A je to tady. Ode dneška začíná můj věk číslicí tři.
Nehroutím se z toho, naopak, na třicítku se těším už roky. Vkládám do ní totiž velké naděje. Vždycky jsem měla pocit, že když je člověku přes třicet, tak se konečně cítí jako dospělý, tím myslím, že ví, co chce a co nechce (to je dost důležité), má jasný žebříček hodnot, stojí si za svými názory... no prostě hotový, sebevědomý člověk v tom nejlepším slova smyslu.
Teď to tedy přišlo a já vidím, že jsem si to asi trošku idealizovala. Nějaký posun tímhle směrem se snad u mě udál (netvrdím, že přes noc, spíš tak za poslední rok, dva), ale říkám si, že spíš než s věkem to asi souvisí s tím prckem, co se o něj teď starám, a s tím druhým na cestě. Ona zodpovědnost za jinou živou bytost člověka formuje docela dost.
Spíš než posun k dospělosti na sobě pozoruju něco jiného. Začínám se čím dál tím víc podobat svým rodičům. A to není nic pozitivního. Tedy abyste rozuměli, své rodiče miluju, jsou to skvělí lidé. Ale jako každý smrtelník mají i oni dobré a špatné vlastnosti. A jsou to právě ty špatné, které se teď u mě objevují. Šílím a rozčiluju se, když se mi něco nedaří (např. taková prkotina jako připálená cibule), pak se zarazím a jako bych viděla svou mámu. Sleduju Jáju, jak zarputile odmítá jíst, snažím se nevypěnit, a pak mi před očima naskočí obrázek našeho tatínka, jak se tvářil úplně stejně, když se brácha nimral v jídle.
Tak co s tím? Asi mi nezbývá, než se smířit s faktem, že jsem dcera svých rodičů. Konec konců, jak říkám, i přes drobné vady jsou to skvělí lidé, tak snad se mi taky podaří zůstat pořád tak skvělá jako jsem byla ve svých dvaceti.
