Anebo je? Jára si to očividně myslí.
Už několik měsíců se snažím naučit mimino, co znamená "Ne." Popravdě mu teda nezakazuju moc věcí, protože mi to připadá vyčerpávající a zbytečné. Ale hrabat v kočičích miskách s jídlem by nemusel.
V článcích o vývoji dětí se dočtete, že v tomhle věku (vlastně už dřív to psali, myslím, že někde kolem 10 měsíce, možná i před tím) děti slovu ne už rozumí, ale rozhodně jim nezabrání, aby pokračovali v zapovězené činnosti. A to je teda fakt.
U nás to probíhá asi takto. Jára se šine ke kočičím miskám. Já na něj: "Járo, ne!" Snažím se přitom tvářit vážně a mít ten správný, rozhodný tón hlasu. Mimino se zastaví a otočí se na mě. Zkoumavě. Jako by říkal: "Myslíš to vážně?" Já opakuju: "Ne!" Prcek se usměje. Vykouzlí ten nejkouzelnější úsměv, co má v repertoáru. Upřeně na sebe zíráme, já se stále snažím tvářit vážně, ale po pár vteřinách to vzdám. Nejde to. Tomu pohledu nelze odolat. Přes veškerou snahu mi zacukají koutky. A je to tu. Signál pro Járu, že žádné ne neplatí, spokojeně se otočí a pokračuje v cestě ke kočičímu žrádlu.
No co, časem to přijde a do té doby se aspoň hodně nasmějeme.
Mimochodem, dobrý článek o výchově (anglicky) je zde. (Už jsem ho před nějakou dobou dávala na G+, takže pro některé z vás to není nic nového, ale pro někoho třeba jo.) Inspirujte se francouzskými matkami. (I když já si popravdě myslím, že se to týká Evropy obecně, ale co já vím.)
