Hlídačky.cz

Máte už svou chůvu?

Jáju nám zatím někdo hlídal jen dvakrát, pokaždé večer, když spal. Přiznám se, že si nedokážu moc představit, že bych ho (nespícího) někomu nechala na pár hodin hlídat. Je to zatím takový mamánek a představa, jak celou dobu pláče a naříká, by mi rvala srdce.

A možná právě proto bych měla. Aby si začal zvykat i na cizí lidi. A já bych si třeba mohla zajít v klidu nakoupit, aniž bych pro samé žvatlání s miminem zapomněla na polovinu věcí ze seznamu. A mám v hlavě pořád nějaké ty plány na občasnou práci... prostě jsem si pomalu začala dělat přehled o tom, jaké jsou možnosti. Hlídací agentury, miniškoličky (jedna v našem domě, jen o patro níž :)), pořád to nebylo úplně ono.

A tak se konečně (ve třetím odstavci, hurá) dostávám k tomu, co chci sdělit. Narazila jsem na nový projekt Hlídačky.cz. Můžete si tam snadno najít hlídání pro své děti, projít si hodnocení hlídaček, jejich zkušenosti apod. Podle mě jde o dobrý nápad, na webu se dneska hodnotí kde co od filmů přes vysavače až po řemeslníky, tak proč by to nemohlo fungovat i u babysittingu.

Hned na úvod upozorním, že zatím je server určený jen pro rodiče a hlídačky z Brna. Bylo mi ale prozrazeno, že spuštění pro zbytek ČR chystají velmi brzy, takže následující informace můžou být určitě užitečné i pro mimobrněnské.

Princip je jednoduchý, zadáte den a hodinu, kdy potřebujete hlídání, a vyskočí vám děvčata (žádného chlapce jsem si zatím nevšimla), která mají v tu dobu čas. Abyste mohli hlídačku kontaktovat, je třeba být přihlášený. Buď můžete použít přihlášení přes Facebook nebo si vytvořit účet přímo na Hlídačkách. V profilu každé dívky vidíte krátké představení, přehled o tom, s jak starými dětmi má zkušenosti, jaká je její cena za hodinu hlídání a taky co o ní píší jiní rodiče.

Právě v posledním bodě je trochu zádrhel. Projekt je nový a obsah je tedy logicky potřeba teprve vytvořit. Chův je na serveru už registrováno dost a co jsem je tak zhruba procházela, jedna zajímavější než druhá. Tvůrcům webu se opravdu podařilo tam přitáhnout kvalitní hlídačky se spoustou zkušeností. Teď je třeba vytvořit obsah ze strany rodičů, komentáře, propojení na FB (aby se vám mohlo zobrazovat, co si o dané hlídačce myslí třeba vaši FB přátelé), prostě je třeba začít službu používat.

Můžete si samozřejmě říct, že si počkáte. Ale není vzrušující být u rozjezdu něčeho zajímavého?  A třeba pomoct dobré věci? Já myslím, že to může stát za to. Takže mě omluvte, jdu si vybrat hlídačku pro Jáju.

Cvičme v rytme

Začala jsem se cvičit. Není za tím žádné dlouhodobější promýšlení, prostě jsem náhodou narazila na jméno Jillian Michaels a rozhodla se vyzkoušet její 30 days shred. (Jestli jste si toho ještě nevšimli nebo to není z mých zápisků úplně jasné, občas jsem tak trochu impulziví.)

Tohle cvičení nemůžu dělat, když prcek spí, protože se bojím, že by ho video s komentářem budilo. Navíc jsem si řekla, co si budu krást čas ze zaslouženého odpoledního odpočinku. A tak cvičím dopoledne. A ve spojení s Jájou je to opravdu zábava.

Cvičení je rozdělené na 3 cykly, každý obsahuje 2 minuty posilování s činkami, 2 minuty aerobního cvičení a 1 minutu posilování břicha. Důležité je vůbec se během těch 20 minut nezastavit. V praxi to vypadá asi takhle:

- Posilování s činkami - Jája se mi snaží činky vzít, já se je snažím před ním ubránit a nepraštit ho do hlavy. Zvláštním případem tohoto posilování jsou kliky. To se mi Jája pokouší vlézt na záda nebo se o mě alespoň opírá. A já opravdu nejsem nijak zvlášť trénovaný jedinec.

- Aerobní cvičení - většinou různé poskoky. Jája se snaží mě obejmout kolem nohou a vyšplhat na mě. Já mu uhýbám, takže poskakuju po celé kuchyni.

- Posilování břicha - tady máme dvě varianty. Buď na mě mrňous nasedne jako na koně (vlastně na chcíplého koně, protože ležím na zádech, ale chápete) a řehtá se, jak se máma snaží pokračovat ve cvičení. Anebo mi vyhrne tričko a štípe mě do břicha.

