Nezvládám

Momentálně nezvládám psát. Je toho na mě příliš, něco musí z kola ven a je to blog. Odpusťte. Ale snad se časem vrátím. Zatím se mějte krásně.

10 000 hodin

Tolik to prý zabere, než se člověk něco opravdu pořádně naučí.

Urvala jsem si pár hodin času pro sebe a spíchla dárek pro L., respektive pro její malou dcerku. L. sem nechodí, tak to tu můžu klidně vystavit, i když k předání ještě nedošlo.

Nápad jsem sprostě okopírovala u Rosy, ale ona se taky inspirovala někde jinde, tak to snad nevadí.

Mazlicí dečka

Se šitím je to teď logicky horší. Velké plány jsem měla na prosinec, ale nakonec jsem skoro nic nestihla. Jen triko a kalhoty pro Jáju, ale těmi se tu chlubit nebudu, protože jsou ještě víc nepovedené než obvykle. Mimochodem, můžete mi někdo vysvětlit, jak se sakra pracuje s pružnými látkami ("Blbě," odpověděla mi na tuhle otázku máma.) a k čemu jsou ty pružné stehy na stroji?

Odhaduju, že šití věnuju tak maximálně 10 hodin měsíčně. Takže pořádně se to naučit mi potrvá 1000 měsíců, což je 83 let. Tak to bych měla něco udělat i se svou životosprávou, abych se toho vůbec dožila.

Zlomový víkend

Já to tušila. Tahle idyla prostě nemohla vydržet dlouho, to bylo jasné.

Během posledních týdnů všem vykládám, jak se máme skvěle a všechno jde dobře. Jája vůbec nežárlí na mimino, naopak, je z něj nadšený a furt se na něj chodí dívat a chce se k němu tulit. Mimino je bezproblémové a plně kojené... haha, no tak s tím je teď konec.

O víkendu Jájovi asi konečně došlo, že to miminko není jenom přechodná hračka, ale že tu bude už nafurt a že mu bude krást rodičovskou přízeň. A uvědomil si, že se mu to tedy ani trochu nelíbí. Následně se rozhodl, že nám to dá pořádně najevo. Takže během celého víkendu záchvaty vzteku, kvíkání, házení hračkami... no roztomilý chlapeček, jen co je pravda.

A bezproblémové mimino? To začalo blbnout u kojení a momentálně je to v takové fázi, že se trochu napije a pak brečí a nedá se utišit.

Holt jsou před námi nové rodičovské výzvy. Držte nám palce, ať se s nimi důstojně popereme.

Stěhuju se

Ne, muž mě ještě z domu nevyhodil ani jsem se nerozhodla, že mu uteču a vrátím se k mamince. Ale vypadá to, že kvůli miminu nebudu nějaký čas se svým mužem sdílet lože.

To máte tak. Pája se během noci budí dvakrát. Poprvé kolem půlnoci až jedné hodiny. A pak někdy mezi čtvrtou, pátou. A právě tohle druhé probuzení působí problémy. Nají se a pak ne a ne pořádně zabrat. Když ho uložím do postýlky, vrtí se, kňourá a nakonec se rozpláče. A já, starostlivá maminka a manželka, chci, aby se aspoň muž a první dítě vyspali. A tak to beru na sebe.

Beru si Páju do obýváku, kde asi po půlhodině houpání na míči usne. Ale je to chyták, kdybych ho odnesla zpět do postýlky, tak se zase probudí. Kupodivu ale zůstává v klidu, když ho uložím na pohovku. A tak spolu nad ránem pospáváme na gauči. Už jsem si sem přinesla deku a polštář, protože tuším, že to asi nějakou chvíli potrvá.

Smiřuju se s tím, že se pár následujících měsíců pořádně nevyspím. Když už jsem to zvládla jednou, půjde to i podruhé, uklidňuju se. A vůbec, můžu být ráda, že mi P. ten gauč koupil, mohla jsem skončit hůř.

3 hodiny

Náš život se s narozením mimina změnil (jaké překvapení). Žijeme v tříhodinových intervalech. Tak jako před třemi lety, moc dobře si na to vzpomínám, pravidelné krmení udávalo rytmus celému dni. Tentokrát jsem si říkala, že to nebudu hrotit a nechám prcka, ať si ten rytmus nastaví sám - ale nakonec jsme zase skončili plus minus u těch tří hodin. Asi mu to tak vyhovuje. 

