopadá úplně jinak, než bychom chtěli.

První fáze, už před nějakou dobou, byla odnaučit ho, že si o věci říkal "kníkáním" a podobnými hlasovými projevy. Prostě měl ve zvyku postavit se třeba k poličce, na které ležela vytoužená hračka, a udělat nějaké "eeeee" a podobně. A tak jsem mu vždycky říkala: "Nekníkej a hezky mi řekni: 'Mami, podej mi to.'"

A tak se dítě naučilo místo kníkání říkat "Mami". Což bylo fajn, až na dva problémy. Jednak si to vůbec nespojil se slovem máma, prostě to asi považuje za něco jako "prosím" a tak to používá i na tatínka. A pak taky, ať už to "mami" vysloví seberoztomileji, nepoznám z toho, co vlastně chce.

A tak jsem mu vždycky říkala: "Hezky to říkáš, ale mami co? Mami, chci auto?"
A Jája si z toho vzal zase tu špatnou část a teď když něco chce, říká: "Mami, coooo?" A jsme zas tam, kde jsme byli, že.

Taky jsem si neuvědomila, jak často používám ukazovací zájmena, jenže znáte to, někdy si prostě v té rychlosti nevzpomenete, jak se kterému tomu předmětu říká. A tak beru do ruky třeba balon a říkám mu: "Chceš to?"

A Jája se naučil na otázku: "Co bys chtěl?" odpovídat: "To."

Prostě se zase ukazuje, že nedomýšlím důsledky svých činů. Asi bych to dítě měla nechat na pokoji a nesnažit se ho vůbec směrovat, protože mi to očividně moc nejde :)

Třetí (ne)pracovní

Tak ráno jsem byla s prckem u doktorky, protože pořád kašle a o víkendu měl zase teplotu. A buch ho, nález na průduškách. A nasadíme antibiotika. (A to naše paní doktorka nedává ATB jen tak z plezíru na kdovíco.) Takhle se toho titulu zaměstnanec měsíce nedočkám.

Druhý pracovní

... a já už se flákám.

No jo, a flákám i psaní, už je čtvrtek a já vůbec nedala vědět, jak to s námi vypadá.

Tak tedy Jája je stále chorý. Moje naděje, že se z toho přes víkend vylíže, byla lichá. A tak v pondělí šupajdil opět k lékaři, tentokrát se mnou (jsem se asi nezmínila, že v pátek s ním zůstal doma tatínek).

Vsuvka - v pátek jsem se trochu opozdila do práce a díky tomu jsem si uvědomila, že nemám telefonní číslo na svou šéfku a nemám jak se s ní v takových případech spojit. V pondělí jsem si tedy pochvalovala, jak to bylo prozíravé, od doktorky jí zavolám, vysvětlím situaci, aby věděla, co se mnou je.... Akorát jsem pak v čekárně zjistila, že mobil leží doma na poličce. Tak hlavně, že jsem to její telefonní číslo měla, že.

Jára byl shledán stále nemocným (ale ne víc, než v pátek, takže fajn), já dostala papír a zamířili jsme ke mně do práce. Nejprve jsem vyběhla do našeho patra, abych se ohlásila jako ztracená dcera a vysvětlila situaci. Jára zatím obcházel prostory, kde maminka pracuje, a snažil se ze zdi sundat hasicí přístroj. (Což se mu naštěstí nepovedlo.) Pak jsem nesla papír na paragraf (oficiálně ošetřovné, to jsou mi věci) naší Office Managerce (u nás je totiž managerů skoro víc než běžných pracovníků). Podávám jí to mezi dveřma a snažím se zmizet co nejrychleji, aby J. nestihl napáchat moc škod. Jenže chyba lávky, na otázku "Je to všechno, potřebuješ ještě něco?" se mi dostalo odpovědi "No, možná bys to mohla i vyplnit." To jsem celá já. A tak vyplňuju své jméno a bydliště, přemýšlím, jaké máme číslo účtu, a Jája zatím likviduje přívěšek na klíčích zastrčených v zámku. Naštěstí tou svou roztomilostí vždycky všechny průšvihy vyžehlí (aspoň se tak holky tvářily).

Pak už domů a od té doby jsme tu a nudíme se. Ven nechodíme, neboť mládě má pořád teplotu. A taky pořád kašle. Tak kdoví, jestli se vyléčí aspoň do toho příštího pondělka.

