... už mě pěkně sejří.
Aby bylo jasno, podzim mám ráda, je to moje nejoblíbenější roční období. Ale když máte už třetí týden nemocné dítě, tak to i s tak silnými city zamává... Ale zas kdo ví, třeba za to podzim nemůže...
Každopádně jsem od včerejška doma s prckem. Moje představa, že ho v neděli přivezeme od babičky a v pondělí pošleme do školky, se ukázala mírně naivní. Doktorka mu koukla do krku a doporučila ještě týden doma. Tak jsem si rezignovaně nechala napsat ten paragraf, co se mu už dva týdny vyhýbám.
Nakonec proč ne, říkala jsem si, odpočinu si od práce, strávím zas nějaký čas se svým prvorozeným, brzy se tu objeví Koloman (pracovní název) a dny, kdy jsme mohli být s Jájou jen sami dva budou nenávratně pryč. Ano, takhle jsem si to malovala, ale to bylo včera.
Včerejšek ještě ušel, protože jsme polovinu dne procourali po městě - k doktorce, do nemocnice pro výsledky OGTT, zanést do práce papíry o nástupu na paragraf - než jsme se rozkoukali, bylo poledne, oběd, pak se spí a pak už se to vždycky nějak doklepe. J. byl dokonce tak hodný, že jsem si v klidu stihla dočíst knihu.
Dneska je ovšem situace jiná. J. běhá po bytě (opravdu nevypadá nemocně) a já se snažím dohlídnout, aby se nepřizabil. Chápu ho, nejradši by šel ven na nějaké hřiště a ta zákeřná nemoc mu to překazila. Tohle všechno snáším, ale ve chvíli, kdy dojde na jídlo, jsou všechna moje předsevzetí o tom, jak budu milá a chápající matka, naprosto k ničemu. Nejprve odmítl jogurt s domácím džemem (kdo sakra odmítne domácí džem!), pak si vyžádal "Chci sýýýýýýýr," a následně ten sýr odmítal vložit do úst. Oběd - stejné drama. S nadšením se vrhá ke stolu, "Knedlík, knedlík," a pak do něj horko těžko vpravím pár soust.
Pokud bych se na to chtěla dívat pozitivně, tak aspoň nemusím vařit, protože jídlo si nosíme ze školky, navíc díky tomu, jak málo toho sní, se za těch 75 korun denně najíme oba.
Doufám, že teď bude aspoň dlouho spát, abych stačila nabrat síly. Je teprve úterý.
