Ups, dneska je to 14 dní, co se prcek narodil. Tak si říkám, že bych měla pohnout s těmi zápisky, než všechno zapomenu.
V porodnici
Minule jsme skončili u toho, jak mi praskla voda. Bylo tedy na čase přesunout se do porodnice. (Já jsem tedy pořád kdoví proč setrvávala v tom stavu "klíd, nic se neděje, vždyť jenom rodím" a přesvědčila muže, ať se ještě navečeří.) Tašku už jsem si naštěstí sbalila dopoledne. (Opravdu jste někdo měl sbalené věci ten měsíc předem, jak se to doporučuje?)
Jedna z velkých předporodních otázek byla, kterou porodnici si vybrat. Dlouho jsem váhala, jestli se vydat do tolik vychvalovaného Vyškova, ale nakonec jsem upřednostnila Milosrdné, z jednoho prostého důvodu, totiž že už to tam znám.
Když jsem se nasoukala do auta, došlo mi, že to bylo rozumné rozhodnutí. Čtvrt hodina cesty autem s porodními bolestmi byla otravná. Muset absolvovat třičtvrtěhodinovou cestu, asi bych hodně trpěla.
Dorazili jsme před půl osmou. Moje obavy, jestli nebudeme muset hledat nějaký zadní / noční vchod se nepotvrdily, nemocnice byla normálně otevřená. Akorát jsme museli projít kolem komunikativní vrátné, která když slyšela, že "jdeme rodit", chtěla si povídat o tom, co to bude.
A pak už jsme zvonili na porodní sál, P. musel ještě čekat venku a já byla vpuštěna dovnitř, převlečena, usazena na křeslo, abychom natočili monitor, a vyzpovídána porodní asistentkou (PA).
Tohle je jeden z bodů, které bývají kritizované, když přijde na diskuze o porodech. Absurdní situace, kdy mezi rozdýcháváním kontrakcí musíte hlásit adresu, zaměstnání apod. Netvrdím, že mě to nějak výrazně rozhodilo, neměla jsem ještě tak silné bolesti. Ale umím si představit, že pro někoho, kdo přijede později, to musí být nepříjemné. A hlavně zbytečné!
Polovinu věcí, na které se mě PA ptala, mohla opsat z průkazky. Druhou polovinu vůbec nechápu, k čemu potřebují, kromě toho, že tam prostě na to mají kolonku (co záleží na tom, jaké mám zaměstnání?). Největší překvapení pro mě bylo, když se mě ptala na porodní míry a váhy prvního dítěte. Ano, toho dítěte, které se narodilo u nich, takže předpokládám, že tam ty údaje mají uvedené (a možná jsem divná, ale já si je přesně nepamatuju). Možná bych to všechno chápala o něco lépe, kdyby mě tam viděli poprvé.
Střih. Čtvrtek ráno, jsem na předporodní kontrole v té samé nemocnici. Sestra mě připojí na monitor a následujících 20 minut se očividně nudí. Jiný pacient nikde a všechnu administrativu už má asi vyřízenou, protože chodí po místnosti, prohlíží si obrázky na stěnách a občas znuděně vzdychne. Proč tedy nevyužije ten čas, aby se mnou vyplnila všechna lejstra a já měla později pokoj? Netuším.
Střih, zpět k pátečnímu večeru. Odevzdala jsem PA informovaný souhlas (o kterém jsem původně chtěla diskutovat, ale v tu chvíli mě to nějak přešlo) a přidala svůj porodní plán. Pročetla ho, pokývala hlavou, že by to šlo, a pak mě konečně odvedla na porodní box a vpustila dovnitř mého muže. Bylo asi půl deváté.
Následujících pár hodin si vybavuju asi takhle:
První hodina - hrozná nuda. Lezu do sprchy, muž tam je se mnou. Bolesti jsou častější, ale dá se to vydržet. Ještě i občas žertujeme.
Druhá hodina - zkouším vylézt ze sprchy a houpat se na balónu, ale zjišťuju, že mi to vůbec nevyhovuje. Bolí to jak čert. Přichází PA a konstatuje, že jsem otevřená na 3 cm. Při příjmu to byly 2. Cože? Za celou tu dobu se to posunulo jen o 1 cm? PA mě uklidňuje, že nejdůležitější je, že se to hýbe. Tak jo. Vydržím to. Budu statečná.
Třetí hodina - bolesti mám skoro furt, neměly tam být i nějaké chvilky oddechu? P. mě povzbuzuje jak může. Znova lezu do sprchy. Přichází PA, že se na mě znova mrkne. 6 cm. Chce se mi plakat při představě, že to ještě potrvá kdoví jak dlouho.
Závěrečných 20 minut - vlezu zpátky pod sprchu a při tom přemýšlím, že se na celý přirozený porod vykašlu a řeknu si o nějaký dryák (dryják?) na bolest. V tu chvíli přichází další kontrakce, která je tak strašlivá, jako žádná z těch předchozích. Pak to jde hrozně rychle, nějaké to tlačení a najednou mám na břiše mimino a je po všem.
