Zuby, pohroma huby.
Jára Cimrman
Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.
Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.
Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.
V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc.
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.
Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.
Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.
Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.
Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."
(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)
úterý 26. června 2012
úterý 19. června 2012
Peklo jménem nákupy
Kolikátý kruh pekla je nakupování s miminem?
Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.
Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.
Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.
Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.
Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.
Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.
Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!
A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.
Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.
Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.
Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.
Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.
Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.
Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.
Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!
A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.
neděle 10. června 2012
Minimalistická kuchyně 2
Jste (ještě) zvědaví, jak to všechno dopadlo?
Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Mohla bych si vymyslet pár výmluv, ale pravdou je, že už jsem prostě taková. Sliby ale plním, i když mi to někdy trvá déle. Takže tady je výsledek mého kuchyňského experimentu.
Připomínám, že tady se můžete podívat na fotku, jak to v naší kuchyni vypadalo předtím. Pak jsme všechno sbalili a čekali, co se bude dít.
Během toho týdne, kdy jsme zjišťovali, co vlastně v kuchyni opravdu potřebujeme, byl P. nemocný a nechodil do práce. Byla to tedy opravdu kuchyňská zatěžkávací zkouška, protože jsem denně vařila (na rozdíl od běžného provozu, kdy si udělám k obědu třeba chleba se sýrem).
První den jsme vybalili pár talířů a hrníčků, jednu misku, kafe, olej, sůl a pepř a to bylo tak v zásadě všechno. Jo, ještě flašku pro mimino. Všechno se vešlo na jednu fotku.
Po pár dalších dnech přibylo ještě pár věcí, něco už jsme uložili i do šuplíků a do regálu, ale můžete vidět, že pořád je linka více méně prázdná.
Na konci týdne jsme měli vybaleno v podstatě všechno potřebné. Pak nastalo takové hluché období. Ze zbytku věcí jsme prakticky nic nepotřebovali, takže nás nic nenutilo pustit se do nějakého velkého třízení a úklidu. Krabice a tašky ležely nějakou dobu v rohu, prcek si měl aspoň s čím hrát a my si na ně za krátko zvykli. To sem nepíšu proto, abyste se dozvěděli, jaký jsem bordelář, ale jako důkaz toho, že většina těch věcí jsou opravdu nepotřebné krámy. Kdybych byla dostatečně drsná, mohla jsem je všechny vyhodit bez nějakého probírání se jimi.
Jenže taková nejsem (a navíc by se P. asi hodně zlobil a přece nechci narušit rodinnou pohodu), a tak jsem se nakonec vyhecovala a do toho úklidu se dala. Jednu část linky zabralo jídlo, protože to bych vyhodit nemohla, nejsem plýtvač. Je tam ale pár věcí (experimenty, jako například pohanka), které se budu snažit rychle spotřebovat a pak už je znovu nekoupím. Nádobí jsme probrali a snažili se dohodnout na tom, co opravdu používáme a co je zbytečnost (jako mít pět pánví).
Výsledek nakonec vypadá hezky, i když si umím představit, že by to šlo ještě zredukovat.
Všimněte si hlavně, že už neleží žádné krámy na myčce ani nahoře na lince. A taky mám místo na pracovní ploše na lince (vedle sporáku). Takže tam konečně můžu dát třeba vál, když něco peču, aniž bych před tím musela přerovnávat a přesouvat věci.
Pokud by vás zajímalo, co dělám s tím zbytkem, tak něco jsem vyhodila, něco darovala různým lidem, něco brzy poputuje zpátky k původním majitelům. (Taky máte doma spoustu plastových krabiček, ve kterých vám rodiče přivezli nějaké jídlo na přilepšenou, ale ty krabičky už si nikdy neodvezli?)
Samozřejmě to nemám pořád takhle hezky uklizeno. Důležité ale je, že všechny věci mají své místo UVNITŘ linky. Když si vzpomenu, jak jsem byla z nedostatku místa zoufalá a zvažovala, že si budeme muset pořídit ještě nějakou skříňku nebo aspoň závěsný systém na různé kuchyňské nástroje... Myslím, že je to jednoznačný úspěch.
středa 6. června 2012
Banánový
Jára zbožňuje banány.
Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.
Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.
Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou. Zábavná scéna pro všechny okolo.
Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.
Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.
Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.
Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.
Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou. Zábavná scéna pro všechny okolo.
Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.
Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.
úterý 5. června 2012
Jak (ne)péct koláč...
... aneb kurz pečení pod vedením Neschopné matky.
1) Najděte si superjednoduchý recept, na který potřebujete jen 3 suroviny a asi 30 minut času
2) Zjistěte, že máte málo suroviny A. Vymyslete kreativní řešení problému I.
3) Během provádění řešení I. vymyslete kreativní řešení II. Všechno zmačkejte a začněte znova.
4) Připravte si surovinu B.
5) Zjistěte, že jste si připravili málo suroviny B. Přichystejte si ještě jednu várku.
6) Zjistěte, že máte stále málo suroviny B (a jste na dně se zásobami). Kreativní řešení II. zde selhává a vy se musíte vrátit k řešení I. Takže začněte znovu.
7) Nemáte surovinu C. Použijte náhražku a doufejte, že to bude OK.
8) Po dvou hodinách dospějte k výrobku vzdáleně připomínajícímu koláč. Šoupněte ho do trouby a jděte o tom všem napsat na blog. A hlavně nezapomeňte koláč včas z trouby vyndat.
1) Najděte si superjednoduchý recept, na který potřebujete jen 3 suroviny a asi 30 minut času
2) Zjistěte, že máte málo suroviny A. Vymyslete kreativní řešení problému I.
3) Během provádění řešení I. vymyslete kreativní řešení II. Všechno zmačkejte a začněte znova.
4) Připravte si surovinu B.
5) Zjistěte, že jste si připravili málo suroviny B. Přichystejte si ještě jednu várku.
6) Zjistěte, že máte stále málo suroviny B (a jste na dně se zásobami). Kreativní řešení II. zde selhává a vy se musíte vrátit k řešení I. Takže začněte znovu.
7) Nemáte surovinu C. Použijte náhražku a doufejte, že to bude OK.
8) Po dvou hodinách dospějte k výrobku vzdáleně připomínajícímu koláč. Šoupněte ho do trouby a jděte o tom všem napsat na blog. A hlavně nezapomeňte koláč včas z trouby vyndat.
neděle 3. června 2012
Health month - pátý měsíc
Květen byl výborný, hned se musím pochlubit.
Májová předsevzetí byla tři:
- cvičit
- meditovat
- pracovat na věcech ze seznamu úkolů
První dva týdny jsem všechno dodržovala skvěle, ve cvičení jsem měla dokonce 17denní šňůru bez přerušení. A i když jsem potom občas vynechala, celkově jsem všechno plnila na jedničku.
Pár poznatků:
- o cvičení - Je to už skoro tři měsíce, co jsem začala pravidelně cvičit. Tedy snažit se o to, a poslední dobou se mi to i daří (za tou čárkou si stojím). Přesto je to občas hodně těžké a bolí to. Je to pro mě překvapující, čekala bych, že si tělo po čase zvykne. Asi si musím konečně přestat lhát do kapsy a přiznat si, jak na tom s fyzičkou jsem. Konec konců, když jsem to zanedbávala nějakých 28 let (ne tak docela, občas jsem se nějakému pohybu věnovala, ale nic extra), nemůžu čekat, že se to za pár měsíců spraví.
- o meditování - Před měsícem jsem se snažila vysvětlit, o co mi jde. Zjistit, jestli jsem vůbec schopná aspoň na chvilku vypnout mozek a soustředit se jen na jednu věc. Po měsíci musím říct, že je to těžší, než jsem čekala. Pomáhá mi počítání nádechů a výdechů, ale ani to není úplně spolehlivé. Jen na chvilku vypnu, už mi do hlavy skočí nějaká myšlenka, třeba co musím potom udělat nebo jak o tomhle napíšu na blog nebo alespoň nějaké to "Hele, já na nic nemyslím... sakra."
Napadlo mě jedno přirovnání, je to jako kdybyste chtěli mít v místnosti úplnou tmu. Zatemnili byste tedy všechna okna a dveře. Pak stojíte venku a chcete vědět, jestli tam náhodou neprosvítá trocha světla. Tak otevřete dveře - a v tu ránu tam to světlo zase máte.
