Tak se nám zase změnil denní režim. (Ano, nám, množné číslo je zde na místě, protože můj denní režim na tom prckově samozřejmě závisí.) Aneb ozval se ten kousek prevíta, který se v mém andílkovi ukrývá.
Jeden den mám chlapečka, který
- chodí spát v 10:30 naprosto bez problémů. Položím ho do postýlky, pohladím, odejdu. On pak spí 2 - 3 hodiny.
- jde večer do postele ve 20:00, bez pláče, bez protestů. Uložit, 2 písničky, pusinka od maminky a od tatínka a je to. Spí jako dudek celou noc.
Takhle to fungovalo řekněme v 99 procentech (nikdo není dokonalý). Dělali jsme to a děláme to pořád stejně. Nic se nezměnilo. A hle, druhý den je tu kluk, co
- nechce dopoledne vůbec spát. Horko těžko se mi podaří ho uložit aspoň po obědě. Ovšem s křikem.
- nechce usínat ani večer, usedavě pláče, jako by to byla ta největší křivda, co na něm kdy byla spáchána. V noci se budí a je strašně těžké ho zase uspat.
Tak fakt nevím, co se zvrtlo. Prý děti potřebují rituály, aby se cítily bezpečně. A co já? Co moje rituály? Člověk tak nějak čeká, že když bude něco dělat pořád stejně, tak to bude pořád stejně fungovat. A zas nic. Co moje jistota a bezpečí?
pátek 21. září 2012
čtvrtek 13. září 2012
Na hřišti II.
Chtěla bych předem upozornit, že celý tenhle příspěvek se bude týkat dětí a matek na pískovišti. A navíc ani nebude nijak extra vtipný.
Momentálně sice prší, ale posledních pár hezkých dní jsme s prckem využili k návštěvě hřiště. A dá-li nám matka příroda ještě pár hezkých dní, určitě tam ještě zamíříme.
Zdá se mi, že mezi matkami je velice v kurzu říkat, jak nesnášejí pískoviště. Nějak jsem ještě nezjistila proč. Pravda, byla jsem tam jen párkrát. Ale nepřipadalo mi to jako čiré peklo. Ostatní matky se mi nezdály být úplně pitomé a i kdyby byly, člověk se s nimi bavit nemusí. Klidně může sedět na lavičce s knihou či časopisem a zpovzdálí kontrolovat hrající si dítě. (Samozřejmě záleží i na tom dítěti, ale to teď není podstatné.)
Jára je navíc na pískovišti (a na hřišti obecně) nadšený, protože jsou tam děti. Tak málo mu stačí ke štěstí. Takže za sebe můžu (zatím) říct, že pískoviště je velké dobro.
Narazila jsem ovšem na první "problém". Jak je to s půjčováním hraček?
Náš mrňous se párkrát vetřel mezi hrající si děti a bral jim jejich kyblíčky, hrabičky a tak. Proto jsem usoudila, že je načase mu pořídit vlastní výbavu. S velkou hrdostí jsem pak na písek vysypala oranžový kyblíček a pár báboviček. Jára si s tím sice ještě neumí hrát tak, jak je třeba, ale aspoň nebude za chudáčka, který nemá vlastní hračky. A nabyla jsem dojmu, že je běžné mít na písku všechno tak nějak dohromady. Tak prosím, děti, poslužte si.
K mému překvapení se objevily maminky, které svým dětem zakazovaly brát si cizí věci. A nemyslím tím jenom někomu z ruky, ale i jen tak volně ležící na zemi. Zdá se mi problematické vysvětlit tak malému dítěti, že si z těch věcí může brát jen něco. Navíc ve mně hrklo. Jára si cizí hračky bere bez zaváhání. Znamená to, že na mě brzy vystartuje nějaká nespokojená maminka?
Když se nějaký takový zákaz týkal našich věcí, měla jsem tendenci říkat: "Ale to nevadí, klidně si to vezmi." Jenže pak jsem se zase zarazila. Tím bych přeci podrývala autoritu jeho maminky. Na to nemám právo. Když řekla, že si to brát nesmí, tak nesmí. Na druhou stranu pak vypadám jako škrt, ne?
