... třídím odpad a starám se o dítě.
Byla jsem nedávno na preventivní prohlídce u doktora. Kromě zjištění, že jsem tak trochu hluchá, a ponížení, když se mě pořád všichni (zdravotní bratr a pak doktor) ptali, jestli sportuju, jsem taky s panem doktorem zapředla rozhovor na téma děti.
Můj doktor je totiž stejně starý jako můj muž a má dítě jen o pár týdnů starší než to naše. Klábosili jsme (teda spíš on, já jsem stydlivá a většinou odpovídám jednoslovně až jednovětně) a on mimo jiné povídá něco jako: "Ale je to teda fuška, být na mateřské, že? Já bych to asi dělat nemohl, celý den doma s dítětem."
Tak jsem odpověděla naučeným: "No jo, je to občas náročné, hlavně psychicky."
Teprve později jsem o tom začala přemýšlet. Je pro mě opravdu starost o Jáju tak náročná? Je i není. Jsou samozřejmě situace, kdy vůbec nevím, co dělat, kdy mám všeho plné zuby, kdy se mi nic nechce a musím, kdy fňukám a stěžuju si (tenhle blog je toho důkazem). Tohle všechno se mi ovšem dělo i v práci a předtím na výšce (a konec konců i na gymplu). Je tu ale jeden velký rozdíl.
Poprvé v životě mám pocit, že to, co dělám, má opravdu smysl. Nikdy mě ještě nenapadlo, že se na to můžu vykašlat a nic se nezmění. V práci a na škole se mi tohle stávalo každou chvíli. Teď klidně vydržím půl hodiny zpívat jednu písničku pořád dokola nebo házet a koulet s míčem. Není to sice moc intelektuálně stimulující, ale vím, že je to třeba a že to časem ponese ovoce v podobě Jájova vývoje.
Určitě to takhle nebude věčně. Předpokládám, že můj život se bude ještě dál vyvíjet (tak stará přeci jen ještě nejsem). Ale teď mi připadá, že jsem konečně našla smysl života.
Důvodem tohoto blaženého pocitu samozřejmě může být i měknutí mozku z věčného zpívání melodie z Pata a Mata a házení míčem.
středa 31. října 2012
Health month - desátý měsíc
A máme tu poslední říjen. Tak rychle, rychle rekapitulaci, než se mrně vzbudí.
Měla jsem už tradičně tři pravidla.
Omezení vodních dýmek jsem zvládla bez problémů. Přiznám se, měla jsem jednu, párkrát jsem si potáhla, ale nakonec mi to ani nechutnalo, odvykám (nebo stárnu?).
Dodržování ranní a večerní rutiny se mi daří střídavě, jsem holt líná a někdy se mi opravdu nechce. Ale většinou udělám alespoň to nejnutnější.
Zato omezení cukru, to je katastrofa. Je potřeba to říct hezky nahlas - jsem závislá. Jmenuju se Dana a jsem cukroholik. Ale nevzdávám se.
V měsíci listopadu bych chtěla:
- Omezit cukr - a to úplně, myslela jsem, že když si povolím jednou týdně, tak to bude lepší, ale je to spíš naopak, zdá se mi.
- 3krát týdně psát do deníku - založila jsem si ho před několika měsíci, abych věděla, co se mi tak honí hlavou, a taky abych si procvičila psaní rukou, protože to už skoro nedělám. Jenže od té doby tam mám asi tak tři zápisy. Musím si na to vyhradit čas a trochu víc se snažit.
- 5krát týdně alespoň 30 minut psát - snažím se zase psát delší texty než jen blogové zápisky a nákupní seznamy. No nesmějte se. Spisovatelem chtěl být v mládí každý a kdo říká, že ne, drží ho to dodnes. A pak jsou tu takoví zoufalci jako já, co to dokonce veřejně přiznají.
pátek 19. října 2012
Hudební
Chci vás pozvat na koncert, co vy na to? Kdybyste měli v listopadu čas, přijďte si poslechnout písničkářku s kouzelným jménem Lucie Niemelä.