- o seznamu úkolů - zatím jen zkouším různé možnosti, ale pomalu bude potřeba trošku zapracovat na nějakém systému, jak ty úkoly zvládat.
Teď ještě předsevzetí na červen. První tři zůstávají, potřebuju si to ještě "procvičit", další dvě jsou nová. (Jo, riskla jsem to a mám jich pět, doufám, že nepohořím jako v březnu.)
- cvičit 20 minut denně alespoň 6 dní v týdnu
- meditovat 2 minuty alespoň 6 dní v týdnu
- alespoň 4krát týdně pracovat na úkolech ze seznamu
- uběhnout minimálně 3 km týdně - detaily v minulém článku, vím, že 3 km jsou nic, ale chci si napřed vyzkoušet, jestli u toho vůbec vydržím.
- alespoň 4krát týdně věnovat 10 minut úklidu pracovny - naše pracovna je teď spíš skladiště a je potřeba se do toho nějak systematicky vrhnout a něco s tím udělat, než se změní ve vše pohlcující a nic nevracející černou díru.
Tak to by bylo, držte mi palce, na konci června dám zase vědět, jak jsem dopadla.
Májová předsevzetí byla tři:
- cvičit
- meditovat
- pracovat na věcech ze seznamu úkolů
První dva týdny jsem všechno dodržovala skvěle, ve cvičení jsem měla dokonce 17denní šňůru bez přerušení. A i když jsem potom občas vynechala, celkově jsem všechno plnila na jedničku.
Pár poznatků:
- o cvičení - Je to už skoro tři měsíce, co jsem začala pravidelně cvičit. Tedy snažit se o to, a poslední dobou se mi to i daří (za tou čárkou si stojím). Přesto je to občas hodně těžké a bolí to. Je to pro mě překvapující, čekala bych, že si tělo po čase zvykne. Asi si musím konečně přestat lhát do kapsy a přiznat si, jak na tom s fyzičkou jsem. Konec konců, když jsem to zanedbávala nějakých 28 let (ne tak docela, občas jsem se nějakému pohybu věnovala, ale nic extra), nemůžu čekat, že se to za pár měsíců spraví.
- o meditování - Před měsícem jsem se snažila vysvětlit, o co mi jde. Zjistit, jestli jsem vůbec schopná aspoň na chvilku vypnout mozek a soustředit se jen na jednu věc. Po měsíci musím říct, že je to těžší, než jsem čekala. Pomáhá mi počítání nádechů a výdechů, ale ani to není úplně spolehlivé. Jen na chvilku vypnu, už mi do hlavy skočí nějaká myšlenka, třeba co musím potom udělat nebo jak o tomhle napíšu na blog nebo alespoň nějaké to "Hele, já na nic nemyslím... sakra."
Napadlo mě jedno přirovnání, je to jako kdybyste chtěli mít v místnosti úplnou tmu. Zatemnili byste tedy všechna okna a dveře. Pak stojíte venku a chcete vědět, jestli tam náhodou neprosvítá trocha světla. Tak otevřete dveře - a v tu ránu tam to světlo zase máte.
- o seznamu úkolů - zatím jen zkouším různé možnosti, ale pomalu bude potřeba trošku zapracovat na nějakém systému, jak ty úkoly zvládat.
Teď ještě předsevzetí na červen. První tři zůstávají, potřebuju si to ještě "procvičit", další dvě jsou nová. (Jo, riskla jsem to a mám jich pět, doufám, že nepohořím jako v březnu.)
- cvičit 20 minut denně alespoň 6 dní v týdnu
- meditovat 2 minuty alespoň 6 dní v týdnu
- alespoň 4krát týdně pracovat na úkolech ze seznamu
- uběhnout minimálně 3 km týdně - detaily v minulém článku, vím, že 3 km jsou nic, ale chci si napřed vyzkoušet, jestli u toho vůbec vydržím.
- alespoň 4krát týdně věnovat 10 minut úklidu pracovny - naše pracovna je teď spíš skladiště a je potřeba se do toho nějak systematicky vrhnout a něco s tím udělat, než se změní ve vše pohlcující a nic nevracející černou díru.
