Mimi-Montessori

Nejen proto, že se mě to bude brzy týkat, ale i proto, že se teď kolem mě rodí poměrně dost dětí. Tak by to třeba mohlo zajímat i někoho jiného.

Hezká série článků na téma Montessori přístupu k dětem od úplného začátku, tedy od narození:

První období,  druhé a třetí období, čtvrté období, páté období.

Ranní záchvat smíchu...

... jsem dneska dostala, když si P. nasypal kávu do mlýnku, J. zbystřil, vydrápal se z houpačky a začal vyvolávat: "Chci kafe! Chci kafe!"

(Pozorovatel neznalý poměrů u nás doma by si mohl myslet, že ho napájíme kávou, ale ve skutečnosti ho jenom strašně baví točit klikou mlýnku.)

Posun v rodičovských preferencích

Už dvakrát jsem si stěžovala, že Jája miluje tatínka a na mě zvysoka... kašle.

Ale situace se pomalu mění, nevím, jestli je to proto, že se kvůli práci/školce nevídáme furt a furt jako dřív, nebo jestli je to prostě věkem či skvrnami na slunci. Každopádně už občas mám i štěstí a moje dítě mi projeví jakous takous náklonost.

Zatím je to ale docela diferencované. Tatínek je nejlepší na hraní a mazlení. A když k nám prcek v noci leze do postele nebo chce ráno brzy vstávat, jsem většinou upřednostňována já, přestože to má na P. půlku postele blíž. Ale to ne, vleze si ke mně a pak mě spokojeně celou noc kope. Následně mě ráno vytáhne z postele s radostným: "Vstávat!", zatímco tatínka nechá ohleduplně spát.

No nevadí, měla bych být vděčná aspoň za to málo. A navíc včera, včera! Odtáhl tátu do ložnice, tam ho nechal a přišel se přitulit ke mně do kuchyně. P. se tvářil trochu zklamaně, ale aspoň ví, jak se většinu času cítím já.

Teď jenom čekám, jak se to všechno zase změní od listopadu, až zase nastoupím na mateřskou.

Moje řeč, Gabrielo

Gabriela napsala trefný článek o domácích porodech. Nemám, co dodat. (Snad jen, že Gabriela obecně píše velmi trefné články, čtěte ji.)

V očekávání

Ráda se na něco těším. Můj muž se mi vždycky směje, když uprostřed léta najednou zasněně pronesu: "Já se těším na Vánoce." Ale už jsem prostě taková.

Nejde o to, že bych se nedokázala radovat z přítomnosti. Ale proč si to ještě nezpestřit výhledem na to, co bude. A někdy mi takové těšení se může i pomoct v těžkých chvílích, jako když je J. nesnesitelný, to se pak začnu těšit, až vyroste a vypadne z domu.

Ale teď vážně. Momentálně se nejvíc těším na leden. Spokojeně si tloustnu a představuju si, jaké to bude. Trochu se teda i bojím. Protože určitě nastane spousta situací, které nebudu umět řešit a budu se z nich zase hroutit a plakat... no však to znáte, vy, kdo mě čtete od začátku. Ale celkově to určitě bude fajn.

Když mi leden připadá moc daleko, těším se aspoň na listopad. Až vypadnu z práce. Obzvlášť, když mě naštve nějaký zákazník, to si pak opakuju jako mantru : "Už jenom dva měsíce." A když je nejhůř, jdu se schovat na záchod a tam si prohlížím břicho. Roste.

Samozřejmě se to těšení ani zdaleka nedá srovnat s obdobím, než se narodil J. Protože tehdy jsem na úvahy o budoucnosti, brouzdání po internetu a stavění vzdušných zámků měla fůru času. Byla jsem totiž bezdětná. Teď nás J. občas zaměstná natolik, že si na nějakého prcka č. 2 ani nevzpomenu.