Mám, co jsem chtěla. Zažila jsem svůj přirozený porod bez medikace. Všechno nebylo ideální, ale o moc lépe to asi v současnosti v porodnici nejde, řekla bych. (O pár dní později na šestinedělí jsem zaslechla rozhovor dvou žen, kde padaly klasické věty jako: "Pak mi píchli oxytocin na urychlení" nebo "Ležela mi na břiše, ale vůbec to nepomáhalo.") Pozitivně hodnotím hlavně to, že jsem za celou dobu viděla doktora jenom dvakrát - při příjmu a když už bylo po všem. Jinak se o mě celou dobu starala jen PA a i ta chodila minimálně, dokonce i monitor omezila jen na krátké přiložení té "sondy" (nebo jak to nazvat) na břicho.
Pamatuju si, že bezprostředně po narození Jáji jsem prohlásila, že už nikdy nechci rodit. Časem to ale nějak vybledlo, navíc jsem si říkala, že to určitě bylo způsobeno okolnostmi a že napodruhé to bude lepší. A jaká byla skutečnost? Bezprostředně po narození Páji jsem řekla svému muži: "Tak to třetí dítě už si teda nepořídíme ani náhodou." (nebo něco v tom smyslu) Prostě jsem si ověřila, že pro nás, hysterky se sníženým prahem bolesti, to není. Ať mi to bojovnice za přirozený porod odpustí. Pořád jim fandím a podporuju je, ale momentálně to vidím tak, že pokud bych přeci jen měla ještě někdy rodit, tak jedině s epidurálem.
pátek 24. ledna 2014
pátek 17. ledna 2014
Zápisky z porodu
Ne, nedělala jsem si během posledních dní poznámky, takže ten nadpis vlastně trochu lže. Zatím to mám všechno jenom v hlavě a zápisky se z toho stanou teprve teď, na blogu.
A nebojte se, nehodlám vás děsit žádnými detaily.
Prolog - jak to všechno začalo
Když jsem koukala na různá videa z domácích porodů (Orgasmic Birth apod.), překvapilo mě, že se tam občas vyskytují starší děti. Ne že by mě to nějak pohoršovalo, ale ptala jsem se, jak se to dá skloubit? Kdo se o to dítě postará, když matka s otcem mají úplně jiné starosti?
No, tohle já naštěstí řešit nemusím, říkala jsem si. Až to na mě přijde, náš prvorozený už bude nějakých 200 kilometrů daleko. Ano, je pravda, že jsme měli i záložní plán pro případ, že se mimino rozhodne vylézt na svět dřív. Ale popravdě jsem byla ve skrytu duše přesvědčená, že si počká. Konec konců, v mém okolí se vyskytují spíše ženy, které přenášely, než ty, které rodily předčasně.
Den D se blížil. Tím tedy nemyslím termín porodu, ale den, kdy se měl Jája přesunout k babičce. V sobotu ráno ho měl tatínek naložit do auta, odvézt a rychle se vrátit zpátky do Brna. A pak už pro mě za mě klidně můžu rodit, říkala jsem si.
Samozřejmě, podle všech zákonů schválnosti, jsem se v pátek ráno vzbudila s bolestmi břicha. A tak jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je prožívat rozjíždějící se porod za přítomnosti aktivního děcka.
Dopoledne jsem tak různě polehávala a nechávala většinu věcí na svém muži. Obvykle by to určitě prošlo, protože tatínek je nejoblíbenější a když je doma, tak mě Jája v podstatě ignoruje. Ale teď najednou mě hrozně potřeboval, chodil za mnou s tím svým "máma, vstávat" a já musela furt dokola vysvětlovat, že vstávat nebudu.
No ale nevadí, jedeme dál. Během dopoledne mi volali a psali různí lidé, ne, že by věděli, že se něco děje, prostě si na mě zrovna v pátek vzpomněli, tak co, jak to jde, už jsi porodila? A já akorát mlžila, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli to jsou jenom poslíčci nebo už jako fakt jde do tuhého. (Přiznala bych se, že jsem si psala časy těch bolestí a muž si to zapisoval do tabulky a vyjel si z toho graf, ale vy byste se nám smáli.)
Po obědě šel Jája spát a já si mohla trošku odpočinout. Ale jen co vstal, začaly se intervaly mezi bolestmi zkracovat a my došli k názoru, že už to teda asi vážně je ono a povolali hlídací tetu - mého bratra.
Já jsem se mezitím rozhodla, že se naložím do vany, všude se píše, jak to pomáhá, tak to by v tom byl čert. Napustila jsem si vanu, vlezla do ní... a už tu byl prcek a prý "Chci se koupat." No než ho každou chvíli odhánět, to jsem ho do té vany radši vzala taky. A tak relaxace probíhala tak, že jsme se s prckem navzájem polívali vodou a já se snažila, aby toho moc nevylil na zem.
