Dneska ráno mě poprvé pustili sednout v tramvaji. Tak jsem si při té příležitosti řekla, že bych měla zase něco napsat na blog. Dost to teď flákám a přitom se dějí věci...
No vlastně zas nic tak světoborného. Akorát dítě je stále nemocné. Na začátku září jsem se zmiňovala, že J. měl angínu. Tak jsem si hezky nechala napsat paragraf a byla s ním skoro dva týdny doma. Pak šupajdil zpátky do školky, pobyl tam týden a kousek a začal zase kuckat. Nezbylo, než ho nechat opět doma.
Jenže znovu na paragraf se mi z mnoha důvodů nechtělo. A tak jsme povolali babičku. Byla tak hodná, že se k nám na týden nastěhovala a trávila dny tím, že se snažila přesvědčit Jáju, aby bral léky a aby se nevrhal po hlavě z postele apod.
Na konci týdne už toho měla pochopitelně plné zuby (i když to vlastně probíhalo lépe, než jsem očekávala - když očekáváte katastrofu, můžete být jen příjemně překvapení) a chtěla jet domů. Jenže mrně bylo stále nemocné. Já na paragraf pořád nechtěla. A tak jsme museli přistoupit k poslednímu možnému řešení - dítě pojede na týden k babičce!
Proč ten vykřičník? Protože je to poprvé, co Jája spí někde jinde a tráví celé dny s někým jiným. Netušili jsme, jak to zvládne on, jak babička a v neposlední řadě, jak to poneseme my. Ale jednou se to zkusit musí, že jo.
A tak v pondělí, hned poté, co ho prohlídla paní doktorka a napsala mu antibiotika (achich), zamířil Jája směr sever. Teda ne sám, na Honzíkovu cestu je přeci jen ještě malý, vezl ho tam tatínek.
A jaké že to teda je? Divné. V pondělí večer jsme leželi v posteli, koukám na tu prázdnou postýlku a je mi teskno. Říkám si, že jsem trubka a neměla bych to tak prožívat, když vtom P. smutně prohlásí: "Ale je tu bez něj nějak smutno."
A tak nějak to šlo celý týden. Ani jsme své znovunabyté svobody pořádně nevyužili, do kina jsme nešli, nechtělo se nám (stejně nic pořádného nehráli). Jediná výhoda snad byla, že jsme se po dlouhé době vyspali, aniž by do nás někdo celou noc kopal. Ale stejně se nemůžu dočkat, až si pro něj dneska odpoledne pojedeme.
