Komentáře

Jen technická poznámka. Před nedávnem jsem spojila komentáře na blogu s komentáři Google+. Nedošlo mi ale, že lidé, kteří nemají Google účet, nebudou moct komentovat. Vracím se tedy ke starému způsobu, komentáře zde a na G+ budou oddělené. Takže kdo jste nemohli komentovat, mělo by to zase jít.

Být dospělákem sux

... neboli stojí to za prd.

Někdy (hlavně poslední dobou) už mě fakt všechna ta zodpovědnost nebaví a chtěla bych být zase dítětem.

Jenom takový krátký přehled toho, co mě za poslední dobu trápí, čím se musím zabývat.

- Dneska jsme byli s Pájou na očkování a 3měsíční kontrole. Ukázalo se, že strašně málo přibral. Takže ho budu muset zase vážit a řešit kojení.
- Alespoň první vzpřímení zvládl. Bála jsem se, že budeme muset chodit na nějaké cvičení, jako kdysi s Jájou, protože mimino doma strašně zlenivělo a nechce zvedat hlavičku. Ale u paní doktorky se vytáhl.
- Za měsíc bude mít Jája kontrolu ve 3 letech. Dostala jsem papír s obrázky (čtvereček, kolečko a tak), které se má naučit pojmenovat, aby mu mohli zkoušet oči. No což o to, on se ty tvary naučí (jestli se mu bude chtít), ale stejně si neumím představit, jak spolupracuje s paní doktorkou a říká, co vidí.
- Taky nás čeká spánkové EEG, protože když mu chtěli na neurologii udělat normální, řval tak moc, že mu sestřička z vedlejší ordinace přišla vynadat (což podle mě od ní bylo dost trapné, ale v tu chvíli jsem nějak nebyla schopná zareagovat).
- A pak v červnu dětský psycholog.

To je jen tak namátkou. Do toho aby se člověk staral o takové běžné věci jako že doma musí být něco k jídlu (zrovna já jako kojící žena bych asi neměla obědvat jenom chleba se sýrem), že by tu měl být aspoň trochu pořádek (nejsem uklízecí maniak, ale od určitého stupně chaosu v bytě se fakt necítím dobře). No a že já sama bych taky něco potřebovala, o tom už vůbec nemluvím. Například jsem si konečně zašla k alergologovi pro recept, protože mi došly léky. Trvalo mi to jen slabé čtyři měsíce. A u zubaře jsem nebyla už rok a půl.

A přitom to nemám nijak zvlášť těžké. Nejsem svobodná matka, finančním nedostatkem nijak zvlášť netrpíme, nemáme v rodině nikoho s obrovskými zdravotními problémy. Prostě normální, průměrná rodina. Ale já to nějak nedávám. Potřebovala bych prázdniny. Tak na týden, dva se vrátit v čase, tak asi do doby, kdy mi bylo deset. Kéž by to šlo.

Dopis Pájovi č. 1

Psáno 10.4.

Milý Pájo,

dnes jsou ti tři měsíce. Když jsem ti to ráno oznámila, tak ses na mě krásně usmál a řekl jsi "okej". Z toho usuzuji, že jsi spokojený. A my samozřejmě taky. Jsi čím dál tím roztomilejší, směješ se na všechny okolo, no a že občas zapláčeš, to se holt stává. Snad už tě brzo přestane trápit bříško a bude to ještě lepší.

Koukáš kolem sebe a kulíš oči, jak je ten svět zajímavý. A nejzajímavější, alespoň zatím, ti asi připadá ten tvůj velký brácha, co se po tobě s láskou válí (ale neboj, hlídám ho, aby ti neublížil), hladí tě po břiše a po hlavičce a občas ti dává pusinky na ruku. Směješ se na něj a on na tebe, já se na vás dívám a říkám si, hlavně, aby vám to, kluci, vydrželo. Jasně, občas si polezete na nervy, budete se hádat, možná i prát, ale pak si to, prosím, všechno odpusťte. Mít sourozence je totiž moc prima.

