Navíc jsme teď pořád trčeli doma, protože jsme na střídačku pokašlávali a posmrkávali. A já už pomalu nevím, jak ho zabavit.
Když jsem na začátku týdne narazila na tenhle článek, byla to ta pověstná poslední kapka. Vyběhla jsem do Brněnky pro kukuřičný škrob a jala se vyrábět prstové barvy.
Dítě bylo po odpoledním spaní dobře naladěno a já se těšila, jak ho tou novou aktivitou překvapím a jak určitě on překvapí mě svým skrytým výtvarným géniem. Usadila jsem ho na zem na rozprostřený baličák, umístila před něj mističky s barvami a koukej prcku, takhle se tam namočí ručička a ťap ťap po papíře, to je sranda, že?
Ano, sranda to byla. Jája se začal v barvách patlat, pak je všechny vykydal na jednu hromádku, namáčel v nich ruce a strkal je do pusy.
K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.
Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.)
Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.
Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.
A takhle nějak to vypadalo:
K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.
Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.)
Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.
Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.
A takhle nějak to vypadalo:
 |
| Všechny barvy smíchat |
 |
| Ochutnat |
 |
| A tady je výsledek |
