Asi jsme se měli moc dobře. A já jsem to opovážlivě říkala nahlas. Možná jsem si i drze myslela, že to mateřství začínám zvládat a že to vlastně není zase taková fuška. A tak se vesmír rozhodl, že mi připomene, jak na tom vlastně jsem.
Jára ochořel.
Nejprve dostal rýmu. Poslední týden v dubnu. Nic moc vážného. Trochu mu teklo z nosa, ale jinak byl v pořádku, žádná teplota, veselá nálada, prostě pohoda.
Pak přes víkend začal kašlat. Znělo to dost ošklivě, takový ten "vlhký kašel", jak říkají doktoři, já říkám, že to v něm chrastí jak v rozbitých hodinách. Tak jsme šli minulé pondělí k doktorce. Dostal nějaké kapky, sirup, žádná antibiotika. Na ty to prý rozhodně není. No sláva.
Během týdne se zlepšila rýma, ale kašel furt. Nálada nic moc, ale ještě pořád se to dalo, hrál si se vším možným a dobře (a hodně!) spal. A pak ve čtvrtek večer teplota. 38. No, stejně jsme šli v pátek na kontrolu. Prý se to poslechově lepší. Jen ta teplota, no, sestřička píchla Járu do prstu a že to na antibiotika není. Ale jen tak pro jistotu mi je paní doktorka napsala. Jen kdyby se to nelepšilo, ale ono určitě bude.
V pátek večer teplota vyletěla na 39, v noci ke 40. Do prkýnka (na blogu se snažím být slušná)! Moje miminko mělo poprvé horečku a hned takovou. Byla jsem přesvědčená, že se stane něco strašného. Nastudovala jsem si na internetu všechno o febrilních křečích, našla si číslo na pohotovost a čekala, co bude... Nebylo nic. Naštěstí. Kromě teda horečky, která pokračovala ještě v sobotu, a tak jsme museli nakonec ta antibiotika z lékárny vyzvednout a začít mu je dávat.
V neděli byl bez horečky, tak jsme si říkali, no hurá. Léky zabraly, teď už to bude dobré. Dneska ráno se Jára vzbudil a byl puntíkovaný. Přes noc se osypal. Vypadá, jako by měl hodně předčasnou pubertu.
Tak zas k doktorce, poslala nás tentokrát na krev, ale výsledky byly ok, podle krve je zdravý. Příčina vyrážky může být, jak jsem pochopila, cokoli. Antibiotika, jídlo, nějaká další viróza.... uíííí!
Navíc už prcek rozhodně nemá dobrou náladu. Z mého veselého, samostatného chlapečka se stalo mimino, co furt kňourá a chce se chovat. Kdo by se mu taky divil. Ale i když chápu, že je mu blbě, po několika hodinách poponášení a dělání šššš šššš šššš ho mám plné zuby. Takže si ještě ke všemu připadám jako zrůda, co nemá dostatek trpělivosti pro své nemocné trpící dítě. Obzvlášť to vynikne vedle mého milého, trpělivého, mírně flegmatického muže.
Dobrá, vesmíre, pochopila jsem, lesson learned, mohl bys zase vrátit všechno do normálu a způsobit, aby se Jára co nejrychleji uzdravil? Poníženě prosím, prstíčkem hrabu.