Když dorazil bratr, řešili jsme ještě jeden problém - že má taky děťátko, zatím tedy jen čtyřnohé, ale i o to je potřeba se postarat. A tak ho můj muž naložil do auta, aby rychle zajeli na Vinohrady, nakrmili a vyvenčili psa a pak se zase vrátili zpět. Já jsem sebevědomě prohlásila, že to je všechno v pohodě, ať nestresujou, o Jáju se tu chvilku postarat zvládnu a zatím se nic tak hrozného neděje.
Všechno probíhalo docela dobře, až do chvíle, kdy jsem zrovna rozdýchávala kontrakci (blbé slovo, které aspoň v mém případě vůbec neodpovídá realitě, ale co už) a Jája mezitím shodil na zem vánoční stromeček. Asi jako trest za to, že jsme ho nestihli uklidit včas. Seřvala jsem ho, chudáčka, na tři doby, což asi taky není ten nejlepší způsob, jak se uvolnit a soustředit se na porod.
Za chvíli naštěstí dorazili chlapi a převzali si kluka do péče. Já se přesunula na balón, houpala se a všichni jsme vlastně jen čekali, až přijde ta pravá chvíle, kdy se s mužem přesuneme do porodnice. Jenže se furt nic nedělo a tak musel opět zasáhnout náš prvorozený syn. Vyžádal si houpačku, můj muž a bratr ho na střídačku houpali a při tom si chystali večeři. Pak zrovna měli oba plné ruce práce, když Jája opět zavelel "Eště houpat" (protože sám se ještě rozhoupat neumí) a tak jsem se zvedla z toho balónu, že do něj strčím - a v tom mi praskla voda a bylo jasno. Jede se do porodnice.
Takže co z toho všeho vyplývá? Mít u porodu, alespoň ze začátku, starší dítě, je rozhodně zajímavý zážitek, který vám to může i urychlit. A pokračování bude (snad) příště.
A nebojte se, nehodlám vás děsit žádnými detaily.
Prolog - jak to všechno začalo
Když jsem koukala na různá videa z domácích porodů (Orgasmic Birth apod.), překvapilo mě, že se tam občas vyskytují starší děti. Ne že by mě to nějak pohoršovalo, ale ptala jsem se, jak se to dá skloubit? Kdo se o to dítě postará, když matka s otcem mají úplně jiné starosti?
No, tohle já naštěstí řešit nemusím, říkala jsem si. Až to na mě přijde, náš prvorozený už bude nějakých 200 kilometrů daleko. Ano, je pravda, že jsme měli i záložní plán pro případ, že se mimino rozhodne vylézt na svět dřív. Ale popravdě jsem byla ve skrytu duše přesvědčená, že si počká. Konec konců, v mém okolí se vyskytují spíše ženy, které přenášely, než ty, které rodily předčasně.
Den D se blížil. Tím tedy nemyslím termín porodu, ale den, kdy se měl Jája přesunout k babičce. V sobotu ráno ho měl tatínek naložit do auta, odvézt a rychle se vrátit zpátky do Brna. A pak už pro mě za mě klidně můžu rodit, říkala jsem si.
Samozřejmě, podle všech zákonů schválnosti, jsem se v pátek ráno vzbudila s bolestmi břicha. A tak jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je prožívat rozjíždějící se porod za přítomnosti aktivního děcka.
Dopoledne jsem tak různě polehávala a nechávala většinu věcí na svém muži. Obvykle by to určitě prošlo, protože tatínek je nejoblíbenější a když je doma, tak mě Jája v podstatě ignoruje. Ale teď najednou mě hrozně potřeboval, chodil za mnou s tím svým "máma, vstávat" a já musela furt dokola vysvětlovat, že vstávat nebudu.
No ale nevadí, jedeme dál. Během dopoledne mi volali a psali různí lidé, ne, že by věděli, že se něco děje, prostě si na mě zrovna v pátek vzpomněli, tak co, jak to jde, už jsi porodila? A já akorát mlžila, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli to jsou jenom poslíčci nebo už jako fakt jde do tuhého. (Přiznala bych se, že jsem si psala časy těch bolestí a muž si to zapisoval do tabulky a vyjel si z toho graf, ale vy byste se nám smáli.)
Po obědě šel Jája spát a já si mohla trošku odpočinout. Ale jen co vstal, začaly se intervaly mezi bolestmi zkracovat a my došli k názoru, že už to teda asi vážně je ono a povolali hlídací tetu - mého bratra.
Já jsem se mezitím rozhodla, že se naložím do vany, všude se píše, jak to pomáhá, tak to by v tom byl čert. Napustila jsem si vanu, vlezla do ní... a už tu byl prcek a prý "Chci se koupat." No než ho každou chvíli odhánět, to jsem ho do té vany radši vzala taky. A tak relaxace probíhala tak, že jsme se s prckem navzájem polívali vodou a já se snažila, aby toho moc nevylil na zem.