Ideální by možná bylo učit děti, že se musí předem zeptat, než si něco vezmou. Ale i to je problém, pokud je na písku deset dětí a padesát báboviček. Jak má prcek vědět, co komu patří?
Asi (určitě) to moc řeším, ale prostě by mě zajímalo, jak to vidí ostatní matky.
Momentálně sice prší, ale posledních pár hezkých dní jsme s prckem využili k návštěvě hřiště. A dá-li nám matka příroda ještě pár hezkých dní, určitě tam ještě zamíříme.
Zdá se mi, že mezi matkami je velice v kurzu říkat, jak nesnášejí pískoviště. Nějak jsem ještě nezjistila proč. Pravda, byla jsem tam jen párkrát. Ale nepřipadalo mi to jako čiré peklo. Ostatní matky se mi nezdály být úplně pitomé a i kdyby byly, člověk se s nimi bavit nemusí. Klidně může sedět na lavičce s knihou či časopisem a zpovzdálí kontrolovat hrající si dítě. (Samozřejmě záleží i na tom dítěti, ale to teď není podstatné.)
Jára je navíc na pískovišti (a na hřišti obecně) nadšený, protože jsou tam děti. Tak málo mu stačí ke štěstí. Takže za sebe můžu (zatím) říct, že pískoviště je velké dobro.
Narazila jsem ovšem na první "problém". Jak je to s půjčováním hraček?
Náš mrňous se párkrát vetřel mezi hrající si děti a bral jim jejich kyblíčky, hrabičky a tak. Proto jsem usoudila, že je načase mu pořídit vlastní výbavu. S velkou hrdostí jsem pak na písek vysypala oranžový kyblíček a pár báboviček. Jára si s tím sice ještě neumí hrát tak, jak je třeba, ale aspoň nebude za chudáčka, který nemá vlastní hračky. A nabyla jsem dojmu, že je běžné mít na písku všechno tak nějak dohromady. Tak prosím, děti, poslužte si.
K mému překvapení se objevily maminky, které svým dětem zakazovaly brát si cizí věci. A nemyslím tím jenom někomu z ruky, ale i jen tak volně ležící na zemi. Zdá se mi problematické vysvětlit tak malému dítěti, že si z těch věcí může brát jen něco. Navíc ve mně hrklo. Jára si cizí hračky bere bez zaváhání. Znamená to, že na mě brzy vystartuje nějaká nespokojená maminka?
Když se nějaký takový zákaz týkal našich věcí, měla jsem tendenci říkat: "Ale to nevadí, klidně si to vezmi." Jenže pak jsem se zase zarazila. Tím bych přeci podrývala autoritu jeho maminky. Na to nemám právo. Když řekla, že si to brát nesmí, tak nesmí. Na druhou stranu pak vypadám jako škrt, ne?
Ideální by možná bylo učit děti, že se musí předem zeptat, než si něco vezmou. Ale i to je problém, pokud je na písku deset dětí a padesát báboviček. Jak má prcek vědět, co komu patří?
Asi (určitě) to moc řeším, ale prostě by mě zajímalo, jak to vidí ostatní matky.
středa 12. září 2012
Liebster Blog
Dostala jsem ocenění Liebster blog od milé Alizie. Tímto ji velice děkuji a slibuji, že ho budu nosit se ctí.
Podle pravidel mám teď navrhnout na ocenění dalších 5 blogů, které mají méně než 200 čtenářů. Jenže já nevím, kde tuto informaci najdu, tak navrhnu 5 blogů a budu doufat, že splňují podmínky.
1) Rosa Mitnik - máma klučiny přibližně stejného věku jako náš prcek, majitelka vkusu a šikovných rukou, milovnice výtvarného umění.
2) Z lesa - grafička žijící v lese nedaleko Olomouce, maminka s plno nápady na hračky pro děti (Inspirace montessori pedagogikou? Já se v tom zas tak moc nevyznám.)
3) Dětská kniha - čtyři autoři recenzují knihy pro děti. Spousta obrázků!