Lucianka má sice finské příjmení, ale původem je od nás ze Slezska. Po maturitě ale odjela na daleký sever, vdala se tam, vystudovala a začala hudební kariéru. (A my všichni, co jsme ji na gymplu znali, se vůbec nedivíme, protože už tehdy byla skvělá.)
Žije tedy ve Finsku, CD vydala v Německu (ach, ta globalizace), ale občas naštěstí přijede i do své rodné země a uspořádá pár koncertů. Rozhodně si ji nenechte ujít, pokud budete mít možnost.
14.11. BRATISLAVA, Kafe Scherz 20:00
15.11. VESELí NAD MORAVOU, Cafe Pierre 19:00
16.11. BRNO, Podobrazy 20:00
17.11. PRAHA, Divadlo Dobeška /s kapelou RICHARD 20:00
Pokud byste šli na brněnský koncert, tak se tam třeba uvidíme.
A pokud byste se chtěli o Lucii něco víc dozvědět, tak šup sem.
A nakonec samozřejmě písnička, abyste věděli, na co vás vlastně lákám.
Lucianka má sice finské příjmení, ale původem je od nás ze Slezska. Po maturitě ale odjela na daleký sever, vdala se tam, vystudovala a začala hudební kariéru. (A my všichni, co jsme ji na gymplu znali, se vůbec nedivíme, protože už tehdy byla skvělá.)
Žije tedy ve Finsku, CD vydala v Německu (ach, ta globalizace), ale občas naštěstí přijede i do své rodné země a uspořádá pár koncertů. Rozhodně si ji nenechte ujít, pokud budete mít možnost.
14.11. BRATISLAVA, Kafe Scherz 20:00
15.11. VESELí NAD MORAVOU, Cafe Pierre 19:00
16.11. BRNO, Podobrazy 20:00
17.11. PRAHA, Divadlo Dobeška /s kapelou RICHARD 20:00
Pokud byste šli na brněnský koncert, tak se tam třeba uvidíme.
A pokud byste se chtěli o Lucii něco víc dozvědět, tak šup sem.
A nakonec samozřejmě písnička, abyste věděli, na co vás vlastně lákám.
čtvrtek 18. října 2012
Milý deníčku...
Dneska dopoledne jsem s Jájou běhala po městě, a tak jsem neodolala a po dlouhé době si koupila kafe u Kofi Kofi stánku. Cítila jsem se potom tak trochu jako newyorská matka. Tedy ne, že bych kdy byla v New Yorku, jediná metropole mimo ČR, kterou jsem navštívila, je Paříž (ach, Paříž, sladká Paříž). Jen si prostě představuju coffee to go jako nezbytný doplněk typického New Yorčana.
Na České jsem viděla Elišku Wagnerovou uprostřed rozhovoru s nějakým starším párem. Zřejmě volební kampaň. Já volit nebyla, místo toho jsme si vyjeli na Pálavu a strávili tam příjemný víkend.
Taky mě zastavil Hare Kršna mnich a chtěl mi prodat nějakou knihu. Nedal si vysvětlit, že nemám zájem. Snažila jsem se vymluvit na to, že už doma od nich jednu mám a že mě moc nenadchla, ale to ho jen povzbudilo. Nesnáším to. Nejen kršňáky, ale i různé pouliční sběrače na charitu. Protože se tváří, jako bych měla povinnost jim přispět. Protože ve mně vyvolávají svým chováním pocit, že jsem strašně zlý člověk, když nepřispěju na výcvik slepeckých pejsků nebo na děti s rakovinou. No možná, že jsem. Možná bych měla všechno rozdat, měli bychom se přestěhovat do garsonky, mít jen to nejnutnější a všechny ostatní peníze dát na charitu. Jenže na to jsem asi příliš rozmazlená...
No nic, radši zpět ke knihám. Mám teď rozečtené čtyři, tak se to nějak sešlo. Dvě půjčené, jedna z antikvariátu a jedna zbrusu nová. Po dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Joseph Anton. Těšila jsem se na ni už od Náchoda. Teď je tady a já z ní mám fakt velkou radost. Kromě čtení si ji taky pořád prohlížím a očichávám ji. Uvažovala jsem, že si pořídím jenom elektronickou verzi, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Opravdová kniha je pro mě nenahraditelná. Asi jsem holt materialista.