Mezi tím vším ještě samozřejmě různě padá, brečí, hrabe do věcí, do kterých nesmí, zavírá se ve vedlejším pokoji a podobně. Já se snažím mu v tom všem zabránit a zároveň dodržet pravidlo, že se u cvičení nesmím zastavit.

Když to shrnu, cvičení s miminem je neskutečná sranda. Neváhejte a vyzkoušejte to. (Bezdětným ráda našeho juniora zapůjčím.)

Den naprd

Omlouvám se za vulgarismus v nadpise, ale jinak se to říct nedá. Začalo to mým ranním probuzením se začínajícím zánětem močových cest, pokračovalo řvoucím Jájou a zakončila jsem to večer neúspěchem v kuchyni. (Aspoň, že ten Davis Cup vyšel :))

Dnes byl prostě den jako stvořený pro založení dalšího fail blogu. A tak po Deníku neschopné matky je tu nově Deník neschopné kuchařky. Račte dál.

(Ale nebojte se, tenhle blog nezanikne, určitě bude spousta materiálu pro oba.)

Vztekloun neboli spurok

Zajímalo by mě, kdo přišel s tím, že období vzdoru začíná kolem tří let. Podle mě začíná už brzy po narození, akorát malé mimino ještě nemá dost schopností na to se pořádně vztekat.

Jára se obzvlášť poslední dobou rozčiluje furt a furt.

Že mu nechci dovolit si s něčím hrát.
Že mu zakazuju jíst kočičí granule.
Že nesmí lozit do kočičích záchodků.
Že mu chci oblíct kalhoty, mikinu, svetr, cokoli.
Že ho chci přebalit.
Že nedělám přesně to, co on chce (a jak to mám proboha vědět?)
Že mu utíkají kočky a nechtějí se nechat tahat za nohy a za ocas.
A spousta dalších důvodů by se ještě našla.

Občas to vypadá, jako by ty situace vyhledával schválně, jen aby se mohl vztekat. Podle mě už přesně ví, co ano a co ne. Takže jde najisto. Leze do odpadkového koše. Vykážu ho odtamtud a šup, už je u kočičích misek. A když je mu zakázáno i to, zamíří přímo ke knihovně a začne vytahovat knihy. Přitom těch věcí, co může, je daleko víc. Jenže zakázané ovoce očividně lépe chutná už v raném věku.

Nejvíc mě ale dostává, když se vzteká na fyzikální zákony. Prostě svět nefunguje podle jeho představ. Dneska se např. snažil dát do zavřené krabičky fazoli. Několikrát jsem mu ukázala, že ji musí napřed otevřít. Jenže to není tak, jak to chce ON.

Ach jo, po kom to to dítě má?

Poznámka nakonec: Spurok je od slova spurovat. Napsané to vypadá divně, ale jinak skvělé slovo.

Má to smysl...

... třídím odpad a starám se o dítě.

Byla jsem nedávno na preventivní prohlídce u doktora. Kromě zjištění, že jsem tak trochu hluchá, a ponížení, když se mě pořád všichni (zdravotní bratr a pak doktor) ptali, jestli sportuju, jsem taky s panem doktorem zapředla rozhovor na téma děti.

Můj doktor je totiž stejně starý jako můj muž a má dítě jen o pár týdnů starší než to naše. Klábosili jsme (teda spíš on, já jsem stydlivá a většinou odpovídám jednoslovně až jednovětně) a on mimo jiné povídá něco jako: "Ale je to teda fuška, být na mateřské, že? Já bych to asi dělat nemohl, celý den doma s dítětem."
Tak jsem odpověděla naučeným: "No jo, je to občas náročné, hlavně psychicky."

Teprve později jsem o tom začala přemýšlet. Je pro mě opravdu starost o Jáju tak náročná? Je i není. Jsou samozřejmě situace, kdy vůbec nevím, co dělat, kdy mám všeho plné zuby, kdy se mi nic nechce a musím, kdy fňukám a stěžuju si (tenhle blog je toho důkazem). Tohle všechno se mi ovšem dělo i v práci a předtím na výšce (a konec konců i na gymplu). Je tu ale jeden velký rozdíl.

Poprvé v životě mám pocit, že to, co dělám, má opravdu smysl. Nikdy mě ještě nenapadlo, že se na to můžu vykašlat a nic se nezmění. V práci a na škole se mi tohle stávalo každou chvíli. Teď klidně vydržím půl hodiny zpívat jednu písničku pořád dokola nebo házet a koulet s míčem. Není to sice moc intelektuálně stimulující, ale vím, že je to třeba a že to časem ponese ovoce v podobě Jájova vývoje.

Určitě to takhle nebude věčně. Předpokládám, že můj život se bude ještě dál vyvíjet (tak stará přeci jen ještě nejsem). Ale teď mi připadá, že jsem konečně našla smysl života.