Když dorazil bratr, řešili jsme ještě jeden problém - že má taky děťátko, zatím tedy jen čtyřnohé, ale i o to je potřeba se postarat. A tak ho můj muž naložil do auta, aby rychle zajeli na Vinohrady, nakrmili a vyvenčili psa a pak se zase vrátili zpět. Já jsem sebevědomě prohlásila, že to je všechno v pohodě, ať nestresujou, o Jáju se tu chvilku postarat zvládnu a zatím se nic tak hrozného neděje.
Všechno probíhalo docela dobře, až do chvíle, kdy jsem zrovna rozdýchávala kontrakci (blbé slovo, které aspoň v mém případě vůbec neodpovídá realitě, ale co už) a Jája mezitím shodil na zem vánoční stromeček. Asi jako trest za to, že jsme ho nestihli uklidit včas. Seřvala jsem ho, chudáčka, na tři doby, což asi taky není ten nejlepší způsob, jak se uvolnit a soustředit se na porod.
Za chvíli naštěstí dorazili chlapi a převzali si kluka do péče. Já se přesunula na balón, houpala se a všichni jsme vlastně jen čekali, až přijde ta pravá chvíle, kdy se s mužem přesuneme do porodnice. Jenže se furt nic nedělo a tak musel opět zasáhnout náš prvorozený syn. Vyžádal si houpačku, můj muž a bratr ho na střídačku houpali a při tom si chystali večeři. Pak zrovna měli oba plné ruce práce, když Jája opět zavelel "Eště houpat" (protože sám se ještě rozhoupat neumí) a tak jsem se zvedla z toho balónu, že do něj strčím - a v tom mi praskla voda a bylo jasno. Jede se do porodnice.
Takže co z toho všeho vyplývá? Mít u porodu, alespoň ze začátku, starší dítě, je rozhodně zajímavý zážitek, který vám to může i urychlit. A pokračování bude (snad) příště.
úterý 14. ledna 2014
Už jsme doma
Přiznejte se, koho napadlo, že páteční video jsem nesdílela jen tak pro nic za nic?
Je to tak, článek jsem zveřejňovala s rozjíždějícími se porodními bolestmi. Večer jsme pak odjeli k Milosrdným a hodinku před půlnocí se nám narodil Pája.
Později možná bude i nějaká fotka a povídání o porodnici, záleží na tom, jak moc mi dá prcek zabrat. Zatím jen hlásím, že jsme doma a všechno je fajn.
Je to tak, článek jsem zveřejňovala s rozjíždějícími se porodními bolestmi. Večer jsme pak odjeli k Milosrdným a hodinku před půlnocí se nám narodil Pája.
Později možná bude i nějaká fotka a povídání o porodnici, záleží na tom, jak moc mi dá prcek zabrat. Zatím jen hlásím, že jsme doma a všechno je fajn.
pátek 10. ledna 2014
Jak to vlastně je s tím porodem
Bohužel anglicky, ale určitě to pochopíte. Kéž by to takhle fungovalo :)
úterý 31. prosince 2013
Já chci holčičku!
Samozřejmě, že na tom nezáleží. Je úplně jedno jestli má člověk doma kluka nebo holku... až do chvíle, kdy vleze na Pinterest.
Pro holky je tam toho tolik! Záložkuju se slzou v oku a přemýšlím, jestli si najít v okolí nějakou oběť, která ode mě bude pravidelně dostávat nepovedené šicí pokusy, nebo jestli radši udělat z Kolomana transvestitu.
Pro holky je tam toho tolik! Záložkuju se slzou v oku a přemýšlím, jestli si najít v okolí nějakou oběť, která ode mě bude pravidelně dostávat nepovedené šicí pokusy, nebo jestli radši udělat z Kolomana transvestitu.
pondělí 30. prosince 2013
Proč rodit doma
Nechci tady rozjíždět žádnou kontroverzní debatu, jde mi jen o jeden konkrétní důvod - kvůli organizaci!
Při prvním porodu mě to ani nenapadlo, proč taky. Jenže teď se ke všem starostem přidala jedna zásadní otázka - co s prvním dítětem? Muže chci mít u porodu. Moji i jeho rodiče jsou daleko. Tak co teď?
Problém je, že jak známo porod se nedá přesně naplánovat. Je to takové velké dobrodružství, do poslední chvíle nevíte, co a jak bude. A já mám raději všechno ošéfované, v improvizacích nejsem moc dobrá.
Po usilovném přemýšlení a zvažování všech možných variant jsme naplánovali, kdy přesunout prcka k našim a kdy zpátky. Ta druhá část bude samozřejmě záviset na tom, kdy se Koloman rozhodne, že už je jeho čas. Denně ho přesvědčuju, že 14. ledna 2014 je výborné datum. Uvidíme, jestli se nechá ukecat.