Je krásně. Onehdy jsem psala Gabriele komentář o tom, že je u nás hnusně, a heleme se, ono se to vybralo. Pršelo jen jeden den, což bylo samozřejmě tehdy, kdy jsem musela s prckem k doktorce. Úžasná příležitost zjistit, že pláštěnka, kterou máme, se nehodí na náš kočár. Sledovat mě, jak se ji tam snažím narvat, muselo být fakt k popukání, hehe.
Pořád tu jsem, čtu všechny vaše blogy, jen málokdy komentuju, protože se necítím dostatečně kompetentní. Prostě jen tiše žasnu nad tím, jak jsou ostatní skvělí, talentovaní, zajímaví.
Chtěla bych sem napsat taky něco smysluplného, mám i témata, ale nějak se k tomu nemůžu dostat. Jára se vyvíjí nějak moc rychle, než o něčem napíšu, tak už to není pravda. Tak jenom zakládám koncepty a po nějaké době je zase mažu. Navíc teď začala seriálová sezóna, takže lepší to nebude. Ale slibuju, že se budu aspoň snažit.
Na České jsem viděla Elišku Wagnerovou uprostřed rozhovoru s nějakým starším párem. Zřejmě volební kampaň. Já volit nebyla, místo toho jsme si vyjeli na Pálavu a strávili tam příjemný víkend.
Taky mě zastavil Hare Kršna mnich a chtěl mi prodat nějakou knihu. Nedal si vysvětlit, že nemám zájem. Snažila jsem se vymluvit na to, že už doma od nich jednu mám a že mě moc nenadchla, ale to ho jen povzbudilo. Nesnáším to. Nejen kršňáky, ale i různé pouliční sběrače na charitu. Protože se tváří, jako bych měla povinnost jim přispět. Protože ve mně vyvolávají svým chováním pocit, že jsem strašně zlý člověk, když nepřispěju na výcvik slepeckých pejsků nebo na děti s rakovinou. No možná, že jsem. Možná bych měla všechno rozdat, měli bychom se přestěhovat do garsonky, mít jen to nejnutnější a všechny ostatní peníze dát na charitu. Jenže na to jsem asi příliš rozmazlená...
No nic, radši zpět ke knihám. Mám teď rozečtené čtyři, tak se to nějak sešlo. Dvě půjčené, jedna z antikvariátu a jedna zbrusu nová. Po dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Joseph Anton. Těšila jsem se na ni už od Náchoda. Teď je tady a já z ní mám fakt velkou radost. Kromě čtení si ji taky pořád prohlížím a očichávám ji. Uvažovala jsem, že si pořídím jenom elektronickou verzi, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Opravdová kniha je pro mě nenahraditelná. Asi jsem holt materialista.
Je krásně. Onehdy jsem psala Gabriele komentář o tom, že je u nás hnusně, a heleme se, ono se to vybralo. Pršelo jen jeden den, což bylo samozřejmě tehdy, kdy jsem musela s prckem k doktorce. Úžasná příležitost zjistit, že pláštěnka, kterou máme, se nehodí na náš kočár. Sledovat mě, jak se ji tam snažím narvat, muselo být fakt k popukání, hehe.
Pořád tu jsem, čtu všechny vaše blogy, jen málokdy komentuju, protože se necítím dostatečně kompetentní. Prostě jen tiše žasnu nad tím, jak jsou ostatní skvělí, talentovaní, zajímaví.
Chtěla bych sem napsat taky něco smysluplného, mám i témata, ale nějak se k tomu nemůžu dostat. Jára se vyvíjí nějak moc rychle, než o něčem napíšu, tak už to není pravda. Tak jenom zakládám koncepty a po nějaké době je zase mažu. Navíc teď začala seriálová sezóna, takže lepší to nebude. Ale slibuju, že se budu aspoň snažit.
pondělí 1. října 2012
Health month - devátý měsíc
Je to možné, že už je zase další měsíc pryč?
