Le premier jour du reste de ta vie

(Ten film doporučuju.)

Tak ode dneška se nám všem třem trochu mění životní role. Jája bude školkáček na plný úvazek. P. se z ranního spáče změní v ranní ptáče, aby mohl odpoledne dřív končit a vyzvedávat dítě. A já si vyzkouším, jaké to je být pracující matka. Myslete na mě.

Dva roky + nevyžádané rady jako bonus

Upozornění: Tenhle článek nebude ani trochu vtipný.

Jája má dnes dva roky. Letos to ani moc neprožíváme, oslavu neděláme, všechno se spíš točí kolem  jeho nástupu do školky a mého návratu do práce. Jako dárek dostal opravdovou velkou (165 cm) postel. Časem přibude ještě nová skříňka a polička na knížky a taky musíme pověsit plakát. Snad to zvládneme, než mu budou tři :)

Školka zatím v klidu, akorát v pátek plakal při příchodu, asi už mu konečně došlo, o co jde. Ale přes den byl prý v pohodě, říkala paní učitelka, tak jsem stále optimista. V pondělí mu začne celodenní docházka.

Přemýšlím, co smysluplného bych napsala. Nejde totiž jen o to, že jsou mu dva roky, ale i o mě a o mé druhé výročí v mateřské "profesi". A protože pár lidí okolo se brzy tomuhle povolání začne taky věnovat (ano, mám na mysli hlavně vás dva, H. a D.), ráda bych jim dala nějaké rady. Nevyžádané, samozřejmě, kdo chce, ať bere, kdo ne, ať nechá být.

3 rady pro nastávající rodiče

1) Nepodceňte usínací rituál

Obecně se mluví o tom, že děti potřebují rituály. Zas ale nemůžete mít rituály na všechno, to byste se doma všichni zbláznili. Ten usínací je ale nesmírně důležitý nejen pro dítě, ale i pro vás. Pokud se chcete v klidu vyspat, tak na něm pracujte, co nejdřív. Nenásilně, postupně, ale soustavně.

My jsme první tři měsíce nijak výrazně neřešili. To bylo to období zvykání si, navíc provázené pověstnými "prdíky" a bojem s kojením. Jakmile se ale J. trochu uklidnil, přišlo pořadí (koupel) - pyžamo - mlíko - postýlka + písničky (vždycky ty dvě stejné). Ze začátku jsem s ním u postýlky zůstávala, než usnul. Později už se po písničkách zhaslo a J. usínal sám.

Nic jsme nelámali přes koleno, ale co se zavedlo, muselo se dodržet. Pokud nemohl usnout, tak jsme stejně po zpívání odešli a pak jsem třeba přišla zpátky. J. si na to zvykl velice dobře a i když měl pár krizových období, vždycky se vrátil zpátky do režimu "bezproblémově usínající dítě". Díky tomuhle rituálu taky v 90 procentech případů nemá problém usnout mimo domov (na dovolené, u babiček/dědečků).

Mimochodem, zkusili jsme ho dnes na noc uložit do zmiňované nové postele (dnes zakoupené a smontované). Říkali jsme si, že pokud to nepůjde, zůstane ještě chvilku v postýlce, ale usnul bez problémů, a já věřím tomu, že za to velkou měrou může právě usínací rituál.

2) Nepodceňte důslednost

Věc, jejíž rozsah jsem si sama na začátku neuvědomovala, říkala jsem si, že to přijde postupně, že to platí až pro starší děti. Teď si říkám, kéž by mi to někdo vysvětlil. O důslednosti se hodně mluví, ale je potřeba si uvědomit, co to znamená. Nejde o to, že když dneska něco zakážu/povolím, tak to bude platit následující týden či měsíc. To období je o hodně delší, tak si dobře rozmyslete, co to pro vás znamená.

Např. vám nevadí, že osmiměsíční mimino, co se sotva plazí, vytahuje ze skříněk věci a mlátí s nimi o zem. Vždyť je to tak roztomilé a člověk je na něj hrdý, co všechno zvládne. Jenže nebude vám to vadit ani až mu budou dva? Až bude mít větší sílu a z nevinného ťukání se stanou pořádné rány? Pokud se jednoho dne rozhodnete mu to zakázat, bude to daleko těžší, než ho "usměrňovat" od začátku.

