Blogy jsou teď plné prázdninových historek. Asi dělám něco špatně, jen tak vědět co.
Byli jsme na čtyři dny u tchyně na Vysočině. Nádherné prostředí, domek se zahrádkou, kolem pole, louky, lesy, prostě idyla. Umím si představit, že bych tam sama strávila klidně dva týdny. Snídala bych na zahradě, procházela se se psem po lesích, přečetla ty hory knih, co tam tchyně má. Jenže jsem tam sama nebyla.
Středa
Odjíždíme odpoledne. Jára má teplotu. Mírnou, jen něco málo přes 37. Asi zuby, usoudila jsem. Nakonec padlo rozhodnutí. Pojedeme.
Čtvrtek
Mimino se ráno vzbudilo o hodinu později než obvykle. Jinak ale žádná sláva. Od rána fňuká. Muž chce pracovat, jak bylo naplánováno. Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat, věděla jsem to předem. Moc toho stejně neudělá, protože než se pořádně rozkouká, je čas vyklidit ložnici na Járovu dopolední chrupku.
Chrupka kratší o hodinu (oproti obvyklé době). Odpoledne má mimino stále teplotu. Už je to přes 37,5. Řve a je utahaný. Nechce jíst. Pochopitelně. Muž chce pracovat. Taky pochopitelně. Rozhodnu se vyrazit s prckem na procházku do nedalekého městečka. Třeba usne. Nemůžu najít klobouk (pro něj), ale je pod mrakem, tak to nakonec vzdám a vyrážíme bez klobouku. Do deseti minut se obloha vyjasní a já si po zbytek cesty nadávám a doufám, že nechytne úpal nebo něco. Samozřejmě nespal.
Když dorazíme zpátky, muž kope díru. Jsem naštvaná, že nepracuje (na tom, co potřebuje udělat do práce). Je mi jasné, že to bude muset dodělat později, takže nebude s námi. Ano, jsem žárlivá majetnická mrcha.
Pátek
Opět jsme si o hodinu přispali. Prckovi je líp. Už nemá teplotu. Dopoledne dokonce normálně spí. Odpoledne vyrážíme na houby. Je nádherné počasí. Prodíráme se cestou necestou a košík se nám docela plní. Večer jsme úplně hotoví. Přinesla jsem si z lesa klíště velké skoro jako mravenec (ne tak nacucané, prostě tak velké).
Sobota
Jára si vynahrazuje ty dva dny, kdy zaspal, a probouzí se už před šestou. Je vedro a pořád ho zlobí zuby, takže nechce jíst. Muž chce pracovat. Jsem naštvaná, protože je sobota a chci, aby byl s námi. On je naštvaný, že nechápu, že to prostě někdy udělat musí.
Odpoledne vytáhneme vaničku, napustíme vodu, ať se kluk trochu počvachtá. Rodiče se zatím vyvalují na dece. Dlouho to ale netrvá, protože se pomalu kazí počasí. Ale aspoň něco.
Večer přijde ohromná bouřka, takže z plánovaného grilování nic není. Ale co, ryby opečené na pánvi jsou taky dobré.
Neděle
Odjíždíme. Mimino jako by to vycítilo, nebo už se prostě tolik těší domů, celé dopoledne řve. Spí jen půl hodinky, pak se vzbudí a popadne ho hysterák. Naprosto netuším, co se stalo.
Říkám si, že třeba aspoň bude tím líp spát po cestě domů. Ale chyba lávky. Vyrážíme po obědě (a po zmrzlině). Prcek, přestože obvykle to v autě zalomí, tentokrát kouká z okna, usne jen na chvilku a po zbytek cesty fňuká a frflá. Jsem nesmírně šťastná, když dorazíme domů, a přemýšlím, proč jsem vlastně kdy chtěla někam odjet.
Asi je to ve mně. Teda ne asi, určitě. Neumím se radovat z těch pozitivních věcí a soustředím se na negativní. Jsem malicherná. Jsem sobecká. Jenže někdy bych opravdu zase chtěla dělat co chci, kdy chci. Tak snad v důchodu. Prý ještě 39 let.
úterý 31. července 2012
pondělí 23. července 2012
Vleže
Řeknu vám, ta mateřská (rodičovská), to je doslova leháro. Cítím se jako správný líný rodič.
Mládě dost těžce nese, když jsem výš než on. Když něco dělám, třeba vařím nebo dávám věci do pračky, tak to akceptuje. Ale běda, když se posadím ke stolu s knihou nebo počítačem. To hned protestuje a šplhá za mnou.
