Jára začíná pomalu vnímat realitu. Například za posledních pár dní se několikrát stalo, že se na mě podíval a rozbrečel se. Což o to, mně se při pohledu do zrcadla chce taky kolikrát plakat. Ale myslela jsem, že u dětí to období "maminka je nejkrásnější na světě" trvá o něco déle.
Jára ovšem není jediný, komu se nedaří skrývat své pocity. Čím dál tím častěji se směju všemu, co dělá. A to asi i v situacích, kdy bych neměla. Jsem asi špatná matka, když ve mě například jeho pláč vyvolá záchvat smíchu, ale nemůžu si pomoct. To, jak se mu začne chvět brada, jak potom zkroutí pusu a nasadí nešťastný výraz, to je prostě k popukání.
Nebo včera, cpala jsem do něj k obědu brokolici, moc mu nejela a v jednu chvíli na mě zůstal koukat, v pootevřené puse měl poslední sousto a jako by přemýšlel, jestli to má vyplivnout nebo ne. Jeho pohled jako by říkal "Tak co, matko, jak asi zareaguješ, když to udělám?" V takové chvíli je samozřejmě na místě přísný pohled, ale já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
A tak si tady žijem, brečíme a smějeme se spolu. Jen doufám, že smíchu bude čím dál tím víc a pláče čím dál tím míň.