Tak to by bylo, držte mi palce, na konci června dám zase vědět, jak jsem dopadla.
čtvrtek 31. května 2012
Running woman
Tak jsem se zase dala do běhání.
Říkám zase, protože to není zdaleka poprvé. Vždycky jsem podlehla té představě, jak po ránu, s prvními paprsky slunce, vybíhám do polí a užívám si radost z pohybu. Kdoví, kde jsem k tomu přišla, asi jsem zmanipulovaná médii jako všichni. Problém ale je, že jsem se nikdy nedostala přes první pokus.
Nikdy jsem nebyla nějak fyzicky zdatná, ale zase to neznamená, že se nerada hýbu a nemám ráda sport. Jako dítě mě to dokonce bavilo hodně, ale pak člověk přijde do školy, kde se mu děti (a někdy i učitelé, i když nepřímo) vysmějou, že je tlustý a neumí udělat výmyk na hrazdě a radost z pohybu je pryč.
Běhání mě vždycky lákalo, protože to vypadá tak snadno. Nemusíte se učit žádná pravidla, nemusíte mít speciální prostory ani vybavení, prostě jenom běžíte. Ve stejném duchu se nese i většina článků o běhání, tedy alespoň ty, co jsem kdy četla já. Je to úžasný sport, procvičí úplně celé tělo a není k němu potřeba vůbec nic. V druhém odstavci článku se ovšem dozvíte, že do začátku potřebujete kvalitní boty* (podle rychlého průzkumu na netu minimálně 2000 spíš víc, hehe) a nejlepší samozřejmě je koupit si i měřič tepu a funkční prádlo. Tedy chápu, že všechny tyhle věci běhání určitě usnadní, ale kam se podělo to "vůbec nic" z prvního, náborového odstavce.
Pak se taky v těchhle článcích dočtete, jak vám běhání, jako ostatně jakýkoli sport, vyplaví do těla spoustu endorfinů a budete se potom cítit báječně. No nevím. Po čase jistě. Ale možná by měli začátečníky jako jsem já spíše varovat před tím pocitem, že chcete vyplivnout plíce, který se dostaví už po pár metrech. A jestli se dostaví nějaký pocit štěstí, tak je to na konci, kdy si uvědomím, že je to za mnou a neumřela jsem.
Přesto se do toho zase pouštím. Sama nevím proč. Asi že bydlíme u těch Lužánek, kde denně potkávám spoustu běžců, kteří vypadají spokojeně a fit. Kdo by takový nechtěl být. Je to vlastně taková reklama v reálu.
Aspoň jsem konečně realisticky zavrhla možnost běhat po ránu, protože jakkoli romantické se to zdá, v pět ráno jsem prostě nepoužitelná. Takže večer. Poté, co uložíme mimino ke spánku. Zatím si kladu malé cíle, dvakrát až třikrát týdně oběhnout park, což dělá asi 1,5 kilometru. Sama jsem zvědavá, jestli to vydržím dýl než měsíc.
Jo a ty běžecké boty nemám. Jen úplně obyčejné tenisky. Nehodlám vyhodit prachy za něco, co třeba nakonec využiju jen párkrát (a ne, nefunguje to jako motivace, to už mám vyzkoušené).
*Aby v tom byl ještě větší chaos, narazí člověk časem na články o tom, že nejlepší je běhat bos.
Říkám zase, protože to není zdaleka poprvé. Vždycky jsem podlehla té představě, jak po ránu, s prvními paprsky slunce, vybíhám do polí a užívám si radost z pohybu. Kdoví, kde jsem k tomu přišla, asi jsem zmanipulovaná médii jako všichni. Problém ale je, že jsem se nikdy nedostala přes první pokus.
Nikdy jsem nebyla nějak fyzicky zdatná, ale zase to neznamená, že se nerada hýbu a nemám ráda sport. Jako dítě mě to dokonce bavilo hodně, ale pak člověk přijde do školy, kde se mu děti (a někdy i učitelé, i když nepřímo) vysmějou, že je tlustý a neumí udělat výmyk na hrazdě a radost z pohybu je pryč.
