Jak že to včera proběhlo? No, mohlo jistě být i hůř.
Nejdůležitější na celém včerejším minivýletě bylo, že prcek usnul. Ještě hodinku před odchodem jsem nevěřila, že se to povede, ale jo.
Původní plán byl jít pěšky. Chtěla jsem vyrazit asi tři čtvrtě hodinky předem, abychom se mohli vyhnout hlavní cestě a jít trošku oklikou.
Následně se plán změnil, protože mrňous sice usnul, ale mamka se ještě musela dát do nějakého přijatelného stavu. A zdálo se, že to zabere poněkud víc času. Vyhlídla jsem si tedy v idosu, v kolik jede nízkopodlažní tramvaj, propočítala čas a šla se prohrabovat šatníkem. (Malá chlubící vsuvka - jsem prakticky na své předtěhotenské váze a bez problému obleču svoje původní oblečení. Uf, aspoň něco, kdybych teď ještě musela řešit, co na sebe...)
Nakonec jsem se stihla připravit o něco rychleji, což bylo jen dobře. Přišla fáze umístit dítě do kočáru. Zbaběle jsem ho tam šoupla i v zavinovačce. Neměla jsem odvahu ho vybalovat a riskovat, že se probudí. No co, aspoň mu nebyla zima, jak pořád paní doktorka straší se špatnou termoregulací.
Teď už jen vyjet s kočárem ven. A zde přicházejí problémy. Když jsme se stěhovali do současného bytu, tak už jsme věděli, že čekáme miminko. A tudíž jsme si pochvalovali , že je v domě výtah. Ostatní nástrahy jsme ovšem přehlídli.
V první řadě dvoukřídlé dveře do předsíňky před bytem. Jedno křídlo je příliš úzké, proto je potřeba pokaždé kvůli kočáru otevřít křídla obě. Mechanismus toho otvírání zřejmě nikdo dlouho nepoužíval, takže je dost zaprášený a jde ztuha. No, teď se to asi změní. (Musím se poradit s P., jestli by to šlo namazat.)
Následuje sjezd výtahem o dvě patra níž, ten je bezproblémový a potom - ouha. Pět schodů k hlavním dveřím. Při prohlídce bytu jsem hrdinně prohlásila, že to je prkotina, to se nějak udělá. No, udělá, to jo. Kočár váží 14 kilo a já bych v šestinedělí neměla nic těžkého tahat. Takže je tu tato varianta: Nahoře na schodech vycvaknout korbičku (Ten krám blbý, jak to, že to nejde, vždyť ještě nahoře jsem si to zkoušela, šlo to krásně. Proboha, hlavně neprobudit dítě. A taky bych ho nemusela vysypat.), snést ji dolů, s podvozkem sdrncat ze schodů, dole nasadit korbičku (No tak, zapadni tam! Krucinál fagot himlhergot.), otřít pot, nasadit suverénní úsměv a vyjet.
Mám za to, že na mě musel včera každý poznat, že jedu s tím kočárem a dítětem poprvé. V obličeji se mi usadil výraz: Všechno a všichni z cesty, vezu křehký náklad a nejsem si jistá, jak se tahle věc ovládá. Dojeli jsme k zastávce a ukázalo se, že jsme tam moc brzy. Nízkopodlažní tramvaj měla jet až za deset minut. A tak nastala další změna plánu, že totiž půjdu pěšky, ale kolem té hlavní cesty, které jsem se chtěla původně vyhnout. Nechápu, jak je to možné, ale mrňous se nevzbudil. Nevím, jestli za to děkovat nějaké vyšší moci nebo vzít jako fakt, že kočár a dlažební kostky jsou dobro.
K paní doktorce jsme dorazili přesně na čas. Ordinace je ve zvýšeném přízemí. No ale je to pediatr, tak snad musí počítat s dětmi v kočárku a mít tam nájezd, ne? Správně, byl tam, ale v našem případě naprosto k ničemu. Zaprvé náš kočár je tříkolka, ale to bych možná nějak vyřešila. Horší ovšem bylo, že rozteč jeho koleček nesouhlasila s roztečí nájezdových desek (nevím, jak to pojmenovat). Takže znovu známá procedura: vycvaknout, vynést, vyvézt, nacvaknout.
Oproti tomu všemu mi čas strávený v ordinaci připadal jako úplná pohoda, přestože jsme řešili kojení (zase, zase!) a mučili děťátko zkoušením, jestli by se fakt jako nechtělo napít (překvapivě nechtělo). Nakonec jsem si ještě zapomněla vzít recept, který mi paní doktorka slíbila. Ale nevadí, nic nevadí, stejně se tu staví v pátek na převážení.
Zpáteční cesta proběhla prakticky stejně, včetně nacvakávání a vycvakávání. Aspoň že dveře od baráku mi někdo podržel.
Doktorka kromě jiného říkala, že nemám s malým chodit ven, dokud nemá tři kila. Což asi nedodržím, protože nehodlám prosedět tohle nádherné počasí doma. Zas ale na druhou stranu si říkám, jestli by mě každá vycházka měla stát tolik úsilí... No nic, musím se jít učit zacházet s šátkem.