V září jsem se vrhla na Fly lady a předsevzela jsem si projít všechny dětské krůčky na jejích stránkách. Což se mi i, světe div se, podařilo. Tedy, přiznám se bez mučení, že jsem některé přeskakovala. Věci jako "Uvědomte si negativní hlasy v hlavě, které vám říkají, že to nedokážete, a změňte je v něco pozitivního" a podobně - na to já prostě moc nejsem.
Ve zkratce šlo o to vytvořit si postupně "rutiny", díky kterým se péče o domácnost stane trošku jednodušší. Ten systém je daleko propracovanější, mají zóny a denní mise a kdo ví, co všechno. Ale já jako začátečník se prostě soustředím jenom na ty rutiny a ostatní zatím filtruju. A musím říct, že mi to opravdu pomáhá.
V říjnu tedy můj první úkol zní "Dodržovat rutiny".
Ale aby to nebyla je Fly lady, přidala jsem další dvě pravidla.
- Cukr jen jednou týdně - jde mi o umělý cukr, samozřejmě, přirozený cukr v ovoci a jinde neřeším, ale nebudu sladit ani jíst sladkosti. Prostě Vánoce se blíží, je potřeba se připravit :)
- Žádný tabák - nějak jsme si s mužem zvykli na večerní vodní dýmky, ale přeci jen to není moc zdravé, takže jsem se rozhodla s nimi skončit.
Tak mi zase držte palce, na konci měsíce se uvidí, jak to zvládnu.
V září jsem se vrhla na Fly lady a předsevzela jsem si projít všechny dětské krůčky na jejích stránkách. Což se mi i, světe div se, podařilo. Tedy, přiznám se bez mučení, že jsem některé přeskakovala. Věci jako "Uvědomte si negativní hlasy v hlavě, které vám říkají, že to nedokážete, a změňte je v něco pozitivního" a podobně - na to já prostě moc nejsem.
Ve zkratce šlo o to vytvořit si postupně "rutiny", díky kterým se péče o domácnost stane trošku jednodušší. Ten systém je daleko propracovanější, mají zóny a denní mise a kdo ví, co všechno. Ale já jako začátečník se prostě soustředím jenom na ty rutiny a ostatní zatím filtruju. A musím říct, že mi to opravdu pomáhá.
V říjnu tedy můj první úkol zní "Dodržovat rutiny".
Ale aby to nebyla je Fly lady, přidala jsem další dvě pravidla.
- Cukr jen jednou týdně - jde mi o umělý cukr, samozřejmě, přirozený cukr v ovoci a jinde neřeším, ale nebudu sladit ani jíst sladkosti. Prostě Vánoce se blíží, je potřeba se připravit :)
- Žádný tabák - nějak jsme si s mužem zvykli na večerní vodní dýmky, ale přeci jen to není moc zdravé, takže jsem se rozhodla s nimi skončit.
Tak mi zase držte palce, na konci měsíce se uvidí, jak to zvládnu.
neděle 30. září 2012
Biovýlet
Rychle se musím podělit o páteční zážitky, než všechno zapomenu.
Vydali jsme se do Jihlavy na biozemědělský den na Sasově. Lidí se sešlo opravdu hodně, až jsem byla překvapená. Ale je vidět, že tahle farma už je asi dost známá a má své zákazníky. (My jsme si tam popravdě zatím objednali jenom jednou, ale určitě plánuju to co nejdříve zopakovat.)
Celé procesí se napřed vydalo podívat na telecí trojčata, což je velká vzácnost, jak jsme se dozvěděli, neboť kráva mívá většinou jedno, výjimečně dvě telata. Pak se šlo na prasátka - chov přeštických vepřů pod širým nebem. Následovala procházka lesem čtyřmetrových konopných rostlin. A nakonec bioplynová stanice, kterou jsme si s mužem bohužel pořádně neprohlídli, protože Jára už měl docela hlad.
Celou dobu nás provázel majitel firmy pan Sklenář. Povídal nám spoustu věcí o biozemědělství, všechno to mělo hlavu a patu a člověk měl pocit, že tady to opravdu dělají s nadšením a snaží se, aby jejich činnost měla i nějaký hlubší smysl. Bylo strašně fajn vidět a slyšet, že takoví lidé ještě existují.