Nesmírně se těším, až tohle období pomine, protože mě to ubíjí. Jednak díky tomu den strašně rychle uteče, aniž bych měla pocit, že jsem něco pořádného stihla. Ne že bych si kladla nějaké velké cíle, ale prostě den vyplněný jenom krmením, přebalováním a uspáváním, tohle pořád dokola, se zdá být kapku prázdný.

Druhý problém je, že se nemůžu nikam vzdálit. Proč bych měla, řeklo by se. Šestinedělka má být furt s miminem. Jenže člověk má v dnešní době i povinnosti. Například se potřebuju objednat asi k pěti doktorům, ale jak to udělat, to vážně nevím.

A pak jsou tu taky daně. Blíží se uzávěrka a u nás v práci se vždycky v únoru podepisují všechny ty důležité formuláře a dokumenty. A protože nemám chuť si dělat daňové vyúčtování sama, musela jsem se do té práce nějak dostat. A stihnout to za 3 hodiny.

Probíhalo to přibližně takto:

4:00 - Mimino se budí na krmení.

4:45 - Ukládám mimino ke spánku.

5:00 - Mimino se budí se škytavkou. Kruci. Odnáším ho z ložnice do obýváku, ať se aspoň kluci vyspí. Tam, poté, co škytavka přejde, se mi ho podaří uspat. Ukládám ho na pohovku a sebe hned vedle.

7:15 - Budím se a zjišťuju, že jsme si trošku přispali. Mimino se pomalu budí na krmení. Tahám kluky z postele, ať se chystají, zatímco já kojím.

8:30 - Odvádím Jáju do školky, zatímco muž kolébá kňourající mimino.

8:45 - Vyrážím do práce. Se zpožděním, měla jsem tam být v devět. A to si ještě musím koupit lístek. (Ale vyplatilo se mi to, potkala jsem revizora na cestě tam i zpět.)

9:15 - Dorazila jsem do práce a zjišťuju, že účetní tam ještě není.

9:20 - Účetní dorazila. Podepisuju všechny papíry, prohodím s ní pár slov na téma jejího těhotenství a spěchám domů.

9:30 - Opouštím budovu a volám domů, abych se poptala, jak to tam vypadá. Jakmile P. zvedne telefon, slyším řev. Hm, tak to asi nevypadá moc dobře. Mimino je vzhůru a očividně (ušislyšně) má hlad. Slibuju, že budu spěchat. Tramvaj tlačím očima a pak popobíhám, co mi to moje ubohá fyzička dovolí.

10:00 - Jsem doma. Klika cvakla, dvéře letí, máma vbíhá do chodby. Strhávám ze sebe oblečení, v běhu tasím prso, aby to ubohé děcko netrpělo déle než je nutné... a zjišťuju, že mimino v klidu spí.

Tak takovéhle veselé historky teď prožíváme. (No jo, já vím, zas tak strhující to není, ale co byste taky chtěli, s malým miminem moc srandy není.) 

Zápisky z porodu III

Už od neděle se snažím napsat článek o svém pobytu na šestinedělí. Dnes je sobota, z čehož je vidět, jak moc se mi to daří. Ne a ne to dostat do nějakého uceleného textu. Asi vzdávám, protože čas běží a za chvíli už to nikoho nebude zajímat, nemluvě o tom, že já si nic nebudu pamatovat. Takže mě omluvte a vezměte prosím za vděk následujícím nesouvislým textem.

Šestinedělí

je fascinující oddělení. Aspoň tedy v Brně u Milosrdných.

Pokud byste si mysleli, že si tam odpočinete (protože jste první půlku noci rodili a druhou strávili zamilovaným pozorováním spícího děcka), tak jste na omylu. V šest vám vrazí do pokoje sanitářka s halasným "Dobré ráno," a pak už to jde ráz na ráz - snídaně, měření teploty, vizita, jedna uklízečka, druhá uklízečka, druhá vizita... no prostě furt tam někdo courá. A klepání a nějaké ohledy na unavené matky a spící děti se nevedou.

Pokud by vás třeba napadlo, že vám tam sestry alespoň poskytnou nějakou podporu, tak... no, záleží samozřejmě člověk od člověka, nechci všechny házet do jednoho pytle. Ale třeba fakt, že mi celou dobu ukazovali špatnou techniku kojení (což jsem zjistila až doma letmým pohledem na internet) nebo že mojí spolubydlící, když si tam šla pro radu, v podstatě vynadali, mluví za vše.