4) Autíček Jeníček - Amelii prostě musíte za její boj s autismem svých dětí obdivovat.
5) Mikrouši - A Hanku zase za to, jak zvládá 4 děti a život na vsi. A ještě o tom všem píše s takovým šarmem, že bych se hned na nějaké malé hospodářství přestěhovala.
Tak, to jsou moje oblíbené blogy, kterým bych chtěla poslat tuhle cenu.
Ještě přidám pravidla ocenění:
1) Poděkovat osobě, která ocenění udělila
2) Odkázat na osobu, která mi ocenění udělila
3) Navrhnout dalších 5 blogů s méně než 200 čtenáři
4) Umístit ocenění na blogu.
neděle 2. září 2012
Health month - osmý měsíc
Rychlá rekapitulace srpna. Hodně jsem četla, trochu psala, osvěžila si fráninu, takže jsem se sebou spokojená.
V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)
Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.
Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.
Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.
V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)
Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.
Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.
Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.
sobota 1. září 2012
Perný den
Dneska to měl Jára těžké. Nejen, že mu zase (pořád) lezou zuby, ale ještě k tomu jeden karambol za druhým. Tak to chodí, když se člověk učí chodit.
Takže už dopoledne si stihl vyrobit bouli, pak padl na znak tak, až to zadunělo, no a večer to všechno zakončil rozseknutým obočím (ale jen trošičku). A já si zase připadám jako ten nejneschopnější a nejnezodpovědnější rodič.
Takže už dopoledne si stihl vyrobit bouli, pak padl na znak tak, až to zadunělo, no a večer to všechno zakončil rozseknutým obočím (ale jen trošičku). A já si zase připadám jako ten nejneschopnější a nejnezodpovědnější rodič.
středa 15. srpna 2012
Papírová svatba
Měli jsme druhé výročí svatby. Prý papírové.
1. výročí bavlněné, manželé si vyměňují kapesníčky. 2. výročí papírové - manželé si vyměňují rozvodové papíry? :) Omlouvám se za nejapný vtip, ale muselo to ven. U nás naštěstí žádné rozvodové papíry nekolují.
Loni jsme to nějak zazdili, zavaleni starostmi o čerstvě narozené mimino. Ale letos už jsme to jen tak odbýt nechtěli.
Domluvili jsme si hlídání, já jsem si oblékla svou nejkratší sukni, abych byla pro svého manžela dostatečně sexy (pak mi byla zima, ale maminka mě učila heslo "Parádo trp") a vyrazili jsme na večeři. Přesně do té restaurace, kde jsme před dvěma lety měli svatební hostinu. Ať je to stylové.
Sice jsem dostala studený a tuhý steak, ale co na tom, hlavně, že jsme si po dlouhé době mohli takhle spolu vyrazit, najíst se bez toho, abychom každou chvíli odbíhali od stolu nebo se dělili o jídlo s prckem, prostě si trochu oddychnout.
A víte co? Povídali jsme si o všem možném, ale nakonec jsme stejně skončili u tématu Jára. Nechat ho večer doma je jedna věc, ale z hlavy už ho asi nevymažeme.
1. výročí bavlněné, manželé si vyměňují kapesníčky. 2. výročí papírové - manželé si vyměňují rozvodové papíry? :) Omlouvám se za nejapný vtip, ale muselo to ven. U nás naštěstí žádné rozvodové papíry nekolují.
Loni jsme to nějak zazdili, zavaleni starostmi o čerstvě narozené mimino. Ale letos už jsme to jen tak odbýt nechtěli.
Domluvili jsme si hlídání, já jsem si oblékla svou nejkratší sukni, abych byla pro svého manžela dostatečně sexy (pak mi byla zima, ale maminka mě učila heslo "Parádo trp") a vyrazili jsme na večeři. Přesně do té restaurace, kde jsme před dvěma lety měli svatební hostinu. Ať je to stylové.
Sice jsem dostala studený a tuhý steak, ale co na tom, hlavně, že jsme si po dlouhé době mohli takhle spolu vyrazit, najíst se bez toho, abychom každou chvíli odbíhali od stolu nebo se dělili o jídlo s prckem, prostě si trochu oddychnout.