Občas je toho na mě hodně a pak nejsem úplně nejmilejší maminka, ale slibuju, že se polepším. Budu trpělivá a nebudu říkat, že se těším, až ti bude aspoň rok. Všechno má svůj čas, tak postupuj, jak rychle potřebuješ. (Jen  kdybys přestal vstávat v pět ráno, to by mi opravdu pomohlo. Tak to zvaž.)

Líbá tě

máma

Fúrie

Posledních pár dní na sebe nějak víc koukám a co vidím, se mi vůbec nelíbí. A teď nemluvím o vzhledu.

Bývala jsem přátelská, milá, nekonfliktní osoba. Teď je ze mě protivná, nervózní ženská, která je zlá na své děti. Ty jsou samozřejmě potom taky rozladěné, což zase nepřidá na náladě mně... a tak pořád dokola. Jak ten začarovaný kruh rozseknout, netuším.

Neumím se radovat z pozitivních věcí, zaměřuju se na ty negativní a čím dál tím hůř se s nimi vyrovnávám. Chtěla bych, moc bych chtěla být milá maminka, taková, co je nad věcí, co dokáže dětem všechno odpustit, vysvětlit, s úsměvem je usměrnit... jenže nevím, jak se to dělá. Každé ráno vstávám s předsevzetím, že dnes přesně taková budu. Každý večer jdu spát s tím, že jsem opět selhala.

Jestli z kluků vyrostou emocionální chudáci nebo psychopati, tak to bude jedině moje vina. Jestli mi P. někdy uteče, tak to nebude proto, že jsem tlustá, ošklivá a neumím se oblíkat, ale proto, že jsem protivná. Jak se to vlastně stalo? A co s tím?

Výročí

Před 10 lety jsme měli s P. první rande. Koho by tehdy napadlo, že z nás za několik let budou manželé se dvěma dětmi.

Nijak zvlášť to neslavíme, ale je fajn si jednou za rok připomenout, jak to všechno začalo. (Za boha si nemůžu vzpomenout, na jaký film jsme tedy šli. Mohlo to být Ztraceno v překladu? Asi, ale jistá si tím nejsem a žere mě to. Co se stalo s mou skvělou pamětí?)

Měla jsem takovou tradici, že jsem 29. března dávala na FB zamilovanou písničku, ale protože už tam nemám účet, schytáte to letos vy.

Lásko, děkuju, žes to se mnou tak dlouho vydržel a žes mě ještě přes všechny mé chyby a nesnesitelné vlastnosti nezabil. Miluju tě.

Ahoj, děti

Občas je dobré si připomenout, že přes všechny problémy jsou děti prostě super.

Debordelizace

Tohle slovo mám asi od svého muže. Netuším, jak lépe přeložit anglické declutter.

Sice jsem psala, že teď na blog nemám čas ani náladu. Ale mám hlavu plnou událostí posledních týdnů a potřebuju si ji vyčistit. Snad pomůže, když to sem vysypu. 

Pája

Kam se podělo to miminko, co jsem po nakrmení položila do postýlky a ono zavřelo oči a další dvě hodiny jsem o něm nevěděla? Postupně, plíživě jsme se dopracovali skoro tam, kde jsem byla s Jájou. Takže trávím dny tím, že pochoduju s miminem v náručí a ššám na něj, aby spalo. Usne, ale jen co ho položím do postýlky, otevře oči, nechápavě se na mě podívá a spustí. Potřebuju pro něj došít hacku, to je moje poslední naděje. Ale nemůžu se k tomu dostat, protože furt nespí. Taková hlava XXII.

Taky blbne při kojení, doufám, že to nepovede k nějakým větším problémům.

Jinak je ale roztomilý, roste, směje se, brouká. Prostě cukroušek.

Jája

První týden, dva, jsem všem vykládala, jak skvěle přijal nový přírůstek do rodiny. No, pak mu to došlo. Že to jako není jen chvilkové rozptýlení, ale že s námi to mimino zůstane nafurt a ubere mu kus pozornosti. A od té doby je chvilkama fakt nesnesitelný, žarlí strašně. Přestal spát po obědě a večerní usínání už taky není taková pohoda jako dřív. A aby toho nebylo málo, přidaly se noční děsy, během kterých mě od sebe odhání a chce jedině tatínka. Vím, že bych si to neměla brát osobně, ale zamrzí to.