Proto teď trávím většinu času vleže. Ono se to totiž rádo tulí, přelízá přes moje nohy či břicho (někdy i hlavu), no a třeba i zkoušení nových věcí je bezpečnější, když je máma co nejblíž. Někdy stačí, když si jenom sednu, to je zase lepší poloha na koulení s míčem nebo bubnování. Ale většinou to stejně skončí tím, že mi Jája vleze do náruče a povalí mě na zem. A pokud možno mě potom ještě odvalí někam ke stěně. (Ony se děti, jak známo, rychle učí nové věci, čím větší blbost, tím lepší, a já jsem tak hloupá, že mu některé z těch blbostí ještě sama ukážu.)
Asi si teď říkáte, jak se mám fajn. Ale jako vždy je tu háček. Ležet na zemi a koukat do stropu člověka omrzí. Ráda bych si vzala třeba knihu, ale to by se k ní Jája hned hrnul a chtěl ji prozkoumat, ideálně po částech.
Možná bych měla ten čas využít k učení se a zdokonalování meditace. Dýchat zhluboka a na nic nemyslet, když se vám po břiše válí mimino a každou chvíli vám vrazí loket pod žebra nebo do slabin, to by byl myslím výkon hodný jogínského mistra.
Mládě dost těžce nese, když jsem výš než on. Když něco dělám, třeba vařím nebo dávám věci do pračky, tak to akceptuje. Ale běda, když se posadím ke stolu s knihou nebo počítačem. To hned protestuje a šplhá za mnou.
Proto teď trávím většinu času vleže. Ono se to totiž rádo tulí, přelízá přes moje nohy či břicho (někdy i hlavu), no a třeba i zkoušení nových věcí je bezpečnější, když je máma co nejblíž. Někdy stačí, když si jenom sednu, to je zase lepší poloha na koulení s míčem nebo bubnování. Ale většinou to stejně skončí tím, že mi Jája vleze do náruče a povalí mě na zem. A pokud možno mě potom ještě odvalí někam ke stěně. (Ony se děti, jak známo, rychle učí nové věci, čím větší blbost, tím lepší, a já jsem tak hloupá, že mu některé z těch blbostí ještě sama ukážu.)
Asi si teď říkáte, jak se mám fajn. Ale jako vždy je tu háček. Ležet na zemi a koukat do stropu člověka omrzí. Ráda bych si vzala třeba knihu, ale to by se k ní Jája hned hrnul a chtěl ji prozkoumat, ideálně po částech.
Možná bych měla ten čas využít k učení se a zdokonalování meditace. Dýchat zhluboka a na nic nemyslet, když se vám po břiše válí mimino a každou chvíli vám vrazí loket pod žebra nebo do slabin, to by byl myslím výkon hodný jogínského mistra.
neděle 15. července 2012
Po svém
Jára objevuje vlastní cesty.
Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.
Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?
Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.
I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.
Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.
Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.
Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?
Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.
I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.
Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.
čtvrtek 12. července 2012
Tenkrát poprvé
Prázdniny jsou doba úžasných zážitků a ani Jára nezůstává ochuzen. Za poslední dobu zažil spoustu nových věcí:
- první cesta vlakem (kde před zraky všech spolucestujících vytřel kupé kalhotama)
- první zmrzlina (a teď nám ji rve z ruky, to máme za to, že jsme měkcí)
- první řízek (zdravíme nejlepší tetu)
- první bramborová kaše (jako s mlíkem a tak, brambory už samozřejmě měl)
- poprvé na houpačce
- poprvé na klouzačce (a teď už se těm dětským hřištím nevyhnu)
Teď ještě čekáme na ten první krok. Do konce prázdnin se snad zadaří.
- první cesta vlakem (kde před zraky všech spolucestujících vytřel kupé kalhotama)
- první zmrzlina (a teď nám ji rve z ruky, to máme za to, že jsme měkcí)
- první řízek (zdravíme nejlepší tetu)
- první bramborová kaše (jako s mlíkem a tak, brambory už samozřejmě měl)
- poprvé na houpačce
- poprvé na klouzačce (a teď už se těm dětským hřištím nevyhnu)
Teď ještě čekáme na ten první krok. Do konce prázdnin se snad zadaří.
pondělí 9. července 2012
Mám prý zlobivé dítě
To se mi zase jednou něco doneslo.
Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."
Zaráží mě na tom dvě věci.
Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.
Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."
Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.
Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)
Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.
Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."
Zaráží mě na tom dvě věci.
Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.
Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."
Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.
Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)
Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.
pondělí 2. července 2012
Health month - šestý měsíc
Tak tedy. Jak dopadl červen, na jehož začátku jsem se cítila plná motivace a energie? Nic moc.