Jenže co kdyby přeci jen ne, co kdyby se rozhodl, že chce na svět dřív? Přeci jen se ten termín bere plus minus dva týdny. A tak mám v záloze bratra, dnes jsme měli válečnou poradu, kde jsme se snažili přijít na všechny možné varianty, které mohou nastat, a vymyslet jejich řešení. Mělo by mě to asi uklidnit, ale spíš ne.
Prožívám to moc? Jak jste tuhle věc řešili vy ostatní?
PS: A zítra už si fakt musím sbalit tu tašku do porodnice, jinak se přesně podle zákonů schválnosti něco přihodí.
Při prvním porodu mě to ani nenapadlo, proč taky. Jenže teď se ke všem starostem přidala jedna zásadní otázka - co s prvním dítětem? Muže chci mít u porodu. Moji i jeho rodiče jsou daleko. Tak co teď?
Problém je, že jak známo porod se nedá přesně naplánovat. Je to takové velké dobrodružství, do poslední chvíle nevíte, co a jak bude. A já mám raději všechno ošéfované, v improvizacích nejsem moc dobrá.
Po usilovném přemýšlení a zvažování všech možných variant jsme naplánovali, kdy přesunout prcka k našim a kdy zpátky. Ta druhá část bude samozřejmě záviset na tom, kdy se Koloman rozhodne, že už je jeho čas. Denně ho přesvědčuju, že 14. ledna 2014 je výborné datum. Uvidíme, jestli se nechá ukecat.
Jenže co kdyby přeci jen ne, co kdyby se rozhodl, že chce na svět dřív? Přeci jen se ten termín bere plus minus dva týdny. A tak mám v záloze bratra, dnes jsme měli válečnou poradu, kde jsme se snažili přijít na všechny možné varianty, které mohou nastat, a vymyslet jejich řešení. Mělo by mě to asi uklidnit, ale spíš ne.
Prožívám to moc? Jak jste tuhle věc řešili vy ostatní?
PS: A zítra už si fakt musím sbalit tu tašku do porodnice, jinak se přesně podle zákonů schválnosti něco přihodí.
pátek 27. prosince 2013
Líné rodičovství v praxi
Na Boží hod jsme se rozhodli vyzkoušet v praxi výchovný princip "Nechte je být".
Ještě ke všemu nás ten "den volna" tak nakopl, že jsme ve čtvrtek přestavěli nábytek v ložnici a já se vrhla na šití. Jestli mi ta energie vydrží, tak bude mít Jája konečně zase v čem chodit.
Mohlo by se zdát, že mě k tomu inspirovala nedávná četba. Ale ve skutečnosti to bylo jinak - byli jsme s P. tak vyčerpaní kombinací nemoci a vánočních příprav, že jsme se prostě rozhodli, že na 1. svátek nebudeme NIC dělat. Maximálně si ráno uvaříme čaj, pak zůstaneme v posteli, jak to jen půjde, k obědu bude kus chleba a odpoledne se taky nepředřeme.
A tak se také stalo. Jája, asi vyčerpán štědrovečerními zážitky, vydržel spát asi do půl osmé. Pak jsem mu udělala mlíko a nám čaj a šup zpátky do postele. Prcek pobíhal po pokoji*, hrál si (zas mi bude někdo tvrdit, že si neumí hrát sám), občas odběhl do kuchyně, ale my prostě neměli sil na to, jít ho kontrolovat.
A víte, co se stalo? Vůbec nic. Žádná katastrofa, smrtelné zranění či nevyčíslitelná škoda. Neříkám, že neudělal nějaký ten nepořádek, ale nebylo to o nic horší, než když mu stojíme za zadkem a říkáme: "Ne, ne, ne, tohle nesmíš. Na tohle nešahej. Tohle je nebezpečné."
Já osobně jsem navíc byla daleko víc v pohodě, takže i když se něco stalo (sirup rozlitý na podlaze - moje blbost, měla jsem ho schovat), tak jsem to prostě vyřešila a nevyšilovala. Protože když mu třikrát řeknu, ať na to nesahá, a on to stejně udělá, tak mě to samozřejmě vytočí. Ale pokud nevynaložím žádnou energii na to, abych mu v něčem zabránila, proč bych se pak měla rozčilovat? Prostě se stalo.
Ještě ke všemu nás ten "den volna" tak nakopl, že jsme ve čtvrtek přestavěli nábytek v ložnici a já se vrhla na šití. Jestli mi ta energie vydrží, tak bude mít Jája konečně zase v čem chodit.
Takže když to shrnu:
Úporná snaha o výchovu - výsledek: nepořádek, vytočená matka, protivné dítě
Výchova ve stylu "Nechte je být" - výsledek: nepořádek, matka v klidu, dítě v pohodě.