Přeštíci, které tady chovají, nejsou jen tak obyčejná prasátka. Je to původní české plemeno a Sasov je zapojen do programu na záchranu jejich genofondu. A víte, jak tomu můžete pomoct vy? Že je budete jíst! (Omlouvám se, jestli sem chodí nějaký vegetarián, kterého se to dotklo, ale je to tak.) Takže pokud chcete udělat něco pro přírodu, šup šup, objednejte si kus vepřového ze Sasova. Litovat určitě nebudete.
Vydali jsme se do Jihlavy na biozemědělský den na Sasově. Lidí se sešlo opravdu hodně, až jsem byla překvapená. Ale je vidět, že tahle farma už je asi dost známá a má své zákazníky. (My jsme si tam popravdě zatím objednali jenom jednou, ale určitě plánuju to co nejdříve zopakovat.)
Celé procesí se napřed vydalo podívat na telecí trojčata, což je velká vzácnost, jak jsme se dozvěděli, neboť kráva mívá většinou jedno, výjimečně dvě telata. Pak se šlo na prasátka - chov přeštických vepřů pod širým nebem. Následovala procházka lesem čtyřmetrových konopných rostlin. A nakonec bioplynová stanice, kterou jsme si s mužem bohužel pořádně neprohlídli, protože Jára už měl docela hlad.
Celou dobu nás provázel majitel firmy pan Sklenář. Povídal nám spoustu věcí o biozemědělství, všechno to mělo hlavu a patu a člověk měl pocit, že tady to opravdu dělají s nadšením a snaží se, aby jejich činnost měla i nějaký hlubší smysl. Bylo strašně fajn vidět a slyšet, že takoví lidé ještě existují.
Přeštíci, které tady chovají, nejsou jen tak obyčejná prasátka. Je to původní české plemeno a Sasov je zapojen do programu na záchranu jejich genofondu. A víte, jak tomu můžete pomoct vy? Že je budete jíst! (Omlouvám se, jestli sem chodí nějaký vegetarián, kterého se to dotklo, ale je to tak.) Takže pokud chcete udělat něco pro přírodu, šup šup, objednejte si kus vepřového ze Sasova. Litovat určitě nebudete.
pátek 21. září 2012
Ze dne na den
Tak se nám zase změnil denní režim. (Ano, nám, množné číslo je zde na místě, protože můj denní režim na tom prckově samozřejmě závisí.) Aneb ozval se ten kousek prevíta, který se v mém andílkovi ukrývá.
Jeden den mám chlapečka, který
- chodí spát v 10:30 naprosto bez problémů. Položím ho do postýlky, pohladím, odejdu. On pak spí 2 - 3 hodiny.
- jde večer do postele ve 20:00, bez pláče, bez protestů. Uložit, 2 písničky, pusinka od maminky a od tatínka a je to. Spí jako dudek celou noc.
Takhle to fungovalo řekněme v 99 procentech (nikdo není dokonalý). Dělali jsme to a děláme to pořád stejně. Nic se nezměnilo. A hle, druhý den je tu kluk, co
- nechce dopoledne vůbec spát. Horko těžko se mi podaří ho uložit aspoň po obědě. Ovšem s křikem.
- nechce usínat ani večer, usedavě pláče, jako by to byla ta největší křivda, co na něm kdy byla spáchána. V noci se budí a je strašně těžké ho zase uspat.
Tak fakt nevím, co se zvrtlo. Prý děti potřebují rituály, aby se cítily bezpečně. A co já? Co moje rituály? Člověk tak nějak čeká, že když bude něco dělat pořád stejně, tak to bude pořád stejně fungovat. A zas nic. Co moje jistota a bezpečí?
Jeden den mám chlapečka, který
- chodí spát v 10:30 naprosto bez problémů. Položím ho do postýlky, pohladím, odejdu. On pak spí 2 - 3 hodiny.
- jde večer do postele ve 20:00, bez pláče, bez protestů. Uložit, 2 písničky, pusinka od maminky a od tatínka a je to. Spí jako dudek celou noc.