Celkově bych se raději tomuhle oddělení vyhnula, ale ambulatní porod jsem nakonec vzdala, protože naše pediatrička mi řekla, že na převzetí úplně čerstvého mimina do péče nemá kapacity. Škoda. Daleko raději bych byla doma, než v pidipokojíčku, kde celou noc řvou mimina, kde aby se člověk kromě starosti o dítě ještě zabýval administrativou (zapisovat, kolik dítě vypilo a jestli se vykadilo) a kde je redukován jen na jednu část těla - a to jsou prsa. Nepřeháním. Několikrát za den slyšíte otázku : "Co vaše prsa, jak jsou na tom, nalívají se, nenalívají? Ukažte, já se podívám / si sáhnu".

Měla jsem toho v hlavě víc, ale nějak se to vytratilo. A stejně už to není důležité. Tenhle článek zveřejňuju jen proto, aby zápisky byly kompletní. Teď to mám z krku a můžu psát o aktuálnějších věcech.

Jo a ještě jsem slíbila fotku, tak tady jednu máte:

Zápisky z porodu II

Ups, dneska je to 14 dní, co se prcek narodil. Tak si říkám, že bych měla pohnout s těmi zápisky, než všechno zapomenu.

V porodnici

Minule jsme skončili u toho, jak mi praskla voda. Bylo tedy na čase přesunout se do porodnice. (Já jsem tedy pořád kdoví proč setrvávala v tom stavu "klíd, nic se neděje, vždyť jenom rodím" a přesvědčila muže, ať se ještě navečeří.) Tašku už jsem si naštěstí sbalila dopoledne. (Opravdu jste někdo měl sbalené věci ten měsíc předem, jak se to doporučuje?)

Jedna z velkých předporodních otázek byla, kterou porodnici si vybrat. Dlouho jsem váhala, jestli se vydat do tolik vychvalovaného Vyškova, ale nakonec jsem upřednostnila Milosrdné, z jednoho prostého důvodu, totiž že už to tam znám.

Když jsem se nasoukala do auta, došlo mi, že to bylo rozumné rozhodnutí. Čtvrt hodina cesty autem s porodními bolestmi byla otravná. Muset absolvovat třičtvrtěhodinovou cestu, asi bych hodně trpěla.

Dorazili jsme před půl osmou. Moje obavy, jestli nebudeme muset hledat nějaký zadní / noční vchod se nepotvrdily, nemocnice byla normálně otevřená. Akorát jsme museli projít kolem komunikativní vrátné, která když slyšela, že "jdeme rodit", chtěla si povídat o tom, co to bude.

A pak už jsme zvonili na porodní sál, P. musel ještě čekat venku a já byla vpuštěna dovnitř, převlečena, usazena na křeslo, abychom natočili monitor, a vyzpovídána porodní asistentkou (PA).

Tohle je jeden z bodů, které bývají kritizované, když přijde na diskuze o porodech. Absurdní situace, kdy mezi rozdýcháváním kontrakcí musíte hlásit adresu, zaměstnání apod. Netvrdím, že mě to nějak výrazně rozhodilo, neměla jsem ještě tak silné bolesti. Ale umím si představit, že pro někoho, kdo přijede později, to musí být nepříjemné. A hlavně zbytečné!

Polovinu věcí, na které se mě PA ptala, mohla opsat z průkazky. Druhou polovinu vůbec nechápu, k čemu potřebují, kromě toho, že tam prostě na to mají kolonku (co záleží na tom, jaké mám zaměstnání?). Největší překvapení pro mě bylo, když se mě ptala na porodní míry a váhy prvního dítěte. Ano, toho dítěte, které se narodilo u nich, takže předpokládám, že tam ty údaje mají uvedené (a možná jsem divná, ale já si je přesně nepamatuju). Možná bych to všechno chápala o něco lépe, kdyby mě tam viděli poprvé.

Střih. Čtvrtek ráno, jsem na předporodní kontrole v té samé nemocnici. Sestra mě připojí na monitor a následujících 20 minut se očividně nudí. Jiný pacient nikde a všechnu administrativu už má asi vyřízenou, protože chodí po místnosti, prohlíží si obrázky na stěnách a občas znuděně vzdychne. Proč tedy nevyužije ten čas, aby se mnou vyplnila všechna lejstra a já měla později pokoj? Netuším.

Střih, zpět k pátečnímu večeru. Odevzdala jsem PA informovaný souhlas (o kterém jsem původně chtěla diskutovat, ale v tu chvíli mě to nějak přešlo) a přidala svůj porodní plán. Pročetla ho, pokývala hlavou, že by to šlo, a pak mě konečně odvedla na porodní box a vpustila dovnitř mého muže. Bylo asi půl deváté.

