Prevít naruby

Znáte Prevíta? A pamatujete si na scénu na prohlídce u doktora? (Pokud ne, tak ji najdete na konci článku.) Je to snad moje nejoblíbenější pasáž z celé knihy.

Jára to dělá přesně naopak. Na návštěvě u doktorky či u fyzioterapeutky je neskutečně šikovný, roztomilý, vůbec nepláče, dělá všechno, co má, cukruje s personálem, no prostě k sežrání. Pak přijdeme domů a všechno je jinak.

Možná to na první pohled tak nevypadá, ale podle mě je to daleko účinnější tortura. Prevítova matka musela překonat jen pár nepříjemných minut, ale já se musím každý den dívat na to, jak se prcek pachtí, snaží se pohnout vpřed a nejde mu to, odmítá sahat po hračkách a dělat jiná cvičení, která nám fyzioterapeutka doporučila... prostě jen úpí a bezmocně se plácá.

Spousta lidí říká, že první rok uběhne jako voda. No nevím. Možná to tak vypadá při zpětném pohledu. Ale když si uvědomím, kolik úsilí už do toho všeho Jára vložil, když vidím, jak se každý den snaží a vydá se ze všech sil, aby se posunul ve vývoji, když vezmu v úvahu, kolik mě už to stálo nervů a psychických sil... tak by měl už přinejmenším běhat. Opravdu mi nepřipadá, že by to utíkalo.

Ale nevadí, věřím, že každým dnem už se mu konečně podaří se pohnout dopředu a zase bude o něco šťastnější. A já taky.

-----------------------------------------------------------------------------------


Takže šlo o to honem uvažovat, a taky jsem hned vymyslel plán akce, který jsem okamžitě provedl, a to tak, že jsem sebou mohutně praštil o nohu kuchyňského stolu.Tím jsem si přivodil přesně to, co jsem zamýšlel - natržený ret a na spánku bouli jak tenisák. Chytrá hlavička!


Když jsme dorazili na středisko, byla tam fronta jak hrom. Trávil jsem čas tím, že jsem seděl hezky zpříma, máchal rukama, zvedal jsem různé předměty z podlahy ve svěrákovém sevření, mlátil jsem do všeho možného a vyluzoval klokotavé zvuky silně připomínající lidskou mluvu.


Pak na nás přišla řada a já uviděl doktora. Okamžitě jsem ochabl a upadl do naprosté apatie, takže mě Ona musela podpírat na stole.


Doktor se na mě podíval a okamžitě zareagoval přesně tak, jak jsem doufal: “Jak přišel k té bouli na spánku a k tomu natrženému rtu?”
“Spadl a uhodil se o kuchyňský stůl,” odpověděla Ona velice provinilým hlasem.
“A ták,” protáhl doktor a v duchu si udělal poznámku na mou kartu: “No, a jak se základními rozvojovými dovednostmi? Dokáže sedět bez pomoci?”
“Ano, samozřejmě,” odpověděla Ona a odtáhla ode mě ruce.
Pomalu jsem se svalil na bok.
“A ták,” protáhl doktor podruhé. “No, tak to radši abychom provedli zkoušku sluchu.”


Musím se přiznat, že nebylo jen tak udržet vážný výraz. Dovedete si představit, jak přiblble vypadá takový dospělý člověk, když chodí po místnosti a šeptá na vás v různých pozicích? A je opravdu těžké nezareagovat, když vám strčí rty až k uchu a zčistajasna zařve.


Ale já jsem nepodlehl. Ani jsem nemrk. Ležel jsem tam na tom stole, apaticky a beze slova, až vypustil z pusy další “A ták,” a zapsal si cosi na kartu na podložce.


A co si pan doktor představoval, když na mě mával idiotskými barevnými předměty a jukal na mě zpoza nejrůznějších věcí, to teda taky nevím. Ale já byl opět naprosto dokonalý jednoduše jsem tam ležel a netečně jsem zíral před sebe.
“A ták.” A další poznámky do karty na podložce.


A když se mě snažil přimět, abych zvedal věci, dopadlo to stejně. Odolal jsem pokušení brát do rukou jeden malinký předmět po druhém, jak mi je přistrkoval, a jen jsem dál ochable civěl.
“Tedy normálně je na tohle ohromně šikovný,” vyhrkla Ona roztřeseně. “Zvedá úplně všecko. Je to nejnovější kousek, tenhle měsíc na to přišel.”


Doktor se na Ni dlouze a pomalu zadíval. Nechci se sice nějak vychvalovat, ale ta boule a ten natržený ret byly prostě geniální nápad. Kdepak aby Jí uvěřil jediné slovo, když uviděl, jak jsem zřízený.


Nakonec to zabalil, přestal ze mě páčit nějakou reakci, a soustředil se na Ni. Bohužel musím hlásit, že ze střediska odcházela v slzách.