Běhání mě vždycky lákalo, protože to vypadá tak snadno. Nemusíte se učit žádná pravidla, nemusíte mít speciální prostory ani vybavení, prostě jenom běžíte. Ve stejném duchu se nese i většina článků o běhání, tedy alespoň ty, co jsem kdy četla já. Je to úžasný sport, procvičí úplně celé tělo a není k němu potřeba vůbec nic. V druhém odstavci článku se ovšem dozvíte, že do začátku potřebujete kvalitní boty* (podle rychlého průzkumu na netu minimálně 2000 spíš víc, hehe) a nejlepší samozřejmě je koupit si i měřič tepu a funkční prádlo. Tedy chápu, že všechny tyhle věci běhání určitě usnadní, ale kam se podělo to "vůbec nic" z prvního, náborového odstavce.
Pak se taky v těchhle článcích dočtete, jak vám běhání, jako ostatně jakýkoli sport, vyplaví do těla spoustu endorfinů a budete se potom cítit báječně. No nevím. Po čase jistě. Ale možná by měli začátečníky jako jsem já spíše varovat před tím pocitem, že chcete vyplivnout plíce, který se dostaví už po pár metrech. A jestli se dostaví nějaký pocit štěstí, tak je to na konci, kdy si uvědomím, že je to za mnou a neumřela jsem.
Přesto se do toho zase pouštím. Sama nevím proč. Asi že bydlíme u těch Lužánek, kde denně potkávám spoustu běžců, kteří vypadají spokojeně a fit. Kdo by takový nechtěl být. Je to vlastně taková reklama v reálu.
Aspoň jsem konečně realisticky zavrhla možnost běhat po ránu, protože jakkoli romantické se to zdá, v pět ráno jsem prostě nepoužitelná. Takže večer. Poté, co uložíme mimino ke spánku. Zatím si kladu malé cíle, dvakrát až třikrát týdně oběhnout park, což dělá asi 1,5 kilometru. Sama jsem zvědavá, jestli to vydržím dýl než měsíc.
Jo a ty běžecké boty nemám. Jen úplně obyčejné tenisky. Nehodlám vyhodit prachy za něco, co třeba nakonec využiju jen párkrát (a ne, nefunguje to jako motivace, to už mám vyzkoušené).
*Aby v tom byl ještě větší chaos, narazí člověk časem na články o tom, že nejlepší je běhat bos.
pátek 25. května 2012
Dopis č. 3
Milý Jájo,
chtěla jsem ti tenhle dopis napsat k prvním narozeninám, ale tak trochu jsem se opozdila. Měl jsi je už před čtrnácti dny. Však víš, jaká máma je. (Ráda bych věřila tomu, že budoucí máma, kterou znáš, dělá věci včas, ale jsem realista.)
Díky tomu zpoždění ti aspoň můžu napsat, že předevčírem jsi poprvé stál bez držení. Za chvilku už asi budeš chodit a pak běhat. A to se teprve budou dít věci.
Ale všechno popořádku. Je ti tedy rok a čtrnáct dnů. Obvykle se vedou takové řeči, jak to uteklo, to snad ani není možné, blabla... něco ti řeknu, vůbec to není pravda. Naopak. Za ten rok jsme toho zažili tolik, že mi spíš připadá, jako bys byl s námi odjakživa. Teprve rok? To snad ne.
Nemůžu ti sdělit, kolik aktuálně vážíš a měříš, protože kvůli nachlazení jsme odložili roční prohlídku a jdeme tam až příští týden. Ale to tě stejně určitě nezajímá (a pokud jo, tak to bude ve zdravotní průkazce). Zuby máš zatím dva, žádný spěch, a celkově ten vývoj bereš tak lážo plážo, není kam spěchat.
Daleko důležitější ale je, jak si vedeš v praktickém životě, že? Tedy mohu ti říct, že se velice aktivně zapojuješ do rodinného dění. K tvým povinnostem, které ovšem děláš s nadšením, takže bych to povinnostmi ani nenazývala, patří pomáhat mi dávat a vyndávat nádobí z myčky a prádlo z pračky. Pak taky úklid šuplíků a skříněk, což ovšem poslední dobou trochu zanedbáváš. No a nesmím zapomenou na zpěv a hru na rytmické nástroje (jako je stůl, podlaha nebo žehlicí prkno), kterou mi zpříjemňuješ dny.
