O rozmazlování

Už to ve mně zraje nějakou dobu a dneska jsem na to zase narazila, tak to musí ven.

Každou chvíli někde slyším nebo čtu, že nějaké dítě je rozmazlené, že nějací rodiče svoje děti rozmazlují. Setkávám se s tím tak porůznu, někdy na internetu, někdy naživo. Zvláštní na tom je, že chování, které je takhle pojmenované, se dost liší.

A tak jsem přemýšlela, co se teda pod tím pojmem skrývá, a myslím, že jsem na to přišla. Rozmazlené dítě je takové, které se chová jinak, než by dotyčný očekával. A rodiče, kteří rozmazlují, to prostě dělají jinak, než my. A my to přece děláme správně a nejlíp, že jo.

Bylo by nám možná všem líp, kdybychom si konečně uvědomili, že nemusíme mít vždycky pravdu. Že ostatní to můžou vidět jinak, dokonce to můžou i dělat jinak, a přesto to není špatně. A píšu schválně "my", protože sama nejsem svatá, taky mě občas napadá "jak to můžou tomu dítěti dovolit, to je hrůza". Jenže patent na dokonalou výchovu nikdo z nás nemá.

Takové normální ráno

Během noci se mimino asi třikrát hlásilo o jídlo. Pak se vzbudilo ve čtyři ráno. Přesvědčili jste ho, že chce ještě spát. V pět už se ukecat nenechalo, tak jste ho potichounku vynesli z ložnice, aby se manžel se starším klukem neprobudili. Převlíkli jste ho, nakrmili, hráli si s ním. Kolem šesté se tváří, že by si zase zdřímlo. Uspali jste ho, dali do postýlky, vzbudilo se. Uspali jste ho podruhé, vzbudilo se za pět minut. Napotřetí, tak v sedm, se povedlo, uložili jste spící dítě do postýlky, potichounku odešli z ložnice (manžel a starší kluk už jsou v tu dobu vzhůru) a natáhli se na pohovku.

Snad se ještě trošku vyspím, říkáte si. Pomalu upadáte do sladké malátnosti, která už už chce přejít do regulérního spánku. A v tu chvíli přijde starší syn a strčí vám prst do nosu.

Válka s kluky

Jako matku dvou kluků mě tohle video dost zaujalo. Reflektuje sice primárně situaci ve Spojených státech, ale některé body by se určitě daly přenést i k nám.

Bohužel pouze anglicky.

To jsou radosti

To už tu dlouho nebylo. Vesmír asi usoudil, že se nudíme. A tak se nám pokazila pračka. Pro rodinu se dvěma dětmi velká radost. Ještě že už aspoň nepoužívám ty látkové plíny.

Jen teď nevím, jestli chodit s prádlem do Svratky nebo radši do Svitavy.

Zdravotní report

Kdyby to někoho zajímalo...

Byli jsme na tom slavném EEG (už před nějakou dobou) a Jája je z neurologického hlediska v pořádku. Zato má ovšem ploché nohy. Konec hlášení.

Kojení, kojení, věčné to utrpení...

No dobře, utrpení, to jsem přehnala. Ale opět tu máme problémy. Než se Pája narodil, byla jsem rozhodnutá to neřešit. Když to nepůjde, tak mu vrazím flašku a bude, nehodlám se trápit tak jako s Jájou, říkala jsem.

Jenže teď si říkám, když už jsme vydrželi ty čtyři měsíce... (první dítě vůbec, druhé čtyři měsíce, no ještě tak pět, šest dětí a bude to v cajku). Navíc ty naše problémy nejsou tak velké, měla jsem tu dvě skvělé laktační poradkyně, které mi to potvrdily, chce to jenom trochu doladit.

Aby nedošlo k omylu, nehroutím se. Jsem v pohodě, jen se na to teď potřebuju soustředit. Takže se omlouvám všem, kterým se neozývám, neodpovídám na sms a maily (protože si je nestíhám přečíst), nejdu s nimi do divadla, nekomentuju blogy a tak. Dejte mi čas.

Komentáře

Jen technická poznámka. Před nedávnem jsem spojila komentáře na blogu s komentáři Google+. Nedošlo mi ale, že lidé, kteří nemají Google účet, nebudou moct komentovat. Vracím se tedy ke starému způsobu, komentáře zde a na G+ budou oddělené. Takže kdo jste nemohli komentovat, mělo by to zase jít.

Být dospělákem sux

... neboli stojí to za prd.

Někdy (hlavně poslední dobou) už mě fakt všechna ta zodpovědnost nebaví a chtěla bych být zase dítětem.

Jenom takový krátký přehled toho, co mě za poslední dobu trápí, čím se musím zabývat.