A víte co? Povídali jsme si o všem možném, ale nakonec jsme stejně skončili u tématu Jára. Nechat ho večer doma je jedna věc, ale z hlavy už ho asi nevymažeme.
pondělí 6. srpna 2012
Minimalistický šatník
Pro mnohé je to asi nepředstavitelné. Zejména ženy (omlouvám se za tuhle příšernou genderovou nekorektnost). Pro mě je to ale ideál. Mít v šatníku jen pár kousků.
Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.
Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)
Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.
Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.
Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.
Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.
Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?
Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.
Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)
Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.
Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.
Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.
Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.
Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?
pátek 3. srpna 2012
Health month - sedmý měsíc
Jenom v rychlosti zrekapituluju červenec. Jak jsem psala, potřebovala jsem si odpočinout od všech úkolů, cvičení a tak. Konec konců, jsou prázdiny. Takže v červenci jsem měla číst a pak taky sem tam udělat něco užitečného.
Čtení se mi daří, přečetla jsem za červenec šest knih, což je víc, než za první půlrok. A mám z toho opravdu radost. (Mimochodem, pokud někoho zajímá, co čtu, tak připomínám, že vpravo jsou dva widgety z Goodreads. Stačí kliknout.)
Kromě toho jsem občas psala, ale většinou teď spíš vařím a peču. Co ale může být důležitějšího než pečení chleba? Tak se to snad jako smyslupná, užitečná činnost dá počítat.
Na srpen si přidávám jednu věc. Potřebuju oprášit francouzštinu, všechno to v té hlavě hrozně rychle koroduje, kazí se, mizí a já už pomalu neumím ani žbleptnout. Takže jsem se zavázala alespoň čtyřikrát týdně studovat fráninu. Čtení zůstává a občas bych tedy mohla udělat i něco dalšího jako psát nebo uklízet pracovnu. (Pořád mi to připadá jako nadlidský úkol, ale chtěla bych to tam mít do konce měsíce v použitelném stavu.)
Držte mi palce.
Čtení se mi daří, přečetla jsem za červenec šest knih, což je víc, než za první půlrok. A mám z toho opravdu radost. (Mimochodem, pokud někoho zajímá, co čtu, tak připomínám, že vpravo jsou dva widgety z Goodreads. Stačí kliknout.)
Kromě toho jsem občas psala, ale většinou teď spíš vařím a peču. Co ale může být důležitějšího než pečení chleba? Tak se to snad jako smyslupná, užitečná činnost dá počítat.
Na srpen si přidávám jednu věc. Potřebuju oprášit francouzštinu, všechno to v té hlavě hrozně rychle koroduje, kazí se, mizí a já už pomalu neumím ani žbleptnout. Takže jsem se zavázala alespoň čtyřikrát týdně studovat fráninu. Čtení zůstává a občas bych tedy mohla udělat i něco dalšího jako psát nebo uklízet pracovnu. (Pořád mi to připadá jako nadlidský úkol, ale chtěla bych to tam mít do konce měsíce v použitelném stavu.)
Držte mi palce.
čtvrtek 2. srpna 2012
Na hřišti
A je to tady. Toho jsem se bála, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Začali jsme chodit na hřiště.
Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo. Připadalo mi, že je na to Jára ještě moc malý. Ale když byl na hřišti s bratrancem a sestřenicí (5 a 3), ukázalo se, že ho nesmírně baví klouzačka a i kolotoč byl fajn. A tak jsem si řekla, vlastně proč ne, aspoň nebudu muset vymýšlet, co s ním přes den.
Kousek od našeho domu je hřišťátko (opravdu malé) jako stvořené pro tak malé děti. Je tam jenom pískoviště, skluzavka, která má asi metr, a dvě houpačky. Navíc tam bývá (aspoň v těch několika případech, kdy jsme tam šli) docela málo lidí. Prostě ideální místo pro našeho Járu.