Takhle to fungovalo řekněme v 99 procentech (nikdo není dokonalý). Dělali jsme to a děláme to pořád stejně. Nic se nezměnilo. A hle, druhý den je tu kluk, co
- nechce dopoledne vůbec spát. Horko těžko se mi podaří ho uložit aspoň po obědě. Ovšem s křikem.
- nechce usínat ani večer, usedavě pláče, jako by to byla ta největší křivda, co na něm kdy byla spáchána. V noci se budí a je strašně těžké ho zase uspat.
Tak fakt nevím, co se zvrtlo. Prý děti potřebují rituály, aby se cítily bezpečně. A co já? Co moje rituály? Člověk tak nějak čeká, že když bude něco dělat pořád stejně, tak to bude pořád stejně fungovat. A zas nic. Co moje jistota a bezpečí?
čtvrtek 13. září 2012
Na hřišti II.
Chtěla bych předem upozornit, že celý tenhle příspěvek se bude týkat dětí a matek na pískovišti. A navíc ani nebude nijak extra vtipný.
Momentálně sice prší, ale posledních pár hezkých dní jsme s prckem využili k návštěvě hřiště. A dá-li nám matka příroda ještě pár hezkých dní, určitě tam ještě zamíříme.
Zdá se mi, že mezi matkami je velice v kurzu říkat, jak nesnášejí pískoviště. Nějak jsem ještě nezjistila proč. Pravda, byla jsem tam jen párkrát. Ale nepřipadalo mi to jako čiré peklo. Ostatní matky se mi nezdály být úplně pitomé a i kdyby byly, člověk se s nimi bavit nemusí. Klidně může sedět na lavičce s knihou či časopisem a zpovzdálí kontrolovat hrající si dítě. (Samozřejmě záleží i na tom dítěti, ale to teď není podstatné.)
Jára je navíc na pískovišti (a na hřišti obecně) nadšený, protože jsou tam děti. Tak málo mu stačí ke štěstí. Takže za sebe můžu (zatím) říct, že pískoviště je velké dobro.
Narazila jsem ovšem na první "problém". Jak je to s půjčováním hraček?
Náš mrňous se párkrát vetřel mezi hrající si děti a bral jim jejich kyblíčky, hrabičky a tak. Proto jsem usoudila, že je načase mu pořídit vlastní výbavu. S velkou hrdostí jsem pak na písek vysypala oranžový kyblíček a pár báboviček. Jára si s tím sice ještě neumí hrát tak, jak je třeba, ale aspoň nebude za chudáčka, který nemá vlastní hračky. A nabyla jsem dojmu, že je běžné mít na písku všechno tak nějak dohromady. Tak prosím, děti, poslužte si.
K mému překvapení se objevily maminky, které svým dětem zakazovaly brát si cizí věci. A nemyslím tím jenom někomu z ruky, ale i jen tak volně ležící na zemi. Zdá se mi problematické vysvětlit tak malému dítěti, že si z těch věcí může brát jen něco. Navíc ve mně hrklo. Jára si cizí hračky bere bez zaváhání. Znamená to, že na mě brzy vystartuje nějaká nespokojená maminka?
Když se nějaký takový zákaz týkal našich věcí, měla jsem tendenci říkat: "Ale to nevadí, klidně si to vezmi." Jenže pak jsem se zase zarazila. Tím bych přeci podrývala autoritu jeho maminky. Na to nemám právo. Když řekla, že si to brát nesmí, tak nesmí. Na druhou stranu pak vypadám jako škrt, ne?
Ideální by možná bylo učit děti, že se musí předem zeptat, než si něco vezmou. Ale i to je problém, pokud je na písku deset dětí a padesát báboviček. Jak má prcek vědět, co komu patří?
Asi (určitě) to moc řeším, ale prostě by mě zajímalo, jak to vidí ostatní matky.
Momentálně sice prší, ale posledních pár hezkých dní jsme s prckem využili k návštěvě hřiště. A dá-li nám matka příroda ještě pár hezkých dní, určitě tam ještě zamíříme.
