Před týdnem se mi narodil syn. Úžasný, nádherný, křehký človíček. (Já vím, že zdrobněliny jsou fuj, ale při téhle velikosti se prostě jiné slovo použít nedá.) Už týden je ze mě nový člověk. Matka.
Ve chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděla, bylo mi jasné, že už nikdy nic nebude jako předtím. Přivést na svět nový život je prostě něco naprosto zázračného, jakkoli pateticky zní, když se to napíše nebo řekne nahlas. Jenže narozením všechno teprve začíná. Internet se hemží blogy o zázracích mateřství, už máme první zoubek, první slovo, první den ve škole... Jenže co ty ostatní věci? Co ty starosti a strachy? Smí se o nich mluvit?
Ona asi každá matka má své představy o tom, jaký ten život s miminkem bude. I já jsem je samozřejmě měla. A stále mám, jen to zatím podle nich nejde. A já se z toho potřebuju vypsat, jestli se nemám utápět v sebelítosti a nakonec se zbláznit. Vypsat se ze všeho a pak s novou energií zpět do boje. Tak proto tenhle blog.