Neříkám, že je špatné, když dítě vytahuje věci ze skříněk (naše to dělá taky). Ale každý má ty představy a hranice jiné a je lepší dítěti od začátku nastavit pravidla tak, jak budou později platit, ne je pak najednou měnit.

3) Nepodceňte domácnost

Rada asi spíš pro matky, ale kdo ví, jak to máte doma nastavené.

Možná se rozčílíte, kdo by myslel na takové prkotiny jako umývání nádobí, když se jedná o mateřství. U čerstvých matek se přeci nějaký ten nepořádek v bytě toleruje, kdy by po nich mohl chtít, aby ještě k tomu všemu uklízely.

Jenže to, jak vypadá váš byt, se odráží i ve vás. Jak se může člověk vyhnout "vnitřnímu zmatku", když je obklopen regulérním bordelem? A navíc čím déle to odkládáte, tím to bude horší. Pamatuju si ten pocit, když jsem se jednou "probrala" z módu "jsem čerstvá prvorodička, nic po mě nechtějte", rozhlédla se kolem a zhrozila se, jak to u nás vypadá. V tu chvíli jsem pochopila, jak se může stát, že je koupelna tak zaneřáděná, že pomůže jen Mistr Propr.

Jasně že nebudete mít čas na kompletní nablýskání celého bytu, ale zkuste dělat aspoň minimum. Koukněte na Flylady a zkuste si ještě před porodem osvojit alespoň minimální ranní a večerní rutinu. Je to zase něco, na co bych si přála narazit už dřív, před porodem, protože by mi to určitě usnadnilo spoustu věcí. Konec konců, už jen rozdíl mezi tím, jak se člověk cítí, když si ráno stihne nebo nestihne vyčistit zuby a učesat vlasy, je propastný. A já se přiznám, že občas jsem ani to nezvládala.


Možná někomu připadá, že tu plácám nesmysly, ale upřímně říkám, že mi tyhle tři věci připadají nejdůležitější. Nečtěte knihy o výchově ani fóra, protože to vaše dítě bude stejně úplně jiné. Nespoléhejte na jednoduché rady, protože neexistuje zázračná formulka, kterou pronesete a z dítěte bude andílek (a i kdyby existovala, tak bude pro každé dítě jiná).

Možná mají ostatní matky, které ke mně chodí číst, nějaké jiné postřehy a rady, budu ráda, pokud se o ně podělí v komentářích.

A pokud se chcete přeci jen trochu zasmát, můžete si  přečíst, jak jsem zase tenhle víkend pekla.

Plakát

Je doma! Abeceda z lesa. Ještě půjde do rámu (asi) a pak šup na zeď do Jájova koutku. Pak ještě tu postel, co jsem mu slíbila k druhým narozeninám, a pár dalších prkotin (jako třeba skříň) a bude to dokonalé.

(Pozn. Neusuzujte z toho, že hodlám dítě začít mořit abecedou. Jsem líný rodič, kterému by nejvíce vyhovoval unschooling. Historek o tom jak "Náš Pavlík ve dvou četl a v pěti měl přečtenou celou knihovnu" už jsem vyslechla dost, ale nepřesvědčily mě.)

Dopis č. 4

Milý Jájo,

dnes jsi byl poprvé ve školce. Na půl dne. Teď chrupkáš vedle v ložnici a já usedám ke stolu, abych ti poslala další dopis.

Ráno jsi se mě pustil, jen co jsme překročili práh školky, a rozběhl ses prozkoumat všechny nové věci, které tě tam čekaly. Beze strachu. Já jsem naopak měla strach velký, žaludek se mi kroutil, jako by to byl můj vlastní první den. Ty naštěstí ještě těmihle strachy netrpíš. Podle toho, co říkala paní učitelka, jsi to celé dopoledne zvládal moc dobře a jsi moc šikovný. Trochu se bojím, že až ti dojde, že je to už napořád, začneš protestovat.