Ve volných chvílích koukáš z okna nebo pronásleduješ kočky po bytě. Bohužel jsou stále rychlejší než ty, což se ti hrubě nelíbí a dáváš to patřičně najevo. Taky se ti tříbí smysl pro humor, nejvíce se směješ, když na tebe vyplazuju jazyk nebo dělám "leze leze po železe" a při tom tě šimrám.
Co se týče tvého budoucího povolání, pomalu se odkláníme od původního "bude to operní pěvec", i když hlas máš stále zvučný, to ano. Momentálně to ale vypadá spíš na zubaře. Moje i tátovy zuby zkoumáš velice pozorně. Tak uvidíme.
Těším se, co nás čeká dál. Určitě to bude dobrodružství jak pro tebe, tak pro mě a tátu. A určitě si to pořádně užijeme.
S láskou,
máma.
čtvrtek 24. května 2012
Doplnění zubařské historky
Takže ke včerejšímu postu musím ještě dopsat pointu, která sice zní jak vymyšlená, ale věřte mi.
Odpoledne jsem byla s mrňousem v parku, něco jsem hledala v tašce, tak tam hrabu a zjistila jsem, že ta průkazka pojištěnce tam celou dobu byla!
Někteří lidé, jako třeba já, by se asi neměli rozmnožovat. No, už je pozdě. Doufám, že tohle po mě Jára nezdědí.
Odpoledne jsem byla s mrňousem v parku, něco jsem hledala v tašce, tak tam hrabu a zjistila jsem, že ta průkazka pojištěnce tam celou dobu byla!
Někteří lidé, jako třeba já, by se asi neměli rozmnožovat. No, už je pozdě. Doufám, že tohle po mě Jára nezdědí.
středa 23. května 2012
U zubaře
Zas jedna typická historka neschopné matky.
Járovi byl nedávno rok a přestože má teprve dva zuby (ve srovnání s jinými dětmi je to asi málo, ale co), bylo na čase vydat se na první prohlídku u zubaře. Takovou tu seznamovací.
Předehrou bylo, jak jsem asi měsíc řešila, že nám (jemu i sobě a možná i P.) najdu jiného zubaře. Vyptávala jsem se kolem, hledala reference na netu... a pak jsem se rozhodla, že nic měnit nebudeme a objednala ho ke své zubařce.
Dneska nastal den D. Jára se na návštěvu zubaře připravoval poctivě už od rána. Vzbudil se o dvě hodiny dřív než obyčejně, fňukal, nejevil zájem o hračky a chtěl se pořád nosit. Já na druhou stranu jsem se snažila připravit mu ještě před odchodem snídani, svačinu i oběd a ještě udělat pár dalších věcí v kuchyni, aby toho bylo po návratu co nejmíň. Stručně řečeno, ráno to nebylo jednoduché. Ale zvládli jsme to a přesunuli se do další fáze - fáze příprav na cestu.
Klasicky jsem špatně odhadla čas, furt ho bylo dost a najednou jsme měli zpoždění. Navíc jsem se snažila kluka namazat opalovacím krémem, zapatlala si při tom triko a musela se pak převlíct. Pak jsem hledala zdravotní průkaz. Pro ty, co neví, je to taková knížečka, kterou teď dostávají mimina u porodu (co si pamatuju, tak my jsme nic takového neměli), je tam místo pro záznamy o preventivních prohlídkách u normálního doktora a taky zubní průkaz či jak se to jmenuje. I ten jsem překvapivě našla, pak se mi podařilo nacpat mimino do šátku, nezapomenout pití a svačinu... no prostě se v tom zlepšuju. Vyrazili jsme.
Zpoždění jsme měli jen malé, ale následně zapracovala veřejná doprava, něco jelo později, něco dřív a už z toho byl skluz deseti minut. Nevadí. Doběhla jsem do ordinace (s menší komickou vsuvkou, kdy Járovi vítr odfouknul klobouček a já ho honila po trávníku), uvnitř ještě někoho vrtali, takže žádný stres.