Mně z toho prostě vychází, že druhá varianta je výhodnější pro všechny. Budu to muset zkoumat dál.
* Jen pro upřesnění, Jájův pokoj a naše ložnice je ta samá místnost, takže úplně bez dozoru jsme ho nenechali, aby si někdo nemyslel.
úterý 24. prosince 2013
Letošní Vánoce stojí za dvě věci
Aspoň u nás teda.
Měla u nás na Štědrý den být návštěva, ale nebude. Bouračka. (Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale prostě mají jiné starosti.)
Z pohledu příprav je to ovšem dobře, protože nestíháme vůbec nic. Už přes měsíc se táhnoucí viróza, kterou si všichni tři předáváme tam a zpátky, není úplně ideální stav, ve kterém by se vám chtělo patlat se s cukrovím apod. A k tomu to moje obří břicho, kvůli kterému mi všechno trvá třikrát déle.
Na nějaký úklid jsme se vykašlali úplně. Jestli stihneme dneska nazdobit stromeček, tak to bude úspěch. Polovinu dárků nemáme a druhou polovinu jsme nestihli včas doručit. (A to opravdu obdarováváme jen pár lidí a nekupujeme horu nesmyslů.)
Stále nemáme rybu, snad ji ještě dneska někde seženeme. Včera v noci jsme ještě dodělávali nějaké cukroví, připravovali salát, pekli vánočku, P. zdobil perníčky. (Ptáte-li se proč, tak asi proto, že přese všechno mám Vánoce ráda a chtěla jsem mít aspoň ten základ.) Spát jsme šli v jednu.
Od půl třetí jsem nespala, protože mě přepadl šílený kašel. Jáju taky, tak jsme kašlali duo. Takže mi je teď docela mizerně. A on pořád kašle, chudáček, kdybych tak mohla pro něj něco udělat, ale žádné léky mu nezabírají. Včera jsme ještě byli u doktorky, protože se mu to vůbec nelepší. ATB nedostal, což je na jednu stranu dobře (nehorší se to), ale na druhou stranu, byl by to aspoň nějaký posun, takhle jsme pořád stejně bezradní. (Nějaké léky samozřejmě má, ale vůbec nemám pocit, že by mi pomáhaly, chce to prostě jenom hodně času, což je frustrující.)
Děti jsou ovšem úžasná stvoření. Před chvílí vstal, po prokašlané noci, a krásně se na mě usmál, teď je v pokoji, bubnuje a žvatlá si a je v pohodě.
Přeju vám všem krásné Vánoce, což teď možná zní jako ironie, ale není to tak myšleno. Hlavně se vykašlete na všechny prkotiny kolem, na to, jestli jste dostali ten správný dárek, na to, jestli je všechno tip ťop, hlavní je zdraví a rodina. To je moje letošní vánoční poselství světu. Hezké svátky.
Měla u nás na Štědrý den být návštěva, ale nebude. Bouračka. (Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale prostě mají jiné starosti.)
Z pohledu příprav je to ovšem dobře, protože nestíháme vůbec nic. Už přes měsíc se táhnoucí viróza, kterou si všichni tři předáváme tam a zpátky, není úplně ideální stav, ve kterém by se vám chtělo patlat se s cukrovím apod. A k tomu to moje obří břicho, kvůli kterému mi všechno trvá třikrát déle.
Na nějaký úklid jsme se vykašlali úplně. Jestli stihneme dneska nazdobit stromeček, tak to bude úspěch. Polovinu dárků nemáme a druhou polovinu jsme nestihli včas doručit. (A to opravdu obdarováváme jen pár lidí a nekupujeme horu nesmyslů.)
Stále nemáme rybu, snad ji ještě dneska někde seženeme. Včera v noci jsme ještě dodělávali nějaké cukroví, připravovali salát, pekli vánočku, P. zdobil perníčky. (Ptáte-li se proč, tak asi proto, že přese všechno mám Vánoce ráda a chtěla jsem mít aspoň ten základ.) Spát jsme šli v jednu.
Od půl třetí jsem nespala, protože mě přepadl šílený kašel. Jáju taky, tak jsme kašlali duo. Takže mi je teď docela mizerně. A on pořád kašle, chudáček, kdybych tak mohla pro něj něco udělat, ale žádné léky mu nezabírají. Včera jsme ještě byli u doktorky, protože se mu to vůbec nelepší. ATB nedostal, což je na jednu stranu dobře (nehorší se to), ale na druhou stranu, byl by to aspoň nějaký posun, takhle jsme pořád stejně bezradní. (Nějaké léky samozřejmě má, ale vůbec nemám pocit, že by mi pomáhaly, chce to prostě jenom hodně času, což je frustrující.)
Děti jsou ovšem úžasná stvoření. Před chvílí vstal, po prokašlané noci, a krásně se na mě usmál, teď je v pokoji, bubnuje a žvatlá si a je v pohodě.