První půlku se mi dařilo všechno plnit, až na tu věc s běháním. To proto, že začátek měsíce byl poměrně deštivý a mně se opravdu nechtělo běhat v dešti. A pak v půlce měsíce se ve mě něco zaseklo a už to prostě nešlo dál. Měla jsem všeho dost, plné zuby vyplňování tabulek o tom, jak se mi daří, plné zuby cvičení a meditování a uklízení a vůbec všeho. Je tedy pravda, že k tomu přispěla i jedna osobní věc, o které se rozepisovat nebudu, ale byla nepříjemná. Jenže zřejmě by se to stalo i bez ní, ta ztráta chuti do životních změn.
Na moudrou radu jedné týmové spoluhráčky z Health Month jsem si tedy dala pauzu, přestala se obviňovat a zamyslela se, proč se mi to vlastně děje. A došla jsem k následujícímu závěru.
Všechno, co jsem se zatím snažila změnit, byly věci, o kterých jsem si myslela, že bych je dělat MĚLA. Že by pro mě byly dobré. Ale zdaleka to nebyly věci, které dělat CHCI, které bych dělala s radostí. Doufala jsem, že se z nich časem stanou návyky, ale místo toho se změnily v nepříjemné povinnosti. S veškerou starostí o prcka a o domácnost mi už zbývá sakra málo času na sebe. A já si ještě nakládám další nepříjemné úkoly.
Takže na další měsíc jsem všechno zrušila a nastavila si jen tato dvě pravidla:
- Číst 5x týdně alespoň 30 minut. Už jsem si tu poplakala, jak nestíhám číst. Morgyš mi tehdy v komentářích psala, že přeci aspoň chvilku si přes den na to najít musím. Tehdy to tak nebylo, právě proto, že jsem si naložila jiné věci. Jenže čtení mě baví hodně, víc než cokoli jiného. Takže je potřeba si správně nastavit priority.
- 5x týdně dělat nějakou další aktivitu, která má smysl a která mě baví. Může to být psaní na blog (hele, pro dnešek splněno :)), oprašování frániny nebo třeba pokusy o šití. Cokoli, co není bezcílné surfování po netu ve snaze nějak zabít den.
Pevně věřím, že se mi tyhle věci budou dařit a že snad mi pomůžou k tomu, abych byla méně podrážděná, že nemám na nic čas. Čas se najde, ale je potřeba ho trávit příjemnými věcmi.
První půlku se mi dařilo všechno plnit, až na tu věc s běháním. To proto, že začátek měsíce byl poměrně deštivý a mně se opravdu nechtělo běhat v dešti. A pak v půlce měsíce se ve mě něco zaseklo a už to prostě nešlo dál. Měla jsem všeho dost, plné zuby vyplňování tabulek o tom, jak se mi daří, plné zuby cvičení a meditování a uklízení a vůbec všeho. Je tedy pravda, že k tomu přispěla i jedna osobní věc, o které se rozepisovat nebudu, ale byla nepříjemná. Jenže zřejmě by se to stalo i bez ní, ta ztráta chuti do životních změn.
Na moudrou radu jedné týmové spoluhráčky z Health Month jsem si tedy dala pauzu, přestala se obviňovat a zamyslela se, proč se mi to vlastně děje. A došla jsem k následujícímu závěru.
Všechno, co jsem se zatím snažila změnit, byly věci, o kterých jsem si myslela, že bych je dělat MĚLA. Že by pro mě byly dobré. Ale zdaleka to nebyly věci, které dělat CHCI, které bych dělala s radostí. Doufala jsem, že se z nich časem stanou návyky, ale místo toho se změnily v nepříjemné povinnosti. S veškerou starostí o prcka a o domácnost mi už zbývá sakra málo času na sebe. A já si ještě nakládám další nepříjemné úkoly.
Takže na další měsíc jsem všechno zrušila a nastavila si jen tato dvě pravidla:
- Číst 5x týdně alespoň 30 minut. Už jsem si tu poplakala, jak nestíhám číst. Morgyš mi tehdy v komentářích psala, že přeci aspoň chvilku si přes den na to najít musím. Tehdy to tak nebylo, právě proto, že jsem si naložila jiné věci. Jenže čtení mě baví hodně, víc než cokoli jiného. Takže je potřeba si správně nastavit priority.
- 5x týdně dělat nějakou další aktivitu, která má smysl a která mě baví. Může to být psaní na blog (hele, pro dnešek splněno :)), oprašování frániny nebo třeba pokusy o šití. Cokoli, co není bezcílné surfování po netu ve snaze nějak zabít den.
