Přece abyste odněkud mohli spadnout, musíte tam napřed vylézt.
Do výšek pochopitelně už leze nějakou dobu, ale doma neměl moc kam. Na postel - to zvládá hravě. Na konferenční stolek - to taky, i když to má zakázané. Tím to pro něj končilo.
Jenže teď dorostl do té správné výšky, aby dokázal vylézt i na jídelní židli. A o novou zábavu je postaráno. Nejen pro něj, ale i pro rodiče, samozřejmě.
V sobotu spadl rovnou třikrát. Poprvé prostě šlápl nohou do prázdna. Stihla jsem ho chytit, aby se nepraštil hlavou o zem, ale stejně brečel. O pár minut později se otřepal a šel koukat z okna. Vylezl na štokrle a když chtěl dolů, zapomněl, že jsou tam dva schůdky a ne jeden. Skoro se nepraštil, ale pro jistotu brečel taky.
A k večeru, to jsme už doufali, že bude klid, vylezl na židli, chtěl se opřít o stůl, ujely mu ruce a praštil se bradou/zubama o desku. Au. Tentokrát řval fakt šíleně, pusu plnou krve, vystresovaní rodiče se ho snaží utišit a zároveň mu rozevřít čelisti, aby zkontrolovali, jestli nepřišel o nějaký zub (nepřišel)... no, bylo to veselé.
Tak doufám, že si z toho vezme ponaučení (děti se prý v téhle oblasti učí rychle a zatím to můžu potvrdit). Protože já prostě nejsem dost rychlá chytačka. Ach jo, ten můj chudáček chlapeček, snad to dětství přežije.