Přeju vám všem krásné Vánoce, což teď možná zní jako ironie, ale není to tak myšleno. Hlavně se vykašlete na všechny prkotiny kolem, na to, jestli jste dostali ten správný dárek, na to, jestli je všechno tip ťop, hlavní je zdraví a rodina. To je moje letošní vánoční poselství světu. Hezké svátky.
neděle 22. prosince 2013
Moje řeč, Tome
Se čtením jsem teď na tom bledě (dokonce jsem letos ani nesplnila svou ubohou Reading Challenge na Goodreads), tak jsem si řekla, že sáhnu po něčem lehčím, co už jsem navíc četla, a otevřela znovu po třech letech Líného rodiče.
A hned jsem narazila na pasáž, kterou sem prostě musím přepsat.
Mateřství není žádná role, natož aby to byla práce na plný úvazek. Děti tolik mateřské péče nepotřebují. Z mateřství vznikla práce na plný úvazek - dokonce víc než na plný úvazek - až v naší západní civilizaci, kde se matky staly tak izolovanými. Nuda drásá životy mladých matek a přivádí je k šílenství. Dnes je běžné, že manžel odejde z domova v osm ráno a vrátí se v sedm večer a veškerou společností matky přes den je pračka a televize. [...]
Nudný úděl matky na plný úvazek je navíc znásoben jejím pocitem viny - cítí se vinna za to, že se netěší ze společnosti svého vlastního dítěte, své vlastní krve. Má pocit, že selhala, jestliže si neužívá mateřství. Jak hluboká je propast mezi ní a ideálem mateřství, který známe z časopisů a z reklamy. Proč se nemůže veselit tak jako celebrity, co se na titulních stranách časopisů neustále chvástají svou radostí z rodičovství? To proto - a říkám to znovu - že mateřství je mýtus a ženy nebyly stvořeny k tomu, aby celý den samy nakupovaly, drhly podlahu a žvatlaly na svá nemluvňata. Nebo aby se samy odsoudily k prostému postrkování dětí na houpačkách - hrůzná to představa. Žena musí spojit mateřství s jinou tvůrčí činností a chodit mezi lidi.
A ještě o kousek dál:
Vytvořte si svoje vlastní pojetí mateřství a otcovství. Neexistuje správná a špatná cesta. Záleží to jen na vás.
Tak a teď si to asi vytisknu a nalepím na zrcadlo nebo někam, abych to měla furt na očích. Anebo každý den napíšu stokrát do deníčku:
Nebudu se snažit být dokonalá matka. Dokonalá matka neexistuje!
A hned jsem narazila na pasáž, kterou sem prostě musím přepsat.
Mateřství není žádná role, natož aby to byla práce na plný úvazek. Děti tolik mateřské péče nepotřebují. Z mateřství vznikla práce na plný úvazek - dokonce víc než na plný úvazek - až v naší západní civilizaci, kde se matky staly tak izolovanými. Nuda drásá životy mladých matek a přivádí je k šílenství. Dnes je běžné, že manžel odejde z domova v osm ráno a vrátí se v sedm večer a veškerou společností matky přes den je pračka a televize. [...]
Nudný úděl matky na plný úvazek je navíc znásoben jejím pocitem viny - cítí se vinna za to, že se netěší ze společnosti svého vlastního dítěte, své vlastní krve. Má pocit, že selhala, jestliže si neužívá mateřství. Jak hluboká je propast mezi ní a ideálem mateřství, který známe z časopisů a z reklamy. Proč se nemůže veselit tak jako celebrity, co se na titulních stranách časopisů neustále chvástají svou radostí z rodičovství? To proto - a říkám to znovu - že mateřství je mýtus a ženy nebyly stvořeny k tomu, aby celý den samy nakupovaly, drhly podlahu a žvatlaly na svá nemluvňata. Nebo aby se samy odsoudily k prostému postrkování dětí na houpačkách - hrůzná to představa. Žena musí spojit mateřství s jinou tvůrčí činností a chodit mezi lidi.
A ještě o kousek dál:
Vytvořte si svoje vlastní pojetí mateřství a otcovství. Neexistuje správná a špatná cesta. Záleží to jen na vás.
Tak a teď si to asi vytisknu a nalepím na zrcadlo nebo někam, abych to měla furt na očích. Anebo každý den napíšu stokrát do deníčku:
Nebudu se snažit být dokonalá matka. Dokonalá matka neexistuje!
středa 18. prosince 2013
Prosincové střípky
Děje se mi teď tak všechno a nic, samé banality, které na samostatný článek ani nevydají. Tak aspoň ve zkratce.
- Dítě opět/stále nemocné. V pondělí jsme šli k doktorce, která nás poslala ještě na ORL, kde jsme s tím naším aktivistou, co chvilku neposedí, tvrdli dvě hodiny. Aspoň, že je P. už doma a mohli jsme tam být oba. Jája má malý zánět v uchu, ale naštěstí to nebylo na píchání, jen jsme dostali nějaké kapky.