- Dneska jsme byli s Pájou na očkování a 3měsíční kontrole. Ukázalo se, že strašně málo přibral. Takže ho budu muset zase vážit a řešit kojení.
- Alespoň první vzpřímení zvládl. Bála jsem se, že budeme muset chodit na nějaké cvičení, jako kdysi s Jájou, protože mimino doma strašně zlenivělo a nechce zvedat hlavičku. Ale u paní doktorky se vytáhl.
- Za měsíc bude mít Jája kontrolu ve 3 letech. Dostala jsem papír s obrázky (čtvereček, kolečko a tak), které se má naučit pojmenovat, aby mu mohli zkoušet oči. No což o to, on se ty tvary naučí (jestli se mu bude chtít), ale stejně si neumím představit, jak spolupracuje s paní doktorkou a říká, co vidí.
- Taky nás čeká spánkové EEG, protože když mu chtěli na neurologii udělat normální, řval tak moc, že mu sestřička z vedlejší ordinace přišla vynadat (což podle mě od ní bylo dost trapné, ale v tu chvíli jsem nějak nebyla schopná zareagovat).
- A pak v červnu dětský psycholog.

To je jen tak namátkou. Do toho aby se člověk staral o takové běžné věci jako že doma musí být něco k jídlu (zrovna já jako kojící žena bych asi neměla obědvat jenom chleba se sýrem), že by tu měl být aspoň trochu pořádek (nejsem uklízecí maniak, ale od určitého stupně chaosu v bytě se fakt necítím dobře). No a že já sama bych taky něco potřebovala, o tom už vůbec nemluvím. Například jsem si konečně zašla k alergologovi pro recept, protože mi došly léky. Trvalo mi to jen slabé čtyři měsíce. A u zubaře jsem nebyla už rok a půl.

A přitom to nemám nijak zvlášť těžké. Nejsem svobodná matka, finančním nedostatkem nijak zvlášť netrpíme, nemáme v rodině nikoho s obrovskými zdravotními problémy. Prostě normální, průměrná rodina. Ale já to nějak nedávám. Potřebovala bych prázdniny. Tak na týden, dva se vrátit v čase, tak asi do doby, kdy mi bylo deset. Kéž by to šlo.

Dopis Pájovi č. 1

Psáno 10.4.

Milý Pájo,

dnes jsou ti tři měsíce. Když jsem ti to ráno oznámila, tak ses na mě krásně usmál a řekl jsi "okej". Z toho usuzuji, že jsi spokojený. A my samozřejmě taky. Jsi čím dál tím roztomilejší, směješ se na všechny okolo, no a že občas zapláčeš, to se holt stává. Snad už tě brzo přestane trápit bříško a bude to ještě lepší.

Koukáš kolem sebe a kulíš oči, jak je ten svět zajímavý. A nejzajímavější, alespoň zatím, ti asi připadá ten tvůj velký brácha, co se po tobě s láskou válí (ale neboj, hlídám ho, aby ti neublížil), hladí tě po břiše a po hlavičce a občas ti dává pusinky na ruku. Směješ se na něj a on na tebe, já se na vás dívám a říkám si, hlavně, aby vám to, kluci, vydrželo. Jasně, občas si polezete na nervy, budete se hádat, možná i prát, ale pak si to, prosím, všechno odpusťte. Mít sourozence je totiž moc prima.

Občas je toho na mě hodně a pak nejsem úplně nejmilejší maminka, ale slibuju, že se polepším. Budu trpělivá a nebudu říkat, že se těším, až ti bude aspoň rok. Všechno má svůj čas, tak postupuj, jak rychle potřebuješ. (Jen  kdybys přestal vstávat v pět ráno, to by mi opravdu pomohlo. Tak to zvaž.)

Líbá tě

máma

Fúrie

Posledních pár dní na sebe nějak víc koukám a co vidím, se mi vůbec nelíbí. A teď nemluvím o vzhledu.

Bývala jsem přátelská, milá, nekonfliktní osoba. Teď je ze mě protivná, nervózní ženská, která je zlá na své děti. Ty jsou samozřejmě potom taky rozladěné, což zase nepřidá na náladě mně... a tak pořád dokola. Jak ten začarovaný kruh rozseknout, netuším.

Neumím se radovat z pozitivních věcí, zaměřuju se na ty negativní a čím dál tím hůř se s nimi vyrovnávám. Chtěla bych, moc bych chtěla být milá maminka, taková, co je nad věcí, co dokáže dětem všechno odpustit, vysvětlit, s úsměvem je usměrnit... jenže nevím, jak se to dělá. Každé ráno vstávám s předsevzetím, že dnes přesně taková budu. Každý večer jdu spát s tím, že jsem opět selhala.

Jestli z kluků vyrostou emocionální chudáci nebo psychopati, tak to bude jedině moje vina. Jestli mi P. někdy uteče, tak to nebude proto, že jsem tlustá, ošklivá a neumím se oblíkat, ale proto, že jsem protivná. Jak se to vlastně stalo? A co s tím?