Chtěli byste vědět, co jsem dělala v sobotu tak kolem půl čtvrté? Jezdila po Avionu s nákupník vozíkem a prckem v náruč. Ne, nenakupovala jsem, prostě jsme jen jezdili tam a zpátky a já se vztekala a říkala si, jestli by mi nebylo líp samotné. Ptáte se proč? Inu, to bylo tak.
V sobotu jsem potřebovala zajít někam koupit dárek pro P. k narozeninám. Nejlépe někam do města a nejlépe sama. P. zase potřeboval zajet do Avionu vyzvednout něco v Datartu. Plán byl takový, že já vyběhnu do města dopoledne a P. tam pojede odpoledne. Jenže...
"Co kdybychom tam jeli odpoledne všichni?" nadhodil P. kolem desáté, zrovna když jsem přemýšlela, co na sebe. Myšlenka to byla lákavá. Mohla jsem ještě o pár hodin odložit odchod do toho nečasu, navíc bych byla odvezena (já vím, lemra líná) a nemusela bych se stresovat, jestli se stihnu vrátit včas a nakrmit Járu. (P. samozřejmě zvládne vrazit miminu flašku s mlíkem, ale na polední zeleninu si ještě netroufá a já se mu vůbec nedivím.) A tak jsem se změnou plánu souhlasila.
Jen chci podotknout, že nejsem takový magor, který pravidelně vozí dítě do hypersuper nákupních středisek. Ale říkala jsem si, že pro jednou by to mohl zvládnout. Půjde s tátou do Datartu, já zatím rychle koupím nějaký dárek a pofrčíme domů. Co se může stát?
Vyrazili jsme na čas, prcek byl v klidu, i když musel být v autosedačce, na místě jsme se rozdělili s tím, že si zavoláme, až budem hotoví. Všechno šlo podle plánu. Vybrala jsem něco pro P. a šla si pro kluky do Datartu, kde si zrovna něco vyzvedávali.
To něco byla naše nová/první televize, o které P. básní už od léta, a tak jsme si ji koupili jako dárek k Vánocům (a kdoví, jestli jen k jedněm). Tento úžasný přístroj disponuje displejem o uhlopříčce 42 palců, což je asi metr. Nepíšu to proto, abych se chlubila, ale abyste pochopili následný vývoj událostí. Dotáhli jsme televizi k autu a zjistili, že se nevejde do kufru. Musí jít tudíž na zadní sedadlo, ale to se tam zase nevejdu já s Járou. A tak se musel P. vydat k domovu bez nás, poté co slíbil, že se vrátí co nejrychleji.
Zapadla jsem zpět do obchoďáku, mírně naštvaná. Jára se chvíli rozhlížel ze sedačky (umístěné na nákupním vozíku), ale pak se začal vrtět a dávat hlasitě najevo nespokojenost. Tak tedy vozík tlačit před sebou, dítě do náruče a ukazovat mu zajímavé věci ve výlohách. Moc zajímavé mu nepřipadaly. Nakonec jsme zaparkovali a já se jala prcka houpat na rukách a polohlasně prozpěvovat o Nanynce, co šla do zelí.
Myslíte si, že to tím skončilo? I kdepak, to nás málo znáte. Za chvíli (ve skutečnosti mi to připadalo jako celá věčnost) zvoní telefon a tam P. Ha, už je zpátky, říkám si. Chyba lávky.
"Miláčku, víš, je tu takový problém. Moje klíče jsou v tvojí kabelce."
Uáááá! Už to vypadalo, že se bude muset vrátit pro klíče, pak odvézt televizi a pak teprve přijet pro nás. Což by se Járovi určitě nelíbilo, vzhledem k tomu, že se nebezpečně blížil čas svačiny. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře, zachránil nás soused (čímž odčinil pár přechozích hříchů).
Když pro nás konečně P. přijel, Jára už vůbec nebyl veselý (eufemismus pro řval jak tur). To, jak jsme pak ještě nemohli na parkovišti najít auto (nenávidím tyhle mega obchoďáky), už je jen zábavná tečka za celou úžasnou sobotou.
Naštěstí je láska mocná, jak se dozvíte ve všech pohádkách, a tak jsem se cestou domů uklidnila a vše odpustila. Takže žádný rozvod ani oddělené ložnice se nekonají.