Následujících pár hodin si vybavuju asi takhle:

První hodina - hrozná nuda. Lezu do sprchy, muž tam je se mnou. Bolesti jsou častější, ale dá se to vydržet. Ještě i občas žertujeme.

Druhá hodina - zkouším vylézt ze sprchy a houpat se na balónu, ale zjišťuju, že mi to vůbec nevyhovuje. Bolí to jak čert. Přichází PA a konstatuje, že jsem otevřená na 3 cm. Při příjmu to byly 2. Cože? Za celou tu dobu se to posunulo jen o 1 cm? PA mě uklidňuje, že nejdůležitější je, že se to hýbe. Tak jo. Vydržím to. Budu statečná.

Třetí hodina - bolesti mám skoro furt, neměly tam být i nějaké chvilky oddechu? P. mě povzbuzuje jak může. Znova lezu do sprchy. Přichází PA, že se na mě znova mrkne. 6 cm. Chce se mi plakat při představě, že to ještě potrvá kdoví jak dlouho.

Závěrečných 20 minut - vlezu zpátky pod sprchu a při tom přemýšlím, že se na celý přirozený porod vykašlu a řeknu si o nějaký dryák (dryják?) na bolest. V tu chvíli přichází další kontrakce, která je tak strašlivá, jako žádná z těch předchozích. Pak to jde hrozně rychle, nějaké to tlačení a najednou mám na břiše mimino a je po všem.

Mám, co jsem chtěla. Zažila jsem svůj přirozený porod bez medikace. Všechno nebylo ideální, ale o moc lépe to asi v současnosti v porodnici nejde, řekla bych. (O pár dní později na šestinedělí jsem zaslechla rozhovor dvou žen, kde padaly klasické věty jako: "Pak mi píchli oxytocin na urychlení" nebo "Ležela mi na břiše, ale vůbec to nepomáhalo.") Pozitivně hodnotím hlavně to, že jsem za celou dobu viděla doktora jenom dvakrát - při příjmu a když už bylo po všem. Jinak se o mě celou dobu starala jen PA a i ta chodila minimálně, dokonce i monitor omezila jen na krátké přiložení té "sondy" (nebo jak to nazvat) na břicho.

Pamatuju si, že bezprostředně po narození Jáji jsem prohlásila, že už nikdy nechci rodit. Časem to ale nějak vybledlo, navíc jsem si říkala, že to určitě bylo způsobeno okolnostmi a že napodruhé to bude lepší. A jaká byla skutečnost? Bezprostředně po narození Páji jsem řekla svému muži: "Tak to třetí dítě už si teda nepořídíme ani náhodou." (nebo něco v tom smyslu) Prostě jsem si ověřila, že pro nás, hysterky se sníženým prahem bolesti, to není. Ať mi to bojovnice za přirozený porod odpustí. Pořád jim fandím a podporuju je, ale momentálně to vidím tak, že pokud bych přeci jen měla ještě někdy rodit, tak jedině s epidurálem.

Zápisky z porodu

Ne, nedělala jsem si během posledních dní poznámky, takže ten nadpis vlastně trochu lže. Zatím to mám všechno jenom v hlavě a zápisky se z toho stanou teprve teď, na blogu.

A nebojte se, nehodlám vás děsit žádnými detaily.

Prolog - jak to všechno začalo

Když jsem koukala na různá videa z domácích porodů (Orgasmic Birth apod.), překvapilo mě, že se tam občas vyskytují starší děti. Ne že by mě to nějak pohoršovalo, ale ptala jsem se, jak se to dá skloubit? Kdo se o to dítě postará, když matka s otcem mají úplně jiné starosti?

No, tohle já naštěstí řešit nemusím, říkala jsem si. Až to na mě přijde, náš prvorozený už bude nějakých 200 kilometrů daleko. Ano, je pravda, že jsme měli i záložní plán pro případ, že se mimino rozhodne vylézt na svět dřív. Ale popravdě jsem byla ve skrytu duše přesvědčená, že si počká. Konec konců, v mém okolí se vyskytují spíše ženy, které přenášely, než ty, které rodily předčasně.

Den D se blížil. Tím tedy nemyslím termín porodu, ale den, kdy se měl Jája přesunout k babičce. V sobotu ráno ho měl tatínek naložit do auta, odvézt a rychle se vrátit zpátky do Brna. A pak už pro mě za mě klidně můžu rodit, říkala jsem si.

