Během prvních tří měsíců bych nevěřila, že se něco podobného stane. Ale je to tak. Mé dítě mě miluje a nehodlá mě spustit z očí ani na chvíli. A navíc žárlí!
Zde je několik příkladů:
Jedeme z procházky, mimino v kočáře se tváří celkem spokojeně. Před domem potkám bývalou kolegyni z práce. Začnu se s ní bavit a v tu chvíli se ozve nespokojený pláč.
Jsme na kontrole u dětské doktorky. Prcek se tváří spokojeně, v čekárně si hraje, v ordinaci se na mě culí. Jakmile si začnu povídat s paní doktorkou, zkřiví obličej do uražené grimasy a začne naříkat. Kámen by se ustrnul
Na návštěvě u našich. Babička (moje) je v nemocnici, řešíme, jak to udělat, abych ji mohla navštívit. Nakonec se rozhodne, že Jára zůstane doma s mojí mámou, která ho bude houpat v kočáře na dvoře. Já pojedu do nemocnice s tátou. Do hodinky, nejpozději hodinky a půl budeme zpátky.
Mimino vydrží spát v kočáře půl hodiny. Pak zjistí, že tam nejsem a spustí bugr. Zoufalá babička (jeho) to statečně vydrží tři čtvrtě hodiny, pak nám volá, no stejně už jsme na cestě. Po téhle zkušenosti se mrňous rozhodl, že mě raději nepustí z dohledu, takže i když ho někomu svěřím jen na pět minut, abych si mohla odskočit, velice hlasitě protestuje.
Na fyzioterapii. Čekáme v tělocvičně. Přichází fyzioterapeutka a začíná na něj mluvit. Mimin začne kňourat, zavře oči a schová se ke mně. Asi doufá, že takhle ta druhá paní zmizí.
Zatím je to docela sranda a hlavně sázím na separační úzkost nebo něco takového. Ale doufám, že to dlouho nepotrvá, přece nebudeme mít doma maminčina mazlíka. To bych vážně nerada.
