Konkrétněji ze života jedné hrošice, totiž mě.
Přesně tak se totiž momentálně cítím. Jako bych přibrala ne deset, ale nejmíň padesát kilo. Nepohyblivá, funící masa, které by bylo nejlépe naložené někde v bahně v savaně, jenže místo toho trčí ve střední Evropě na přelomu podzimu a zimy.
Funím pořád, stačí třeba jen vyndávat prádlo z pračky nebo sbírat rozházené hračky. A co teprve, když je potřeba někam vyrazit, a třeba ještě s Jájou. Přichystat ho na ven je výkon, po kterém jsem úplně zpocená a vyplivnutá, a to jsme ještě nevyšli ze dveří.
Jasně, není to pořád stejné. Mám dny, kdy si klidně popojdu dvě zastávky pěšky. Ale taky takové, kdy se zadýchám jen při přestupu na Nových sadech, když přecházím z jednoho ostrůvku na druhý. A mám-li bejt upřímnej, musím říct, že převažujou ty druhý.
Nepamatuju si, že by to tak bylo u prvního těhotenství. Ani to břicho jsem neměla tak obrovské, tím jsem si jistá, protože jsem pořád fňukala, že to na mě není vidět a že ve srovnání s ostatníma holkama / ženama ve stejném měsíci vůbec nevypadám těhotná. Až teď si uvědomuju, jak jsem byla hloupá.
Taky se tentokrát pořád něčím cpu. Nemůžu si pomoct. Svádím to na Kolomana, ale nevím, nevím, co budu dělat, jestli to po porodu nepřejde. Na koho se budu vymlouvat? To při prvním těhotenství jsem měla chuť na samé zdravé věci, na oběd jsem chodila do Rebia a z vůně (smradu?) přepáleného tuku a fast foodu obecně se mi zvedal žaludek. Tentokrát mám furt chuť na sladké a nezdravé věci. K obědu jsem si většinou dávala cokoli, co bylo s hranolkama. A větrník na závěr. Stydím se, jen když to sem píšu. Slibuju si, že teď, když jsem doma, tak budu o správné stravování víc dbát, ale kdo ví, jak to dopadne.
Jo a ještě něco - Pawlovská pěkně kecá - hroši pláčou. Aspoň teda já. Dneska nám na předporodním kurzu pouštěli nějaká videa, znáte to, čerstvě narozená miminka, šťastní a spokojení rodiče (no a i trocha toho, co tomu předchází, ale nepůjdu do detailů) a já se celou dobu snažila, ať není moc vidět, že se mi tlačí do očí slzy. Pak jsem nenápadně mrkla bokem a co nevidím - nejsem v tom sama. Paní vedle mě zrovna hledala kapesník (a ne, nebylo to rýmou). Hned jsem byla trochu klidnější, že v tom nejsem sama. Jen pevně doufám, že to po porodu brzo přejde, protože mě rozbrečí kde co a na veřejnosti to může působit trapně.
