Přesněji řečeno ne včera, ale už asi před dvěma, možná třemi týdny. A ne mor a cholera, to naštěstí ne, ale jen takové malé nachlazení.
Jenže může tady člověk v klidu stonat? No samozřejmě, že nemůže. Mám malé dítě, což znamená, že moje problémy neexistují. Dříve bych se zavrtala do peřin se zázvorovým čajem a knihou a do dvou dnů by mi bylo lépe. Jenže tyhle dny jsou pryč. Nadále jsem musela pokračovat v běžném provozu, nosit dítě, zpívat a povídat dítěti, chodit s ním ven.
Když jsou spolu nemocný a zdravý člověk furt a furt, tak to nemůže ani skončit jinak. Jára taky onemocněl. Takže kromě vlastního kašle a rýmy se musím potýkat ještě s těmi jeho. Už to vypadalo, že aspoň já se z toho vyhrabu, ale pak nemoc udeřila ještě víc. To pískání na hrudi je sice vtipné, ale lapání po dechu už méně. A tak jsem se včera vypravila k lékaři.
Oznámil mi, že mám bronchitidu neboli zánět dolních cest dýchacích. (Vtipná historka: V ordinaci byla i mladá lékařka, prý na stáži. Doktor mě poslouchá stetoskopem a ptá se jí: "Chceš si to poslechnout?" A ona: "Ne, já to slyším až sem.") A taky mi vyčinil, že si za to můžu sama, protože jsem přechodila nachlazení. Jsem stydlivá, tak jsem mlčela, ale uvnitř mě se to bouřilo. Jak přechodila? Dělala jsem, co se dalo, víc jsem se prostě léčit nemohla. Co vy o tom víte, máte vůbec děti?
Popravdě, i kdyby je měl, bylo by to fuk, protože se o ně beztak stará manželka. Ano, teď si tady trochu postěžuju, uvidíme, jestli se k tomu P. vyjádří nebo to nechá být. Chápu, že ve čtvrtek doma zůstat nemohl, protože práce, termín, zákazník. Ale dnes je svátek, on je doma, ale stejně jsem z té postele vylézt musela. Že by se o prcka aspoň jeden den postaral bez mé pomoci? Ani nápad. A to myslím, že patří k těm zdatnějším otcům. Pánové, je to opravdu takový problém?A přitom bych chtěla, aby si to aspoň jeden den zkusil. Třeba by ho potom přešly ty řeči o tom, jak nemám být podrážděná.