Poprvé jsme tam byli ještě s kamarádkou Z. a jejím Honzíkem. Kluci si to užívali. Pak jsme se ještě přesunuli na jiné hřiště, jehož velkou výhodou je hospoda se zahrádkou hned vedle. A tak jsme se Z. využily toho, že se k nám přidali tatínkové, a prchly na kafe. (Jako bolestné jsem P. objednala pivo a na to hřiště mu ho přinesla. To jen abyste si nemysleli, že jsem úplná potvora.)
Teď už chodíme na hřiště sami a není to až taková idyla. Teda je, ale asi tak půl hodinky maximálně, pak už to Járu nebaví a jdeme domů. Aspoň něco.
Teď se dostávám k tomu hlavnímu (oklikou jako vždy), a to je interakce s cizími dětmi. Interakce s matkami asi teprve přijdou, to je vyšší level. Tedy abych to blíže vysvětlila, na hřišti jsou převážně děti kolem tří let (můj odhad, zatím v tom nejsem moc dobrá, ale prostě už normálně běhají a docela obstojně mluví). Jejich maminky sedí na lavičkách, zpovzdálí své děti sledují a jen občas, když je to potřeba, zasáhnou. Já jsem ovšem v jiné situaci. Moje mimino zatím nechodí a navíc se ode mě nechce hnout na krok. Takže jsem přímo v nepřátelském táboře, chci říct mezi dětmi.
Zatím to zvládám. První, kdo se mnou komunikoval, byl chlapeček, který říkal jen "ho" a ukazoval mi kamínky. Tak jsem mu je pochválila, což ho zřejmě potěšilo. Jedna nula pro mě. Pak jsem se musela domluvit s holčičkou na klouzačce, aby se střídala s mým prckem. To jsem taky zvládla, i když pak přispěchala maminka (její, ne moje) a vysvětlila jí, že po té klouzačce prostě lozit nebude. Já osobně bych v tom problém neviděla, když se domluví s ostatními, ale moje dítě to nebylo, tak jsem nezasahovala.
Dneska na mě čekal úkol komplexnější, opravdový rozhovor s asi tak šestiletým (no, možná pěti) klukem. Jeho maminka seděla někde na druhé straně parku, tak si vyhlídnul mě. Přišel za mnou, abych mu pomohla natáhnout kalhoty. Při tom mě zpovídal, kolik že je Járovi. Řekla jsem mu to a on mi na oplátku prozradil, že jemu je dvacet osm čtyřicet. Pak jsem šla s miminem na houpačku, kluk si sednul naproti. Byla jsem mu samozřejmě vděčná, protože houpání je tak mnohem jednodušší. Rozhovor pokračoval, ptal se, kdy se Jára narodil, sdělil mi, že mají taky miminko, které se narodilo prvního října. A že on se narodil taky v říjnu. Pak, když už jsme byli na odchodu, tak se mě přišel zeptat, jestli si může vzít ten sáček (měl ho v ruce) na vodu. Tak jsem mu to dovolila, jen jsem chtěla, aby ho pak vyhodil do koše, což mi slíbil.
Doufám, že jsem to zvládla dobře a že mě jeho matka neproklíná (snad se nezlil od hlavy až k patě). A jsem zvědavá, co mě čeká příště.
Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo. Připadalo mi, že je na to Jára ještě moc malý. Ale když byl na hřišti s bratrancem a sestřenicí (5 a 3), ukázalo se, že ho nesmírně baví klouzačka a i kolotoč byl fajn. A tak jsem si řekla, vlastně proč ne, aspoň nebudu muset vymýšlet, co s ním přes den.
Kousek od našeho domu je hřišťátko (opravdu malé) jako stvořené pro tak malé děti. Je tam jenom pískoviště, skluzavka, která má asi metr, a dvě houpačky. Navíc tam bývá (aspoň v těch několika případech, kdy jsme tam šli) docela málo lidí. Prostě ideální místo pro našeho Járu.
Poprvé jsme tam byli ještě s kamarádkou Z. a jejím Honzíkem. Kluci si to užívali. Pak jsme se ještě přesunuli na jiné hřiště, jehož velkou výhodou je hospoda se zahrádkou hned vedle. A tak jsme se Z. využily toho, že se k nám přidali tatínkové, a prchly na kafe. (Jako bolestné jsem P. objednala pivo a na to hřiště mu ho přinesla. To jen abyste si nemysleli, že jsem úplná potvora.)
