Důležité poučení - nedělat předčasné závěry. Včera jsem si libovala, jak se všechno daří. Krmení, kontrola, půjčení odsávačky, navíc prcek hezky spal. Dokonce ani v noci moc nekřičel. Tak jsem plánovala, že už bychom třeba mohli zvládnout i nějaké návštěvy, výhledově snad i tchýni.
Dneska šel muž do práce. Nabízel mi sice ráno,že ještě zůstane doma, ale hrdinně jsem odmítla. Že to zvládnu. Jenže to jsem netušila, co mě čeká. Totiž že malý bude celý den buď spát nebo plakat, takže do něj nedostanu ani kapku mlíka. Následovala panika, hledání informací na internetu, panika se stupňuje a já nakonec v slzách píšu muži, jestli by přeci jen nemohl přijít domů.
Racionálně uvažujícímu člověku to samozřejmě všechno zní hloupě. Kdo si ale myslí, že šestinedělka je či by měla být racionálně uvažující člověk, ten by se sám měl nechat vyšetřit.
Když se snažíte utišit dítě v náručí a přitom hystericky lkáte, tak mu to kupodivu klidu vůbec nedodá. Když muž přišel domů, našel synka spícího vysílením a mě zhroucenou v peřinách, protože jsem špatná matka, nemám žádné mateřské instinkty, někde jsem udělala nějakou nenapravitelnou chybu a moje dítě mě teď odmítá.
Můj muž je naprosto úžasný a proto se mu podařilo uklidnit mě a později ještě nacpat do prcka nějaké to odstříkané mlíko. Pak mám taky skvělou švagrovou, která mi večer volala a dodala mi spoustu odvahy. Opuchlé oči pomalu splaskávají a já nabírám sílu na to, co ještě přijde. A opatrně se ptám, kolik takových krizových dní mě ještě čeká?
