Můj syn mě bije.
Samozřejmě neúmyslně, ale na výsledku to nic nemění. Už ani nepočítám, kolikrát jsem byla pošrábána, potahána za vlasy, pokopána. Taky pokousána, protože očividně není lepšího kousátka než lidský prst, kam se hrabou všechny hračky. Poslední dobou se začíná zvedat a lézt na věci. Například na ležící mámu. A tak mi vráží loktem pod žebra a kope mě do slabin.
Nestěžuju si, jen jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na mámu Iris. Očividně to máme všechny stejné, je to takový mateřský úděl.
To se obyčejně Dášeňka vrhne s nádhernou bojovností na mámu a zakousne se jí do nosu, do ucha nebo do ocásku; máma setřese odpůrce, popadne ho za krk; nastává takzvaný in-fighting, to jest, oba borci se kutálejí v ringu (zpravidla na trávníku) a není vidět nic než neobyčejné množství předních i zadních nohou. To se rozumí, máma předvádí exhibiční zápas, nekouše doopravdy; ale Dášeňka v zápalu boje rve, trhá a kouše maminku, co jen síly má.
