Dneska byl dobrý den. Líný, ale dobrý. A tak jsem se rozhodla vyplodit příspěvek, ze kterého budou mateřské hormony stříkat na všechny strany.
Tatínek šel do hospody, a tak jsme byli s Jájou večer sami. Hráli jsme na schovku kolem postele, což spočívá v tom, že on se schová za postel, oběhne ji a jukne na mě z druhé strany. Pak přiběhne zpátky za mnou a nechá si dát pusinku na čelo. Celou dobu se řehtá na celé kolo. Když ho to omrzelo (vydrží dost dlouho), vylezl na postel, kde se převaloval a tvařil se strašně roztomile. Dobrá nálada nám vydržela celý večer. (A to není samozřejmost, dost často se stane, že se ze samé legrace někde praští nebo sebou švihne o zem a je po srandě.)
Tohle jsou přesně ty momenty, které přebijí všechny strasti, které spolu prožíváme. Člověk si to musí dobře uvědomit a schovat si je na později. Na ty chvíle, kdy si vezme nemocné dítě do postele a pak se nevyspí, protože se ten mrňous celou noc vrtí. Anebo když už poosmé vysvětluje, že na ty kočičí misky se prostě sahat nebude, a ten malý prevít se na něj jen roztomile usměje a sáhne tam podeváté. V tu chvíli je třeba si říct, že jsou to prkotiny, vyvolat si obrázek večerního hraní s roztomilým děckem, zhluboka se nadechnout... a jet dál. Přeju všem rodičům, aby to zvládali co nejčastěji.