Ale každopádně jsem na tebe moc hrdá. Jsi můj velký, šikovný kluk. V sobotu ti budou dva roky. Zuby už máš skoro všechny, jen tě teď trochu zlobí pětky. Umíš už docela hezkou řádku slov a hlavně moc hezky zpíváš. No vážně! Asi si tě budu muset nahrát, abys mi za pár let věřil, že jsem si to nevymyslela.

Trošku se tady poslední dobou vzájemně zlobíme, protože máš období, kdy zkoušíš hranice a jsi nesmírně citlivý na to, když se ti něco zakáže. Ale to je asi taky dobře, prý se tím tvoří osobnost. (A já bych si to měla často opakovat, abych ty tvoje záchvaty vzteku zvládala s větší grácií.)

Až začnu příští týden chodit do práce, tak na sebe budeme mít míň času, ale neboj se. Tím víc si budeme užívat ty společné chvilky. Konec konců, blíží se léto. Někam si vyrazíme, navštívíme babičky a dědečky a mezitím se budeme válet v parku.

Mám tě moc ráda, zlato moje.

S láskou

máma

Sláva nazdar výletu...

...nezmokli jsme...ehm, tedy vlastně ano.

Před odjezdem do Českého Švýcarska jsem ještě rychle šila Jájovi klobouk proti slunci, kupovali jsme opalovací krémy, kraťasy a já panikařila, že nemám sandály.

Vyjeli jsme ze sluncem zalitého Brna, stavili se na oběd ve sluncem zalitém Jičíně a pak dojeli na místo, vystoupili z auta a začali drkotat zuby. Chlad, mlha a občasné mrholení se držely více méně celý týden. Až v sobotu, když jsme nakládali věci zpět do auta, vysvitlo slunce, asi aby nám zamávalo na rozloučenou.

Ale nestěžuju si, hezké počasí je přeceňované, užili jsme si i tak. Vyšplhali jsme na Malou i Velkou Pravčickou bránu, viděli Ještěd v mlze, klouzali po kamenech a dřevěných schodech, sprintovali na lodičky, rozhlídli se z rozhledny (viditelnost asi 2 m), kochali se skalami a lesy Českého Švýcarska.

Kromě toho jsme si taky užívali záchvaty vzteku našeho mladého pána, jehož období vzdoru asi teď dosahuje vrcholu (jen tak vědět, jestli je to lokální nebo globální maximum). Ale byli s námi H. a D., kteří s ním dobrovolně trávili čas a snažili se ho zabavit. V září pojedou naostro s vlastními potomky, tak snad je to demo s Járou moc nevyděsilo.

Dorazili jsme včera a já teď peru a chystám. Můj chlapeček jde zítra do školky.

Bez klobouku, bos

... to náš Jája nebude. Jarní boty dostal už před nějakou dobou a klobouček jsem se rozhodla mu ušít sama. Já vím, že se dají koupit na každém rohu za pár peněz, ale aspoň bude mít něco originálního a maminka si procvičila šití. A že mi to teda dalo zabrat, než jsem přišla na to, jak to k sobě napasovat, aby to více méně sedělo.

Stříh a návod zde.

Výsledek zde:

Zítra jedeme na týden do Českého Švýcarska. Pak Jája nastoupí do školky a já se určitě ozvu a poreferuju o tom, jak celá akce probíhá. Zatím se mějte.a

Aktivní odpočinek

Za včerejšek a dnešek už jsem stihla nakoupit, uklidit celý byt, zkazit chleba, umýt okna, vyprat spoustu prádla, ... a už dlouho jsem nebyla tak odpočatá. Ne, nepřepsala jsem se. Aby to bylo pochopitelné, musím dodat jednu důležitou informaci - P. a J. jsou na víkend pryč. V pátek v podvečer jsem manželovi a synovi sbalila kufry a poslala je na víkend k dědečkovi. Volný víkend! Doporučuje 10 z 10 matek (předpokládám).

Nechápejte mě špatně, já ty své dva kluky samozřejmě miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale občas ráda dělám i jiné věci. A nejde jen o uklízení, i když musím říct, že už jsem dlouho neměla takovou radost jako dneska z čistých oken (klidně si o mě myslete, že jsem slepice).

Víte například, co jsem dělala v pátek a v sobotu večer? Četla jsem si V POSTELI! Což běžně nemůžu, protože prcek spí s námi v ložnici, takže lampička u postele a usínání s knížkou nepřipadá v úvahu.

