Zase jsem se radovala předčasně.
Jára přes den skoro vůbec nespí. Dlouhou dobu to bylo prostě tak, že mi usnul v náručí a já ho musela aspoň půl hodinky až hodinku držet, aby si trochu zdřímnul.
Asi před měsícem se stalo něco úžasného. Usnul mi jako vždy v náručí a když jsem ho zkusmo položila do postýlky, tak se nevzbudil, ale vydržel asi půl hodinky spát. Pak se probral a měl úsměv na rtu. Konečně! Že by se to zlomilo? Raději jsem ale nejásala příliš nahlas, abych to nezakřikla. Jenže ani to tiché jásání mi nevydrželo dlouho.
Od tohoto týdne se zase vracíme do starých kolejí. Když ho položím do postýlky, vzbudí se buď hned nebo nejpozději do deseti minut. Což rozhodně není dostatečně dlouhá chrupka, takže pak brečí a je protivný. A tak zase houpu v náručí a se slzou v oku vzpomínám na ty krásně čtyři týdny, kdy jsem si stihla třeba udělat něco k jídlu.
Dneska ovšem novinka, vytuhnul na bříšku přímo na hrací podložce. Že by tu bylo nové řešení svízelné situace. Uvidíme.
