Nesmírně se těším, až tohle období pomine, protože mě to ubíjí. Jednak díky tomu den strašně rychle uteče, aniž bych měla pocit, že jsem něco pořádného stihla. Ne že bych si kladla nějaké velké cíle, ale prostě den vyplněný jenom krmením, přebalováním a uspáváním, tohle pořád dokola, se zdá být kapku prázdný.
Druhý problém je, že se nemůžu nikam vzdálit. Proč bych měla, řeklo by se. Šestinedělka má být furt s miminem. Jenže člověk má v dnešní době i povinnosti. Například se potřebuju objednat asi k pěti doktorům, ale jak to udělat, to vážně nevím.
A pak jsou tu taky daně. Blíží se uzávěrka a u nás v práci se vždycky v únoru podepisují všechny ty důležité formuláře a dokumenty. A protože nemám chuť si dělat daňové vyúčtování sama, musela jsem se do té práce nějak dostat. A stihnout to za 3 hodiny.
Probíhalo to přibližně takto:
4:00 - Mimino se budí na krmení.
4:45 - Ukládám mimino ke spánku.
5:00 - Mimino se budí se škytavkou. Kruci. Odnáším ho z ložnice do obýváku, ať se aspoň kluci vyspí. Tam, poté, co škytavka přejde, se mi ho podaří uspat. Ukládám ho na pohovku a sebe hned vedle.
7:15 - Budím se a zjišťuju, že jsme si trošku přispali. Mimino se pomalu budí na krmení. Tahám kluky z postele, ať se chystají, zatímco já kojím.
8:30 - Odvádím Jáju do školky, zatímco muž kolébá kňourající mimino.
8:45 - Vyrážím do práce. Se zpožděním, měla jsem tam být v devět. A to si ještě musím koupit lístek. (Ale vyplatilo se mi to, potkala jsem revizora na cestě tam i zpět.)
9:15 - Dorazila jsem do práce a zjišťuju, že účetní tam ještě není.
9:20 - Účetní dorazila. Podepisuju všechny papíry, prohodím s ní pár slov na téma jejího těhotenství a spěchám domů.
9:30 - Opouštím budovu a volám domů, abych se poptala, jak to tam vypadá. Jakmile P. zvedne telefon, slyším řev. Hm, tak to asi nevypadá moc dobře. Mimino je vzhůru a očividně (ušislyšně) má hlad. Slibuju, že budu spěchat. Tramvaj tlačím očima a pak popobíhám, co mi to moje ubohá fyzička dovolí.
10:00 - Jsem doma. Klika cvakla, dvéře letí, máma vbíhá do chodby. Strhávám ze sebe oblečení, v běhu tasím prso, aby to ubohé děcko netrpělo déle než je nutné... a zjišťuju, že mimino v klidu spí.
Tak takovéhle veselé historky teď prožíváme. (No jo, já vím, zas tak strhující to není, ale co byste taky chtěli, s malým miminem moc srandy není.)