Samozřejmě, podle všech zákonů schválnosti, jsem se v pátek ráno vzbudila s bolestmi břicha. A tak jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je prožívat rozjíždějící se porod za přítomnosti aktivního děcka.

Dopoledne jsem tak různě polehávala a nechávala většinu věcí na svém muži. Obvykle by to určitě prošlo, protože tatínek je nejoblíbenější a když je doma, tak mě Jája v podstatě ignoruje. Ale teď najednou mě hrozně potřeboval, chodil za mnou s tím svým "máma, vstávat" a já musela furt dokola vysvětlovat, že vstávat nebudu.

No ale nevadí, jedeme dál. Během dopoledne mi volali a psali různí lidé, ne, že by věděli, že se něco děje, prostě si na mě zrovna v pátek vzpomněli, tak co, jak to jde, už jsi porodila? A já akorát mlžila, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli to jsou jenom poslíčci nebo už jako fakt jde do tuhého. (Přiznala bych se, že jsem si psala časy těch bolestí a muž si to zapisoval do tabulky a vyjel si z toho graf, ale vy byste se nám smáli.)

Po obědě šel Jája spát a já si mohla trošku odpočinout. Ale jen co vstal, začaly se intervaly mezi bolestmi zkracovat a my došli k názoru, že už to teda asi vážně je ono a povolali hlídací tetu - mého bratra.

Já jsem se mezitím rozhodla, že se naložím do vany, všude se píše, jak to pomáhá, tak to by v tom byl čert. Napustila jsem si vanu, vlezla do ní... a už tu byl prcek a prý "Chci se koupat." No než ho každou chvíli odhánět, to jsem ho do té vany radši vzala taky. A tak relaxace probíhala tak, že jsme se s prckem navzájem polívali vodou a já se snažila, aby toho moc nevylil na zem.

Když dorazil bratr, řešili jsme ještě jeden problém - že má taky děťátko, zatím tedy jen čtyřnohé, ale i o to je potřeba se postarat. A tak ho můj muž naložil do auta, aby rychle zajeli na Vinohrady, nakrmili a vyvenčili psa a pak se zase vrátili zpět. Já jsem sebevědomě prohlásila, že to je všechno v pohodě, ať nestresujou, o Jáju se tu chvilku postarat zvládnu a zatím se nic tak hrozného neděje.

Všechno probíhalo docela dobře, až do chvíle, kdy jsem zrovna rozdýchávala kontrakci (blbé slovo, které aspoň v mém případě vůbec neodpovídá realitě, ale co už) a Jája mezitím shodil na zem vánoční stromeček. Asi jako trest za to, že jsme ho nestihli uklidit včas. Seřvala jsem ho, chudáčka, na tři doby, což asi taky není ten nejlepší způsob, jak se uvolnit a soustředit se na porod.

Za chvíli naštěstí dorazili chlapi a převzali si kluka do péče. Já se přesunula na balón, houpala se a všichni jsme vlastně jen čekali, až přijde ta pravá chvíle, kdy se s mužem přesuneme do porodnice. Jenže se furt nic nedělo a tak musel opět zasáhnout náš prvorozený syn. Vyžádal si houpačku, můj muž a bratr ho na střídačku houpali a při tom si chystali večeři. Pak zrovna měli oba plné ruce práce, když Jája opět zavelel "Eště houpat" (protože sám se ještě rozhoupat neumí) a tak jsem se zvedla z toho balónu, že do něj strčím - a v tom mi praskla voda a bylo jasno. Jede se do porodnice.

Takže co z toho všeho vyplývá? Mít u porodu, alespoň ze začátku, starší dítě, je rozhodně zajímavý zážitek, který vám to může i urychlit. A pokračování bude (snad) příště.

Už jsme doma

Přiznejte se, koho napadlo, že páteční video jsem nesdílela jen tak pro nic za nic?

Je to tak, článek jsem zveřejňovala s rozjíždějícími se porodními bolestmi. Večer jsme pak odjeli k Milosrdným a hodinku před půlnocí se nám narodil Pája.

Později možná bude i nějaká fotka a povídání o porodnici, záleží na tom, jak moc mi dá prcek zabrat. Zatím jen hlásím, že jsme doma a všechno je fajn.

Jak to vlastně je s tím porodem

Bohužel anglicky, ale určitě to pochopíte. Kéž by to takhle fungovalo :)