Teď už chodíme na hřiště sami a není to až taková idyla. Teda je, ale asi tak půl hodinky maximálně, pak už to Járu nebaví a jdeme domů. Aspoň něco.
Teď se dostávám k tomu hlavnímu (oklikou jako vždy), a to je interakce s cizími dětmi. Interakce s matkami asi teprve přijdou, to je vyšší level. Tedy abych to blíže vysvětlila, na hřišti jsou převážně děti kolem tří let (můj odhad, zatím v tom nejsem moc dobrá, ale prostě už normálně běhají a docela obstojně mluví). Jejich maminky sedí na lavičkách, zpovzdálí své děti sledují a jen občas, když je to potřeba, zasáhnou. Já jsem ovšem v jiné situaci. Moje mimino zatím nechodí a navíc se ode mě nechce hnout na krok. Takže jsem přímo v nepřátelském táboře, chci říct mezi dětmi.
Zatím to zvládám. První, kdo se mnou komunikoval, byl chlapeček, který říkal jen "ho" a ukazoval mi kamínky. Tak jsem mu je pochválila, což ho zřejmě potěšilo. Jedna nula pro mě. Pak jsem se musela domluvit s holčičkou na klouzačce, aby se střídala s mým prckem. To jsem taky zvládla, i když pak přispěchala maminka (její, ne moje) a vysvětlila jí, že po té klouzačce prostě lozit nebude. Já osobně bych v tom problém neviděla, když se domluví s ostatními, ale moje dítě to nebylo, tak jsem nezasahovala.
Dneska na mě čekal úkol komplexnější, opravdový rozhovor s asi tak šestiletým (no, možná pěti) klukem. Jeho maminka seděla někde na druhé straně parku, tak si vyhlídnul mě. Přišel za mnou, abych mu pomohla natáhnout kalhoty. Při tom mě zpovídal, kolik že je Járovi. Řekla jsem mu to a on mi na oplátku prozradil, že jemu je dvacet osm čtyřicet. Pak jsem šla s miminem na houpačku, kluk si sednul naproti. Byla jsem mu samozřejmě vděčná, protože houpání je tak mnohem jednodušší. Rozhovor pokračoval, ptal se, kdy se Jára narodil, sdělil mi, že mají taky miminko, které se narodilo prvního října. A že on se narodil taky v říjnu. Pak, když už jsme byli na odchodu, tak se mě přišel zeptat, jestli si může vzít ten sáček (měl ho v ruce) na vodu. Tak jsem mu to dovolila, jen jsem chtěla, aby ho pak vyhodil do koše, což mi slíbil.
Doufám, že jsem to zvládla dobře a že mě jeho matka neproklíná (snad se nezlil od hlavy až k patě). A jsem zvědavá, co mě čeká příště.
Bloglovin
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/2592417/?claim=hsps365f85a">Follow my blog with Bloglovin</a>
Tak jsem se definitivně naštvala na Google Reader a přešla na Bloglovin. Ručně jsem do něj naklikala všechny sledované blogy (a jestli mi teď někdo prozradí, že se to dalo nějak jednoduše naimportovat, tak se asi... posměju). Na první pohled se mi líbí moc, snad s ním budu spokojená.
Tenhle příspěvek píšu jenom proto, abych si tam mohla ke svému profilu přiřadit svůj blog. Příště už tu bude něco s obsahem, slibuju. Zatím vám aspoň přeju hezký den.
Tak jsem se definitivně naštvala na Google Reader a přešla na Bloglovin. Ručně jsem do něj naklikala všechny sledované blogy (a jestli mi teď někdo prozradí, že se to dalo nějak jednoduše naimportovat, tak se asi... posměju). Na první pohled se mi líbí moc, snad s ním budu spokojená.
Tenhle příspěvek píšu jenom proto, abych si tam mohla ke svému profilu přiřadit svůj blog. Příště už tu bude něco s obsahem, slibuju. Zatím vám aspoň přeju hezký den.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)