Pevně věřím, že se mi tyhle věci budou dařit a že snad mi pomůžou k tomu, abych byla méně podrážděná, že nemám na nic čas. Čas se najde, ale je potřeba ho trávit příjemnými věcmi.
úterý 26. června 2012
Jára trpí, já též
Zuby, pohroma huby.
Jára Cimrman
Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.
Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.
Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.
V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc.
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.
Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.
Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.
Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.
Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."
(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)
Jára Cimrman
Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.
Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.
Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.
V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc.
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.
Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.
Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.
Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.
Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."
(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)
úterý 19. června 2012
Peklo jménem nákupy
Kolikátý kruh pekla je nakupování s miminem?
Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.
Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.
Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.
Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.
Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.
Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.
Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!
A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.
Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.
Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.
Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.
Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.
Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.
Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.
Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!
A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.
neděle 10. června 2012
Minimalistická kuchyně 2
Jste (ještě) zvědaví, jak to všechno dopadlo?
Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Mohla bych si vymyslet pár výmluv, ale pravdou je, že už jsem prostě taková. Sliby ale plním, i když mi to někdy trvá déle. Takže tady je výsledek mého kuchyňského experimentu.
Připomínám, že tady se můžete podívat na fotku, jak to v naší kuchyni vypadalo předtím. Pak jsme všechno sbalili a čekali, co se bude dít.
Během toho týdne, kdy jsme zjišťovali, co vlastně v kuchyni opravdu potřebujeme, byl P. nemocný a nechodil do práce. Byla to tedy opravdu kuchyňská zatěžkávací zkouška, protože jsem denně vařila (na rozdíl od běžného provozu, kdy si udělám k obědu třeba chleba se sýrem).
První den jsme vybalili pár talířů a hrníčků, jednu misku, kafe, olej, sůl a pepř a to bylo tak v zásadě všechno. Jo, ještě flašku pro mimino. Všechno se vešlo na jednu fotku.
Po pár dalších dnech přibylo ještě pár věcí, něco už jsme uložili i do šuplíků a do regálu, ale můžete vidět, že pořád je linka více méně prázdná.
Na konci týdne jsme měli vybaleno v podstatě všechno potřebné. Pak nastalo takové hluché období. Ze zbytku věcí jsme prakticky nic nepotřebovali, takže nás nic nenutilo pustit se do nějakého velkého třízení a úklidu. Krabice a tašky ležely nějakou dobu v rohu, prcek si měl aspoň s čím hrát a my si na ně za krátko zvykli. To sem nepíšu proto, abyste se dozvěděli, jaký jsem bordelář, ale jako důkaz toho, že většina těch věcí jsou opravdu nepotřebné krámy. Kdybych byla dostatečně drsná, mohla jsem je všechny vyhodit bez nějakého probírání se jimi.
Jenže taková nejsem (a navíc by se P. asi hodně zlobil a přece nechci narušit rodinnou pohodu), a tak jsem se nakonec vyhecovala a do toho úklidu se dala. Jednu část linky zabralo jídlo, protože to bych vyhodit nemohla, nejsem plýtvač. Je tam ale pár věcí (experimenty, jako například pohanka), které se budu snažit rychle spotřebovat a pak už je znovu nekoupím. Nádobí jsme probrali a snažili se dohodnout na tom, co opravdu používáme a co je zbytečnost (jako mít pět pánví).
Výsledek nakonec vypadá hezky, i když si umím představit, že by to šlo ještě zredukovat.
Všimněte si hlavně, že už neleží žádné krámy na myčce ani nahoře na lince. A taky mám místo na pracovní ploše na lince (vedle sporáku). Takže tam konečně můžu dát třeba vál, když něco peču, aniž bych před tím musela přerovnávat a přesouvat věci.
Pokud by vás zajímalo, co dělám s tím zbytkem, tak něco jsem vyhodila, něco darovala různým lidem, něco brzy poputuje zpátky k původním majitelům. (Taky máte doma spoustu plastových krabiček, ve kterých vám rodiče přivezli nějaké jídlo na přilepšenou, ale ty krabičky už si nikdy neodvezli?)
Samozřejmě to nemám pořád takhle hezky uklizeno. Důležité ale je, že všechny věci mají své místo UVNITŘ linky. Když si vzpomenu, jak jsem byla z nedostatku místa zoufalá a zvažovala, že si budeme muset pořídit ještě nějakou skříňku nebo aspoň závěsný systém na různé kuchyňské nástroje... Myslím, že je to jednoznačný úspěch.
středa 6. června 2012
Banánový
Jára zbožňuje banány.
Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.
Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.
Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou. Zábavná scéna pro všechny okolo.
Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.
Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.
Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.
Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.
Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou. Zábavná scéna pro všechny okolo.
Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.
Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)