Důvodem tohoto blaženého pocitu samozřejmě může být i měknutí mozku z věčného zpívání melodie z Pata a Mata a házení míčem.

Health month - desátý měsíc

A máme tu poslední říjen. Tak rychle, rychle rekapitulaci, než se mrně vzbudí.

Měla jsem už tradičně tři pravidla.

Omezení vodních dýmek jsem zvládla bez problémů. Přiznám se, měla jsem jednu, párkrát jsem si potáhla, ale nakonec mi to ani nechutnalo, odvykám (nebo stárnu?).

Dodržování ranní a večerní rutiny se mi daří střídavě, jsem holt líná a někdy se mi opravdu nechce. Ale většinou udělám alespoň to nejnutnější.

Zato omezení cukru, to je katastrofa. Je potřeba to říct hezky nahlas - jsem závislá. Jmenuju se Dana a jsem cukroholik. Ale nevzdávám se.

V měsíci listopadu bych chtěla:

- Omezit cukr - a to úplně, myslela jsem, že když si povolím jednou týdně, tak to bude lepší, ale je to spíš naopak, zdá se mi.

- 3krát týdně psát do deníku - založila jsem si ho před několika měsíci, abych věděla, co se mi tak honí hlavou, a taky abych si procvičila psaní rukou, protože to už skoro nedělám. Jenže od té doby tam mám asi tak tři zápisy. Musím si na to vyhradit čas a trochu víc se snažit.

- 5krát týdně alespoň 30 minut psát - snažím se zase psát delší texty než jen blogové zápisky a nákupní seznamy. No nesmějte se. Spisovatelem chtěl být v mládí každý a kdo říká, že ne, drží ho to dodnes. A pak jsou tu takoví zoufalci jako já, co to dokonce veřejně přiznají.

Hudební

Chci vás pozvat na koncert, co vy na to? Kdybyste měli v listopadu čas, přijďte si poslechnout písničkářku s kouzelným jménem Lucie Niemelä.

Lucianka má sice finské příjmení, ale původem je od nás ze Slezska. Po maturitě ale odjela na daleký sever, vdala se tam, vystudovala a začala hudební kariéru. (A my všichni, co jsme ji na gymplu znali, se vůbec nedivíme, protože už tehdy byla skvělá.)

Žije tedy ve Finsku, CD vydala v Německu (ach, ta globalizace), ale občas naštěstí přijede i do své rodné země a uspořádá pár koncertů. Rozhodně si ji nenechte ujít, pokud budete mít možnost.


14.11. BRATISLAVA, Kafe Scherz 20:00
15.11. VESELí NAD MORAVOU, Cafe Pierre 19:00
16.11. BRNO, Podobrazy 20:00
17.11. PRAHA, Divadlo Dobeška /s kapelou RICHARD 20:00

Pokud byste šli na brněnský koncert, tak se tam třeba uvidíme.

A pokud byste se chtěli o Lucii něco víc dozvědět, tak šup sem.

A nakonec samozřejmě písnička, abyste věděli, na co vás vlastně lákám.

Milý deníčku...

Dneska dopoledne jsem s Jájou běhala po městě, a tak jsem neodolala a po dlouhé době si koupila kafe u Kofi Kofi stánku. Cítila jsem se potom tak trochu jako newyorská matka. Tedy ne, že bych kdy byla v New Yorku, jediná metropole mimo ČR, kterou jsem navštívila, je Paříž (ach, Paříž, sladká Paříž). Jen si prostě představuju coffee to go jako nezbytný doplněk typického New Yorčana.

Na České jsem viděla Elišku Wagnerovou uprostřed rozhovoru s nějakým starším párem. Zřejmě volební kampaň. Já volit nebyla, místo toho jsme si vyjeli na Pálavu a strávili tam příjemný víkend.

Taky mě zastavil Hare Kršna mnich a chtěl mi prodat nějakou knihu. Nedal si vysvětlit, že nemám zájem. Snažila jsem se vymluvit na to, že už doma od nich jednu mám a že mě moc nenadchla, ale to ho jen povzbudilo. Nesnáším to. Nejen kršňáky, ale i různé pouliční sběrače na charitu. Protože se tváří, jako bych měla povinnost jim přispět. Protože ve mně vyvolávají svým chováním pocit, že jsem strašně zlý člověk, když nepřispěju na výcvik slepeckých pejsků nebo na děti s rakovinou. No možná, že jsem. Možná bych měla všechno rozdat, měli bychom se přestěhovat do garsonky, mít jen to nejnutnější a všechny ostatní peníze dát na charitu. Jenže na to jsem asi příliš rozmazlená...