No například teď v pátek jsem šla na velký ultrazvuk a měla jsem se konečně dozvědět pohlaví. Minule jsme se nechávali překvapit, ale tentokrát jsem zjistila, že to asi nevydržím, že to chci vědět. Měl to tedy být jednoznačně den věnovaný miminu č. 2. Ale to Jája nedopustí, to si radši pořídí angínu. A brácha je zas na druhé koleji. Tak jen doufám, že až tady s námi opravdu bude, podaří se nám rozdělovat mezi ně náš čas spravedlivěji.

Prasátka

Tři momentky z tohoto týdne.

Úterý. Jdu po ulici, proto mě dvě děti, holka tak deset, kluk asi šest. Holka má v ruce flašku s pitím, otevře ji a víčko hodí na zem.

Středa. Z okna šaliny zahlídnu kluka (mladého muže) v obleku. Na první pohled někdo, kdo se snaží být "na úrovni", hledí na sebe. Přechází přes cestu, v ruce drží nějaký papír (kapesník?), který vzápětí hodí na zem.

Čtvrtek. Pán kolem padesátky vystoupí z autobusu. Papírovým kapesníkem si přeleští své společenské boty a kapesník pak nechá kde jinde než na zemi.

Ani jeden z těch lidí nebyl nějaký šupák, na první pohled "slušní" lidi (i když ono se dneska za to slovo schová kde co). Možná to někomu připadá jako prkotina, ale podle mě právě tyhle prkotiny o lidech vypovídají víc, než kdejaké tituly, posty, majetky.

Takhle tu demokracii nevybudujeme, přátelé.

Buongiorno, Io sono Dana

Tak trochu mě začíná štvát, když tady kolem sebe každý den vidím lidi, co mluví několika jazyky (francouzštinu a angličtinu nepočítám, to máme všichni "povinně"). Každý tu mluví španělsky nebo italsky nebo se aspoň učí, a to nemluvím o dvou kolezích, co se domluví snad pěti jazyky.

A tak jsem se rozhodla, že se zase vrhnu na italštinu. A píšu to sem veřejně proto, aby mě to motivovalo (ne že by mi tahle motivace kdy fungovala, ale třeba to tentokrát zabere). Dneska už jsem stihla zkouknout jednu lekci online kurzu, tak mi držte palce, ať to vydržím aspoň měsíc.

Moje řeč, Michale

Kašpárek je prostě dobrej.

http://www.penize.cz/spotrebitel/256565-necasovy-deti-sprosti-podezreli

Co je nejtěžší

Mám dojem, že už jsem tu o tom někde psala, ale dneska to na mě nějak dolehlo, tak to prostě napíšu znova.

Co je pro mě osobně nejtěžší na rodičovství? Nejde o to, že přijdete o volný čas a velký kus osobní svobody. Ale ztratíte taky právo být obyčejný chybující člověk.

Než se prcek narodil, dělala jsem prostě občas (často) chyby. Protože nikdo holt není dokonalý, že jo. Jenže teď už to nejde. Teď jsem Rodič. A měla bych dělat všechno správně, reagovat přiměřeně, chovat se předpisově.

A nejde jen o nějaký abstraktní morální imperativ. Čím víc toho člověk "podělá", tím víc se mu to vrátí. Děcko se od něj všechno to špatné naučí a pak to použije proti němu. A co se neprojeví okamžitě, u toho se můžete těšit na pozdější traumata a psychické poruchy.

Dobrá, to je trochu nadsázka, ale snad chápete, co tím myslím. Zdá se mi, že ve výchově toho může člověk daleko víc pokazit než vylepšit. A vlastní příklad je prostě pořád nejsilnější vliv, můžete dítěti stokrát opakovat, že něco nemá dělat, ale když to vidí doma dnes a denně, nezmůžete nic.

Dalo by se to samozřejmě brát jako výzva, možnost k práci na sobě, k sebezdokonalování. Jenže někdy zkrátka člověk nemá sílu. A jen vidí, jak to není fér. Že prostě není dokonalý a nikdy nebude, má k tomu na míle daleko. Jenže kdyby si děti pořizovali jen ti dokonalí, tak bychom asi brzy vymřeli.

