... a já už se flákám.
No jo, a flákám i psaní, už je čtvrtek a já vůbec nedala vědět, jak to s námi vypadá.
Tak tedy Jája je stále chorý. Moje naděje, že se z toho přes víkend vylíže, byla lichá. A tak v pondělí šupajdil opět k lékaři, tentokrát se mnou (jsem se asi nezmínila, že v pátek s ním zůstal doma tatínek).
Vsuvka - v pátek jsem se trochu opozdila do práce a díky tomu jsem si uvědomila, že nemám telefonní číslo na svou šéfku a nemám jak se s ní v takových případech spojit. V pondělí jsem si tedy pochvalovala, jak to bylo prozíravé, od doktorky jí zavolám, vysvětlím situaci, aby věděla, co se mnou je.... Akorát jsem pak v čekárně zjistila, že mobil leží doma na poličce. Tak hlavně, že jsem to její telefonní číslo měla, že.
Jára byl shledán stále nemocným (ale ne víc, než v pátek, takže fajn), já dostala papír a zamířili jsme ke mně do práce. Nejprve jsem vyběhla do našeho patra, abych se ohlásila jako ztracená dcera a vysvětlila situaci. Jára zatím obcházel prostory, kde maminka pracuje, a snažil se ze zdi sundat hasicí přístroj. (Což se mu naštěstí nepovedlo.) Pak jsem nesla papír na paragraf (oficiálně ošetřovné, to jsou mi věci) naší Office Managerce (u nás je totiž managerů skoro víc než běžných pracovníků). Podávám jí to mezi dveřma a snažím se zmizet co nejrychleji, aby J. nestihl napáchat moc škod. Jenže chyba lávky, na otázku "Je to všechno, potřebuješ ještě něco?" se mi dostalo odpovědi "No, možná bys to mohla i vyplnit." To jsem celá já. A tak vyplňuju své jméno a bydliště, přemýšlím, jaké máme číslo účtu, a Jája zatím likviduje přívěšek na klíčích zastrčených v zámku. Naštěstí tou svou roztomilostí vždycky všechny průšvihy vyžehlí (aspoň se tak holky tvářily).
Pak už domů a od té doby jsme tu a nudíme se. Ven nechodíme, neboť mládě má pořád teplotu. A taky pořád kašle. Tak kdoví, jestli se vyléčí aspoň do toho příštího pondělka.