No nic, radši zpět ke knihám. Mám teď rozečtené čtyři, tak se to nějak sešlo. Dvě půjčené, jedna z antikvariátu a jedna zbrusu nová. Po dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Joseph Anton. Těšila jsem se na ni už od Náchoda. Teď je tady a já z ní mám fakt velkou radost. Kromě čtení si ji taky pořád prohlížím a očichávám ji. Uvažovala jsem, že si pořídím jenom elektronickou verzi, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Opravdová kniha je pro mě nenahraditelná. Asi jsem holt materialista.

Je krásně. Onehdy jsem psala Gabriele komentář o tom, že je u nás hnusně, a heleme se, ono se to vybralo. Pršelo jen jeden den, což bylo samozřejmě tehdy, kdy jsem musela s prckem k doktorce. Úžasná příležitost zjistit, že pláštěnka, kterou máme, se nehodí na náš kočár. Sledovat mě, jak se ji tam snažím narvat, muselo být fakt k popukání, hehe.

Pořád tu jsem, čtu všechny vaše blogy, jen málokdy komentuju, protože se necítím dostatečně kompetentní. Prostě jen tiše žasnu nad tím, jak jsou ostatní skvělí, talentovaní, zajímaví.

Chtěla bych sem napsat taky něco smysluplného, mám i témata, ale nějak se k tomu nemůžu dostat. Jára se vyvíjí nějak moc rychle, než o něčem napíšu, tak už to není pravda. Tak jenom zakládám koncepty a po nějaké době je zase mažu. Navíc teď začala seriálová sezóna, takže lepší to nebude. Ale slibuju, že se budu aspoň snažit.

Health month - devátý měsíc

Je to možné, že už je zase další měsíc pryč?

V září jsem se vrhla na Fly lady a předsevzela jsem si projít všechny dětské krůčky na jejích stránkách. Což se mi i, světe div se, podařilo. Tedy, přiznám se bez mučení, že jsem některé přeskakovala. Věci jako "Uvědomte si negativní hlasy v hlavě, které vám říkají, že to nedokážete, a změňte je v něco pozitivního" a podobně - na to já prostě moc nejsem.

Ve zkratce šlo o to vytvořit si postupně "rutiny", díky kterým se péče o domácnost stane trošku jednodušší. Ten systém je daleko propracovanější, mají zóny a denní mise a kdo ví, co všechno. Ale já jako začátečník se prostě soustředím jenom na ty rutiny a ostatní zatím filtruju. A musím říct, že mi to opravdu pomáhá.

V říjnu tedy můj první úkol zní "Dodržovat rutiny".

Ale aby to nebyla je Fly lady, přidala jsem další dvě pravidla.

- Cukr jen jednou týdně - jde mi o umělý cukr, samozřejmě, přirozený cukr v ovoci a jinde neřeším, ale nebudu sladit ani jíst sladkosti. Prostě Vánoce se blíží, je potřeba se připravit :)
- Žádný tabák - nějak jsme si s mužem zvykli na večerní vodní dýmky, ale přeci jen to není moc zdravé, takže jsem se rozhodla s nimi skončit.

Tak mi zase držte palce, na konci měsíce se uvidí, jak to zvládnu.

Biovýlet

Rychle se musím podělit o páteční zážitky, než všechno zapomenu.

Vydali jsme se do Jihlavy na biozemědělský den na Sasově. Lidí se sešlo opravdu hodně, až jsem byla překvapená. Ale je vidět, že tahle farma už je asi dost známá a má své zákazníky. (My jsme si tam popravdě zatím objednali jenom jednou, ale určitě plánuju to co nejdříve zopakovat.)

Celé procesí se napřed vydalo podívat na telecí trojčata, což je velká vzácnost, jak jsme se dozvěděli, neboť kráva mívá většinou jedno, výjimečně dvě telata. Pak se šlo na prasátka - chov přeštických vepřů pod širým nebem. Následovala procházka lesem čtyřmetrových konopných rostlin. A nakonec bioplynová stanice, kterou jsme si s mužem bohužel pořádně neprohlídli, protože Jára už měl docela hlad.

Celou dobu nás provázel majitel firmy pan Sklenář. Povídal nám spoustu věcí o biozemědělství, všechno to mělo hlavu a patu a člověk měl pocit, že tady to opravdu dělají s nadšením a snaží se, aby jejich činnost měla i nějaký hlubší smysl. Bylo strašně fajn vidět a slyšet, že takoví lidé ještě existují.

Přeštíci, které tady chovají, nejsou jen tak obyčejná prasátka. Je to původní české plemeno a Sasov je zapojen do programu na záchranu jejich genofondu. A víte, jak tomu můžete pomoct vy? Že je budete jíst! (Omlouvám se, jestli sem chodí nějaký vegetarián, kterého se to dotklo, ale je to tak.) Takže pokud chcete udělat něco pro přírodu, šup šup, objednejte si kus vepřového ze Sasova. Litovat určitě nebudete.