Dneska se mi stalo něco zvláštního.
Dali jsme Jáju po obědě spát, ale asi jsme si pak v kuchyni povídali moc nahlas nebo co, prostě najednou se otevřely dveře a v nich roztomile se usmívající dítě.
Tak jsem na něj houkla: "Co tu děláš, máš spát." A on zavřel poslušně dveře (my s P. jsme vybouchli smíchy, protože takovou reakci jsme opravdu nečekali) a od té doby je vedle ticho.
Pokud se divíte, čemu se divím - to je snad poprvé, co mě to dítě bez jakékoli známky odporu poslechlo. Že bych po dvou a půl letech začínala mít nějakou autoritu? Radši na to ale nebudu spoléhat, spíš to byla náhoda. Ale je to každopádně zvláštní pocit.