Zdá se mi, že mezi matkami je velice v kurzu říkat, jak nesnášejí pískoviště. Nějak jsem ještě nezjistila proč. Pravda, byla jsem tam jen párkrát. Ale nepřipadalo mi to jako čiré peklo. Ostatní matky se mi nezdály být úplně pitomé a i kdyby byly, člověk se s nimi bavit nemusí. Klidně může sedět na lavičce s knihou či časopisem a zpovzdálí kontrolovat hrající si dítě. (Samozřejmě záleží i na tom dítěti, ale to teď není podstatné.)
Jára je navíc na pískovišti (a na hřišti obecně) nadšený, protože jsou tam děti. Tak málo mu stačí ke štěstí. Takže za sebe můžu (zatím) říct, že pískoviště je velké dobro.
Narazila jsem ovšem na první "problém". Jak je to s půjčováním hraček?
Náš mrňous se párkrát vetřel mezi hrající si děti a bral jim jejich kyblíčky, hrabičky a tak. Proto jsem usoudila, že je načase mu pořídit vlastní výbavu. S velkou hrdostí jsem pak na písek vysypala oranžový kyblíček a pár báboviček. Jára si s tím sice ještě neumí hrát tak, jak je třeba, ale aspoň nebude za chudáčka, který nemá vlastní hračky. A nabyla jsem dojmu, že je běžné mít na písku všechno tak nějak dohromady. Tak prosím, děti, poslužte si.
K mému překvapení se objevily maminky, které svým dětem zakazovaly brát si cizí věci. A nemyslím tím jenom někomu z ruky, ale i jen tak volně ležící na zemi. Zdá se mi problematické vysvětlit tak malému dítěti, že si z těch věcí může brát jen něco. Navíc ve mně hrklo. Jára si cizí hračky bere bez zaváhání. Znamená to, že na mě brzy vystartuje nějaká nespokojená maminka?
Když se nějaký takový zákaz týkal našich věcí, měla jsem tendenci říkat: "Ale to nevadí, klidně si to vezmi." Jenže pak jsem se zase zarazila. Tím bych přeci podrývala autoritu jeho maminky. Na to nemám právo. Když řekla, že si to brát nesmí, tak nesmí. Na druhou stranu pak vypadám jako škrt, ne?
Ideální by možná bylo učit děti, že se musí předem zeptat, než si něco vezmou. Ale i to je problém, pokud je na písku deset dětí a padesát báboviček. Jak má prcek vědět, co komu patří?
Asi (určitě) to moc řeším, ale prostě by mě zajímalo, jak to vidí ostatní matky.
středa 12. září 2012
Liebster Blog
Dostala jsem ocenění Liebster blog od milé Alizie. Tímto ji velice děkuji a slibuji, že ho budu nosit se ctí.
Podle pravidel mám teď navrhnout na ocenění dalších 5 blogů, které mají méně než 200 čtenářů. Jenže já nevím, kde tuto informaci najdu, tak navrhnu 5 blogů a budu doufat, že splňují podmínky.
1) Rosa Mitnik - máma klučiny přibližně stejného věku jako náš prcek, majitelka vkusu a šikovných rukou, milovnice výtvarného umění.
2) Z lesa - grafička žijící v lese nedaleko Olomouce, maminka s plno nápady na hračky pro děti (Inspirace montessori pedagogikou? Já se v tom zas tak moc nevyznám.)
3) Dětská kniha - čtyři autoři recenzují knihy pro děti. Spousta obrázků!
4) Autíček Jeníček - Amelii prostě musíte za její boj s autismem svých dětí obdivovat.
5) Mikrouši - A Hanku zase za to, jak zvládá 4 děti a život na vsi. A ještě o tom všem píše s takovým šarmem, že bych se hned na nějaké malé hospodářství přestěhovala.
Tak, to jsou moje oblíbené blogy, kterým bych chtěla poslat tuhle cenu.
Ještě přidám pravidla ocenění:
1) Poděkovat osobě, která ocenění udělila
2) Odkázat na osobu, která mi ocenění udělila
3) Navrhnout dalších 5 blogů s méně než 200 čtenáři
4) Umístit ocenění na blogu.
neděle 2. září 2012
Health month - osmý měsíc
Rychlá rekapitulace srpna. Hodně jsem četla, trochu psala, osvěžila si fráninu, takže jsem se sebou spokojená.
V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)
Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.
Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.
Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.
V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)
Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.
Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.
Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)