Vzdor

Tak jestli jsem si někdy dřív myslela, že zažíváme období vzdoru, tak jsem neměla ponětí, co nás ještě všechno čeká. Oproti současnému stavu to byl čajíček. A navíc, už poučená, počítám s tím, že se to ještě zhorší.

Pořád se snažím přijít na "návod k přežití", ale tápu a nic mi pořádně nefunguje. Někdo (ahoj mami) má možná pocit, že máme prostě rozmazleného fracka, kterému všechno dovolíme a z toho pramení všechny potíže. Já mám naopak pocit, že mu zakazujeme pořád něco, snažím se to omezit, ale zas do potůčku v Lužánkách by fakt skákat nemusel.

A když už jsem u těch Lužánek, tak příklad ze života. Dneska odpoledne jsme byli v parku. Nejprve na hřišti kousek od domu, kluk si hrál, byl roztomilý a v pohodě. Jenže pak začal obcházet kolem nějakých lidí a somrovat u nich chipsy, což jsem nechtěla, navíc už jsme se tam s P. trochu nudili, tak jsme se rozhodli pro přesun. Lapla jsem Jáju do náruče a to byla chyba.

Přelezl si k tátovi (samozřejmě), nechal se poponést a ve chvíli, kdy ho chtěl táta "vysadit" v nedalekém "bludišti", kde ho to obvykle moc baví, začal řev. Mrně prostě chtělo být u tatínka a nosit se. Chodit po vlastních nohách? Ani nápad.

Řev to byl neskutečný, trval několik minut a zdálo se, že prostě nepřestane. Navíc se nechtěl pohnout z místa, odstrkoval nás, vzápětí se na nás zase věšel, no sranda. Pak jsem se potřebovala napít, což ho zaujalo a vyžádal si vodu. Spokojeně pil z flašky a vypadalo to, že krize je zažehnána.

Jenže ouha. Mladý pán se polil, což ho naštvalo a celý řev vypukl nanovo a ještě intenzivněji. Vztekal se, nechtěl nikam jít a nic nepomohlo. Pak se najednou nechal chytit za ruce a v klidu si s námi vykračoval a dokonce se mírně usmíval! Chápete to? Já když zuřím, tak mi chvilku trvá, než se uklidním, ale on ne, stačí okamžik a je pohoda. Kluk se usmívá a zplavení, vyšťavení rodiče jen nevěřícně kroutí hlavou.

Podobnou, i když kratší situaci jsme pak absolvovali ještě dvakrát. Poprvé když se rozhodl, že prostě půjdeme na opačnou stranu a nechtěl jít domů. A pak už v domě, když jsme ho přemlouvali, aby šel k výtahu. Tam si dokonce pak lehl na zem, což ještě nikdy dřív neudělal (myslím mimo byt, doma si lehá na zem celkem často), a když ten výtah přijel, tak se do něj pokusil vplazit.

Jsem s rozumem v koncích, dostala jsem se do stádia, kdy chci prostě tohle období jenom přežít a nějaké výchovné ambice jdou stranou. Někdo má možná pocit, že bychom ho měli seřezat, ale to nechci a navíc by to určitě nefungovalo (nefunguje na něj plácnutí přes zadek). Někdo by měl možná tu dobrou radu, že mu má člověk nabídnout empatii a porozumění, ale když se vzteká, tak na nějakou empatii očividně zvysoka kašle. Někdo už mi taky radil, že hlavní je neustupovat a nedat mu, co chce. Můžu vás ujistit, že to neděláme, navíc kolikrát ani pořádně nevíme, proč se vzteká, takže ustoupit ani není kam. Takže zbývá co? Těšit se z těch chvilek, kdy je roztomilý, uklidňovat se, že se mu takhle vytváří osobnost, a potají si odškrtávat, kolik ještě zbývá, než mu bude osmnáct a vypadne z domu.

(A aby zas neměl někdo pocit, že toho chudáčka vůbec nechápu, tak to na konci je samozřejmě nadsázka a sarkasmus. A Jája má naštěstí pořád spoustu chvilek, kdy je k sežrání, ale o těch prostě dneska nepíšu, to neznamená, že nejsou.)