Když mu byl necelý rok, mohla jsem se ještě uklidňovat, že z toho nemá rozum. Ale teď už je jasno, táta je prostě jednoznačně oblíbenější.
Když přijde domů z práce, prcek si ho odtáhne do pokoje a nechce ho pustit na krok. A nejen to. Já do toho pokoje nesmím ani vstoupit, to je prostě Jájova chvilka s tátou a máma tam nemá co překážet.
Když se Jájovi něco stane a pláče, tak chce k tátovi.
Někdy se i během společné procházky rozhodne, že mě tam vlastně nechce, začne mě posílat pryč a když se nenechám odehnat, tak se vzteká.
A včera u doktora? Dorazili jsme tam s Jájou dřív a on pomalu rozehrával divadlo, které jsem tu už popisovala. A pak přišel táta a všechno bylo jinak. Jája si mu sedl na klín, roztomile se usmíval a ukazoval, kde má táta zip, kde vlasy a podobně. Prostě andílek.
Tak bych se měla asi pomalu smířit s tím, že jsem tu hlavně v roli zásobovače. Však on přileze, až bude mít hlad :)