Malý bobr

Orální fáze prý končí kolem jednoho roku, dočetla jsem se na internetu. Tak náš kluk je asi nějak zaostalý či co. Do pusy cpe furt všechno.

A ne, nejsou to zuby, tahle výmluva už prostě nestačí. Okusuje nábytek, hračky, knihy. Jen kousátka ho moc neberou.

Pro ilustraci:

Takhle dopadla palička na buben

A takhle ubohý Charles Baudelaire, To dítě je kulturní barbar!

Možná je to všechno jinak, možná jsme mu prostě neměli tak často zpívat písničku o malém bobrovi.

Járův koutek

Tak se nám to už rýsuje. Konečně jsme pověsili plakát, přibyl koberec a hlavně skříňka. Nakonec zase z IKEA, i když se vždycky zařeknu, že už tam další nábytek nekoupím, stejně skončíme u toho, že se nám švédský design a nápady hodí nejvíc.

Znáte lepší zábavu na nedělní odpoledne než hrát si s IKEA stavebnící?

Zabydleno. Krabice plánuju vyměnit, ale zatím to tak stačí.

Už vysí! Snad v noci nespadne Jájovi na hlavu.

Mamince

Já vím, že Den matek byl minulý týden, ale ta moje ho stejně neslaví a neuznává.

Když chcete něco vykřičet do světa, blog se hodí. Já bych teď takhle veřejně a všem chtěla říct, že mám skvělou mámu.

Přijela za námi přes půl republiky, aby byla k dispozici, kdyby Jájův nástup do školky nešel hladce. Kromě toho mi pomohla s šitím, uklidila, na co mi nestačily síly, uvařila tak, jak to umí jenom maminka. A to mluvím jen o těch pár dnech, které tu strávila. Během mého života už toho udělala daleko víc.

Nejde samozřejmě jen o tyhle praktické věci, umí mě i podpořit a podržet, když je mi těžko, a poradit, když nevím kudy kam. Přeju si, abych dokázala být alespoň z poloviny tak dobrá matka, jako byla (a pořád je) ona.

Mami, moc děkuju, jsi ta nejlepší máma na světě!

První týden...

... v práci a ve školce.

V pondělí jsem se ukázala jako správný horlivec a dorazila do práce deset minut před smluvenou hodinou. HR chlápek přišel až po mně, chudák, nedal si ani ranní kafe a hned musel pracovat.

Usadili mě k počítači a pak se ukázalo, že pro mě není nic na práci. Abyste rozuměli, musím totiž znovu projít vstupním školením. Přestože jsem tam téměř dva roky pracovala, je na mě pohlíženo jako na nově příchozí. A než projdu tím školením, neměla bych mít k ničemu přístup (abych nic nepokazila, žejo). Zároveň ale musím počkat, než nastoupí příští vlna nováčků. Stručně a jasně, vypadalo to, že tam budu tři týdny jenom sedět a koukat, což možná na první pohled zní lákavě, být placen za nicnedělání, ale zkuste si to a zjistíte, že je to hrozná nuda.

Naštěstí se mi podařilo během týdne ukecat vedení, aby mi zařídili přístup alespoň do některých systémů a něco už teda dělat můžu. Hurá.

S Jájou a školkou to probíhalo takto:
V pondělí ráno plakal a nechtěl mě pustit.
V úterý jen tak pofňukával.
Ve středu už byl v pohodě.
Ve čtvrtek odpoledne dostal teplotu a museli jsme si ho vyzvednout.
V pátek byl doma a asi zůstane i příští týden.

Tak, teď to vypadá jako neúspěch, ale to já jen tak píšu, aby to mělo to správné drama a spád. Ve skutečnosti je všechno strašně v pohodě, paní učitelka ho moc chválí, že se bez problémů zapojuje, jí sám, usíná v pohodě a tak. Mám z něj radost. Jen to nachlazení je smůla, ale on se z toho vylíže. Vždyť je to ze čtvrtiny donský kozák.

Le premier jour du reste de ta vie

(Ten film doporučuju.)

Tak ode dneška se nám všem třem trochu mění životní role. Jája bude školkáček na plný úvazek. P. se z ranního spáče změní v ranní ptáče, aby mohl odpoledne dřív končit a vyzvedávat dítě. A já si vyzkouším, jaké to je být pracující matka. Myslete na mě.