Taky jsem měla rozhovor ve školce, na základě kterého jsme změnili docházku z 3x týdně celý den na 3x týdně dopoledne. A taky mi bylo doporučeno zajít s ním k doktorce poradit se ohledně zpožděného vývoje. Následně jsem o tom mluvila se svou mámou a dověděla se, že je to moje vina. Ach jo.

Péťa

Ráno mi pomáhá s klukama, což je fajn, ale kvůli tomu chodí pozdě do práce a tudíž i pozdě z práce. Taky bývá podrážděný a otrávený. Což uvádím ne jako stížnost, ale jako ilustraci toho, jak to teď na nás doléhá. Protože kdo ho zná, tak ví, že on podrážděný a otrávený nebývá nikdy.

Já

Chodím na procházky v sukni a botách na podpatku. Maminka by ze mě měla radost, ale pravda je taková, že to dělám, protože nemám nic jiného na sebe. Potřebuju nové boty. A oblečení. A rozhodla jsem se, že si na podzim ušiju kalhoty. (Na podzim proto, abych do té doby mohla trénovat na jiných věcech.) Jestli se to povede, tak se pochlubím. Jestli ne, tak to nechám trapně vyznít do ztracena.

Nezvládám

Momentálně nezvládám psát. Je toho na mě příliš, něco musí z kola ven a je to blog. Odpusťte. Ale snad se časem vrátím. Zatím se mějte krásně.

10 000 hodin

Tolik to prý zabere, než se člověk něco opravdu pořádně naučí.

Urvala jsem si pár hodin času pro sebe a spíchla dárek pro L., respektive pro její malou dcerku. L. sem nechodí, tak to tu můžu klidně vystavit, i když k předání ještě nedošlo.

Nápad jsem sprostě okopírovala u Rosy, ale ona se taky inspirovala někde jinde, tak to snad nevadí.

Mazlicí dečka

Se šitím je to teď logicky horší. Velké plány jsem měla na prosinec, ale nakonec jsem skoro nic nestihla. Jen triko a kalhoty pro Jáju, ale těmi se tu chlubit nebudu, protože jsou ještě víc nepovedené než obvykle. Mimochodem, můžete mi někdo vysvětlit, jak se sakra pracuje s pružnými látkami ("Blbě," odpověděla mi na tuhle otázku máma.) a k čemu jsou ty pružné stehy na stroji?

Odhaduju, že šití věnuju tak maximálně 10 hodin měsíčně. Takže pořádně se to naučit mi potrvá 1000 měsíců, což je 83 let. Tak to bych měla něco udělat i se svou životosprávou, abych se toho vůbec dožila.

Zlomový víkend

Já to tušila. Tahle idyla prostě nemohla vydržet dlouho, to bylo jasné.

Během posledních týdnů všem vykládám, jak se máme skvěle a všechno jde dobře. Jája vůbec nežárlí na mimino, naopak, je z něj nadšený a furt se na něj chodí dívat a chce se k němu tulit. Mimino je bezproblémové a plně kojené... haha, no tak s tím je teď konec.

O víkendu Jájovi asi konečně došlo, že to miminko není jenom přechodná hračka, ale že tu bude už nafurt a že mu bude krást rodičovskou přízeň. A uvědomil si, že se mu to tedy ani trochu nelíbí. Následně se rozhodl, že nám to dá pořádně najevo. Takže během celého víkendu záchvaty vzteku, kvíkání, házení hračkami... no roztomilý chlapeček, jen co je pravda.

A bezproblémové mimino? To začalo blbnout u kojení a momentálně je to v takové fázi, že se trochu napije a pak brečí a nedá se utišit.

Holt jsou před námi nové rodičovské výzvy. Držte nám palce, ať se s nimi důstojně popereme.