V sobotu tu byl můj bratr, pomohl mi koupit nové pohorky a pak jsme si šli sednout na zahrádku mé oblíbené kavárny. Ani už nevím, kdy jsem naposledy takhle seděla na zahrádce, aniž bych musela (minimálně) jedním okem a jedním uchem kontrolovat, co tropí náš malý dobrodruh.

A i ten úklid je úplně jiný, když nemusím hlídat, jestli mi Jája neleze do vody na vytírání nebo nerozsypává pracně smetené drobky. Místo Skoumala a Kocoura Modroočka si můžu pustit Placebo, Skunk Anansie nebo Tori Amos, tedy hudbu, která se mrňousovi ani trochu nelíbí. A mezi  vytíráním a leštěním zrcadel se najde čas i na nějakou tu taneční vložku. (Ne, že by mi P. zakazoval doma tančit, ale obávám se, že kdybych na něj vybalila své taneční kreace, mohl by se vyděsit nebo počurat smíchy.)

Nic se ale nemá přehánět. Už se mi po klucích stýská. Tak se těším na večer a peču jim sušenky, aby věděli, že jsem na ně myslela.

Faux pas na hřišti

Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.

Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).

Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.

Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.

Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.

A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.

Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.

Šplhoun

Jája je nejen drzý jako opice, ale vypůjčil si asi od opic i touhu to šplhání. Anebo se možná inspiroval u koček, ty jak známo taky nejradši pozorují svět z výšky.

Když sedím na židli, chytí se mě za ruce a zkouší si po mě lozit nahoru a dolů (jako že mi chodí po nohách). Strašná sranda, jen kdyby neměl ty tvrdé botky. Ale co bych pro něj nevydržela.

Když nemůže lozit po mámě, leze po stole, po židlích (to je asi celkem běžné), po IKEA regálu (který není zrovna dvakrát stabilní, tak se trochu bojím), po knihovně, no prostě po čemkoli, po čem se alespoň trochu dá šplhat.

A vrcholem všeho je pár dní stará historka (mami, ty to radši nečti).

Byla tu na návštěvě Day, sedíme si tak v kuchyni, zatímco dítě si hraje v pokoji. Bydlíme ve starém bytě, okna jsou skoro metr nad zemí, tak tam má stoličku, aby alespoň něco viděl.
"Sněží", hlásí nám a já mu odpovídám, že nesněží, že se spletl. Tohle totiž hlásí pokaždé, když se kouká z okna, bez ohledu na počasí.
"Pes," volá nadšeně a já se zarazím. Psa nemůže vidět ani náhodou, leda by seděl na střeše protějšího domu. A tak se tam jdu raději podívat - a dítě stojí na okně, odkud má daleko lepší výhled.

Byla jsem samozřejmě v šoku. Ale když pominul, tak musím říct, že jsem na něj docela pyšná. Přeci jen vylézt na to okno není taková sranda a doposud mě nenapadlo, že by to dokázal.

Akorát nevím, jak mu vysvětlit, že jednou stačilo. Včera tam byl zas a to jsem si jen na chvíli odskočila. Ach jo, další starost navíc. (Ale stejně jsem na něj hrdá:))

Nevíte, od kolika let berou do nějakých horolezeckých kroužků? :)

Drzý jak opice

Odkud to to dítě má, to teda nevím.

Běžně se stává, že když J. napomenu, aby něco nedělal, tak mě odstrkuje, ať jdu pryč a neprudím. Někdy mě dokonce odvede do vedlejšího pokoje, abych mu nepřekážela při zkoumání kočičích misek apod.

Dneska mě ale rozsekal úplně. Pohodový nedělní podvečer. Ležím na posteli a čtu si. J. pobíhá kolem a hraje si. V jednu chvíli hrábne do knihovny a vytáhne knihu (což samozřejmě nesmí). Houknu na něj: "Jájo, ne, nech tu knihu." A on? Podívá se na mě a zavelí: "Hají." A mám to. Lež a nepruď, matko.

Co z toho kluka bude? Ale aspoň jsme se takhle v neděli od srdce zasmáli.