Původně jsem chtěla psát sebelítostivý příspěvek o tom, jak jsem nemocná, nikdo mi nepomůže, nikdo mě nemá rád... ale nakonec jsem si řekla, že vás toho ušetřím a místo toho budu zase dělat chytrou.
Tentokrát o výchovách. Ano, nikoli o výchově, ale o výchovách - mám na mysli tu výtvarnou, hudební, tělesnou.
Posledních pár dní usedám večer co večer k šicímu stroji a snažím se dohnat nějaké resty (protože ta nově narozená mimina v okolí, které jsme ještě nepodarovali, nějak rychle rostou). A tak mě jednou napadlo, co by tomu asi řekla kterákoli z mých bývalých učitelek výtvarky, pracovky apod. Asi by se divily, že zrovna já, takový výtvarný antitalent jsem se dala na ruční práce. A dokonce mě to baví.
Druhá věc, která mě k úvahám na tohle téma přivedla, je Jájova nová zábava - koukat se, jak máma kreslí auto. Moc mi to pravda nejde, ale jednak jsem tu široko daleko jediný dospělý, a pak taky ve svém věku ještě nemá tak vysoké estetické nároky. Zato já, když se na ty svoje malůvky koukám, říkám si, že jsem zamrzla někde ve školce.
A nakonec je to jen logické. Když jsem totiž byla ve školce, kreslení apod. se mi nijak neprotivilo. Pamatuju si, jak jsme si doma s mladším bráškou kreslili a pak ta dílka vystavovali. Nepotřebovali jsme k tomu žádný podnět zvnějšku, prostě nás to bavilo.
Jenže pak přišla škola a já jsem se dozvěděla, že malovat neumím. Nepamatuju si jedinou učitelku, která by se mě snažila nějak vést a pomoct mi. Prostě uděláte to takhle a takhle, na konci hodiny to odevzdáte, no Maruško, ty to máš hezké, no Danuško, tobě se to teda nepovedlo.
Možná to máte někdo podobně, když ne s výtvarkou, tak třeba s hudebkou. Myslím si, že všechny malé děti mají rády muziku, zpívání, rytmus. Pak přijdou do školy a část z nich se dozví, že mají teda smůlu, protože zpívají falešně. A konec.
Přitom jsou to věci, které se taky dají naučit. Jistě, jen do určité míry, ne každý bude akademický malíř nebo operní pěvec s absolutním sluchem. Ale každý se snad může naučit zazpívat jednoduché melodie nebo namalovat strom. Problém je, že u nás se to neučí (nebo alespoň to tak bylo, když jsem do školy chodila já), výtvarná a hudební výchova pracují jen s lidmi, kteří už to umí. Ostatní vyřadí hned na začátku.
A to nemluvím o výchově tělěsné, kde jsem to jako obtloustlá holčička, která neumí přeskočit přes kozu, neměla příliš jednoduché. A přitom jsme u nás v ulici nejvíc času trávili venku hraním vybíjené, taky jsem dost dlouho chodila do tanečního kroužku, takže nechutí k pohybu jsem opravdu netrpěla. Ale marná sláva, v těláku jsem byla brzy zařazená do té skupiny, která na to nemá.
Já teda chápu, že učitelé a učitelky si užívají ježdění po výstavách s talentovanými kreslíři, s nadšením zakládají sbory pro nejlepší zpěváky ze školy nebo s chutí sestavují družstvo nejlepších basketbalistů, se kterými potom obrážejí krajské soutěže. Ale možná by občas mohli pracovat i s těmi méně nadanými.
Jak si to tak po sobě čtu, zdá se, že mi z toho vylezl taky sebelítostivý příspěvek, ale tak to nebylo myšleno. Jen bych chtěla doufat, že se situace už trochu změnila, a že se Jájovi ve škole nestane to, co mě. Možná jsou ve školství důležitější problémy (kdo by se staral o kreslení, když děti neumějí číst a psát), ale přijde mi prostě škoda, že se v dětech tyhle sklony zabíjejí jen proto, že v nich nejsou nejlepší.
