Minulý týden si P. trochu přispal a tak jsme šli ráno do práce spolu. Jáju jsme odevzdali ve školce a pak jsme zamířili na zastávku šaliny. A vedli se za ruce.
Nebylo by na tom nic zvláštního, ale došlo mi, že jsme se takhle za ruce nevedli už strašně dávno. Obvykle jeden z nás tlačí kočár nebo vedeme prcka mezi sebou nebo se ho snažíme udržet v bezpečné vzdálenosti od cesty a nasměrovat ho správným směrem. Na nějaké držení se za ručičky není čas.
Chybí mi tyhle detaily, typické pro počátky vztahu. My už jsme samozřejmě někde jinde, jsme dospělejší a je to mezi námi úplně jiné než na začátku. Lepší. Vrátit to všechno zpátky bych nechtěla ani náhodou. Jen ty detaily...
Třeba takové společné povalování se na sluníčku. Když se oteplí, vyrojí se v parku páry, které vysedávají na lavičkách, ona mu leží v klíně, on ji víská ve vlasech (nebo naopak)... na takové věci už prostě nemáme čas. A někdy si říkám, jestli až dítě odroste a ten čas a prostor bude, jestli na to už nebudeme staří.
Ale pak si vzpomenu, jak jsem v Paříži viděla pár padesátníků přesně v té pozici, co popisuju výš. On seděl a ona mu ležela v klíně. Bylo to romantické jak... no jak Paříž. Tak neztrácím naději a plánuju romantický důchod.
A do té doby bych si měla na jeden večer sehnat hlídání, abychom si mohli vyrazit aspoň do kina. Kdo se hlásí dobrovolně?