Za chvíli vykoukla sestřička a prý, dejte mi zatím průkazku pojištěnce, já si tam vyplním registraci. Koukala jsem na ni nechápavě a pak jsem se musela plácnout do čela. Průkaz pojištěnce jsem samozřejmě neměla. Ani na chvíli jsem si na něj nevzpomněla. No, to prý nevadí, tak aspoň rodné číslo že bude potřebovat. To samozřejmě ještě z hlavy nevím. Ale určitě bude zapsané v tom zdravotním průkazu. A co myslíte? Neměl ho tam. Byla tam jenom první část, protože to doktorka vypisovala ještě v době, kdy prcek žádné rodné číslo neměl.
Nakonec jsem to číslo našla napsané na jednom zastrčeném papírku, takže to dopadlo dobře. Poseděli jsme si s prckem na křesle, paní zubařka mu v rychlosti mrkla na ty dva zuby, pak mu dala na kousání kelímek a mě poučila o správné dentální hygieně. Za půl roku nashle. Celé to netrvalo déle než pět minut. A příště už to snad bude bez ztráty kytičky.
Járovi byl nedávno rok a přestože má teprve dva zuby (ve srovnání s jinými dětmi je to asi málo, ale co), bylo na čase vydat se na první prohlídku u zubaře. Takovou tu seznamovací.
Předehrou bylo, jak jsem asi měsíc řešila, že nám (jemu i sobě a možná i P.) najdu jiného zubaře. Vyptávala jsem se kolem, hledala reference na netu... a pak jsem se rozhodla, že nic měnit nebudeme a objednala ho ke své zubařce.
Dneska nastal den D. Jára se na návštěvu zubaře připravoval poctivě už od rána. Vzbudil se o dvě hodiny dřív než obyčejně, fňukal, nejevil zájem o hračky a chtěl se pořád nosit. Já na druhou stranu jsem se snažila připravit mu ještě před odchodem snídani, svačinu i oběd a ještě udělat pár dalších věcí v kuchyni, aby toho bylo po návratu co nejmíň. Stručně řečeno, ráno to nebylo jednoduché. Ale zvládli jsme to a přesunuli se do další fáze - fáze příprav na cestu.
Klasicky jsem špatně odhadla čas, furt ho bylo dost a najednou jsme měli zpoždění. Navíc jsem se snažila kluka namazat opalovacím krémem, zapatlala si při tom triko a musela se pak převlíct. Pak jsem hledala zdravotní průkaz. Pro ty, co neví, je to taková knížečka, kterou teď dostávají mimina u porodu (co si pamatuju, tak my jsme nic takového neměli), je tam místo pro záznamy o preventivních prohlídkách u normálního doktora a taky zubní průkaz či jak se to jmenuje. I ten jsem překvapivě našla, pak se mi podařilo nacpat mimino do šátku, nezapomenout pití a svačinu... no prostě se v tom zlepšuju. Vyrazili jsme.
Zpoždění jsme měli jen malé, ale následně zapracovala veřejná doprava, něco jelo později, něco dřív a už z toho byl skluz deseti minut. Nevadí. Doběhla jsem do ordinace (s menší komickou vsuvkou, kdy Járovi vítr odfouknul klobouček a já ho honila po trávníku), uvnitř ještě někoho vrtali, takže žádný stres.
Za chvíli vykoukla sestřička a prý, dejte mi zatím průkazku pojištěnce, já si tam vyplním registraci. Koukala jsem na ni nechápavě a pak jsem se musela plácnout do čela. Průkaz pojištěnce jsem samozřejmě neměla. Ani na chvíli jsem si na něj nevzpomněla. No, to prý nevadí, tak aspoň rodné číslo že bude potřebovat. To samozřejmě ještě z hlavy nevím. Ale určitě bude zapsané v tom zdravotním průkazu. A co myslíte? Neměl ho tam. Byla tam jenom první část, protože to doktorka vypisovala ještě v době, kdy prcek žádné rodné číslo neměl.
Nakonec jsem to číslo našla napsané na jednom zastrčeném papírku, takže to dopadlo dobře. Poseděli jsme si s prckem na křesle, paní zubařka mu v rychlosti mrkla na ty dva zuby, pak mu dala na kousání kelímek a mě poučila o správné dentální hygieně. Za půl roku nashle. Celé to netrvalo déle než pět minut. A příště už to snad bude bez ztráty kytičky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)