Na lince se nám opět hromadí léky a třeba večerní ukládání je teď o to vtipnější. Už tak mi připadá, že je toho dost (umýt, převlíct do pyžama, mlíko, přečíst pohádku, pomazlit, vyčůrat, zazpívat) a teď se k tomu ještě přidaly čtyři sirupy a troje kapky (do nosa, do ucha, do očí) plus zábava největší - odsávání nosu. Aktuálně je moje největší přání, aby se J. naučil smrkat.
- My s P. jsme samozřejmě taky nachlazení, bez toho by to nešlo. A tak se ze mě stává naprosto nespolečenský tvor. Minulý pátek měla naše firma vánoční večírek, na který jsem se těšila už od Náchoda. A nakonec jsem nešla, protože mi nebylo dobře. Tenhle týden jsem měla naplánované hned dvě posezení s kamarády, ale nakonec všechno ruším.
- Kupovala jsem si nové boty. Chtěla jsem černé, rovné, asi tak do půl lýtek. Mám hnědé, kotníčkové, na klínu. Já prostě neumím nakupovat oblečení a obuv, to je snad nějaká diagnóza.
- Předevčírem jsem se stavila na nákup v Tescu. Měli tam krásné velké tabule s nápisy "Vždy čerstvá sezónní zelenina" a "Spolupracujeme s místními dodavateli". A kolem těch tabulí byly bedny plné zeleniny z Holandska. Česká ani jedna jediná. Ne, že by mě to překvapovalo, jen mě to vždycky znovu na...štve.
- Nemáme ani nakoupené všechny vánoční dárky, cukroví taky žádné, kromě nenazdobených perníčků. Jediné štěstí je, že návštěva pozvaná na Vánoce nakonec s velkou pravděpodobností nedorazí. Letos to prostě nějak nedávám. Ale třeba se ještě zvetím a něco o víkendu upeču.
- Ani nevánoční věci nezvládám. Už to bude pomalu měsíc, co jsem doma, a ze seznamu úkolů skoro nic neubylo. Akorát proškrtávám věci, které jsem už prošvihla nebo usoudím, že to zas není tak důležité. No, taky jeden ze způsobů time managementu.
- Dítě opět/stále nemocné. V pondělí jsme šli k doktorce, která nás poslala ještě na ORL, kde jsme s tím naším aktivistou, co chvilku neposedí, tvrdli dvě hodiny. Aspoň, že je P. už doma a mohli jsme tam být oba. Jája má malý zánět v uchu, ale naštěstí to nebylo na píchání, jen jsme dostali nějaké kapky.
Na lince se nám opět hromadí léky a třeba večerní ukládání je teď o to vtipnější. Už tak mi připadá, že je toho dost (umýt, převlíct do pyžama, mlíko, přečíst pohádku, pomazlit, vyčůrat, zazpívat) a teď se k tomu ještě přidaly čtyři sirupy a troje kapky (do nosa, do ucha, do očí) plus zábava největší - odsávání nosu. Aktuálně je moje největší přání, aby se J. naučil smrkat.
- My s P. jsme samozřejmě taky nachlazení, bez toho by to nešlo. A tak se ze mě stává naprosto nespolečenský tvor. Minulý pátek měla naše firma vánoční večírek, na který jsem se těšila už od Náchoda. A nakonec jsem nešla, protože mi nebylo dobře. Tenhle týden jsem měla naplánované hned dvě posezení s kamarády, ale nakonec všechno ruším.
- Kupovala jsem si nové boty. Chtěla jsem černé, rovné, asi tak do půl lýtek. Mám hnědé, kotníčkové, na klínu. Já prostě neumím nakupovat oblečení a obuv, to je snad nějaká diagnóza.
- Předevčírem jsem se stavila na nákup v Tescu. Měli tam krásné velké tabule s nápisy "Vždy čerstvá sezónní zelenina" a "Spolupracujeme s místními dodavateli". A kolem těch tabulí byly bedny plné zeleniny z Holandska. Česká ani jedna jediná. Ne, že by mě to překvapovalo, jen mě to vždycky znovu na...štve.
- Nemáme ani nakoupené všechny vánoční dárky, cukroví taky žádné, kromě nenazdobených perníčků. Jediné štěstí je, že návštěva pozvaná na Vánoce nakonec s velkou pravděpodobností nedorazí. Letos to prostě nějak nedávám. Ale třeba se ještě zvetím a něco o víkendu upeču.
- Ani nevánoční věci nezvládám. Už to bude pomalu měsíc, co jsem doma, a ze seznamu úkolů skoro nic neubylo. Akorát proškrtávám věci, které jsem už prošvihla nebo usoudím, že to zas není tak důležité. No, taky jeden ze způsobů time managementu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)