Hanele už nějakou dobu píše na blog dopisy svým klukům. A mi se tenhle nápad strašně moc líbí, takže jsem se rozhodla, že si ho vypůjčím.
Milý Jaroušku,
včera tomu bylo šest týdnů, co ses narodil a převrátil nám život naruby. Prožili a přežili jsme spolu šestinedělí, tak mi připadá, že to je vhodná příležitost k tomu, abych ti do budoucnosti poslala první dopis (doufám, že jich bude víc). Třeba se jednou tahle korespondence bude hodit (například až budeš docházet k psychoterapeutovi kvůli traumatům z dětství ;)).
Narodil ses hrozně malinký, neměl jsi ani dvě a půl kila. Možná to máme v rodině, protože já jsem taky měla nízkou porodní váhu. Na druhou stranu, z tátovy strany máš v rodině velké děti, takže kdoví, jak na tom jednou budou tvoji potomci. Ale říkala jsem si, že by se ti tahle informace mohla hodit.
Snažíš se ale o sto šest, abys všechno dohnal, a krásně rosteš a sílíš. Jsi hrozně hezoučký (ne všechna miminka jsou hezká, i když se to nesmí říkat nahlas, ale ty opravdu jsi). Máš chlupaté uši a taky trošku kotletky, jako táta. Vůbec všichni říkají, že podobou padáš spíš do tátovy rodiny, ale ještě uvidíme.
Mezi tvé superschopnosti momentálně patří plivání dudlíku. Nejen že ho dokážeš plivnout opravdu daleko (včera si toho dokonce všimla sestřička na ortopedii, takže to není jen můj dojem), ale ještě k tomu se ti daří vždycky vystihnout tu kratičkou chviličku, kdy polevím v ostražitosti, takže dudlík skončí na zemi, nejlépe v nějakém pořádně zaprášeném koutě.
Já bohužel žádné superchopnosti nemám. Musím si tedy vystačit s obyčejnými lidskými silami a někdy mi holt docházejí. To potom nejsem úplně ta nejhodnější a nejlaskavější máma na světě. Ale dělám, co můžu. A měl bys vědět, že ať dělám nebo říkám cokoli, mám tě nesmírně ráda a jsem hrozně šťastná, že tu s námi jsi.
S láskou
máma
